Článek
Čtyři muži a jedna fixní idea
Na začátku byli čtyři. Japonská jednotka na ostrově Lubang dostala v roce 1944 jasný rozkaz: „Nesmíte zemřít vlastní rukou. Budete bojovat, dokud se nevrátíme. I kdyby to trvalo pět let, jsme tu pro vás.“
Onoda ten rozkaz vzal doslova. Smrtelně doslova.
Zatímco se zbytek světa oklepával z válečných hrůz, Onodova skupina žila stále v roce 1944. Jeden parťák to vzdal a dezertoval v roce 1949, druhého zastřelili v roce 1954 a ten poslední padl při přestřelce s místní policií až v roce 1972.
Onoda pak zůstal sám. Dva roky pálil rýži místním farmářům a střílel po nich, protože v jeho hlavě to nebyli civilisté, ale „nepřátelští agenti“.
Fanatismus v perfektním stavu
Zatímco Japonsko už budovalo síť rychlovlaků, Onoda pořád seděl v bahně. Fascinující a děsivé bylo, v jakém stavu se udržoval.
Jeho puška Arisaka byla i po třech dekádách v džungli v naprosto bezchybném, funkčním stavu, neustále promazávaná kokosovým olejem. I svou uniformu, kterou mu dávno rozežrala vlhkost, si jehlicemi z kaktusu a nitěmi z lýka látal tak precizně, že když se nakonec vzdal, vypadal jako vzorný voják, který právě vyšel z kasáren.
„Všechno je to fejk!“ První konspirátor v džungli
Onodovi házeli pod nohy jasné důkazy. Letáky s fotkami jeho rodiny, noviny, dopisy od příbuzných , všechno mu říkalo, že Japonsko prohrálo a válka skončila.
A co udělal Onoda? Pečlivě analyzoval každý papír a dospěl k závěru, že jde o dokonalou americkou propagandu. Dokonce i rádio, které ukradli, mu „lhalo“.
Když slyšel o moderním Japonsku, byl přesvědčen, že jde o loutkovou vládu USA a on je poslední, kdo drží prapor svobody. Onoda nehledal pravdu, on ji chtěl vlastnit. Je to ukázka toho, jak vypadá člověk v totální informační bublině, kde se i ty nejjasnější důkazy stanou součástí spiknutí.
Absurdní finále: Knihkupec v uniformě
Čekali byste filmové finále? Zapomeňte. Máme tu čistou frašku. Onodu nevypátrala armáda, ale mladý dobrodruh Norio Suzuki, který vyrazil do džungle najít „Onodu, pandu a yettiho“.
Když Onodu našel, voják mu oznámil:
„Vzdám se, jen když mi to nařídí můj přímý nadřízený.“
Japonci museli v Tokiu vypátrat jeho bývalého velitele, Yoshimi Taniguchiho. Ten už dávno nebyl důstojníkem, ale obyčejným knihkupcem. Navlékli ho do staré uniformy, přivezli do bahna džungle a on musel svému „zamrzlému“ podřízenému přečíst rozkaz ke kapitulaci. Až v tu chvíli se Onoda „probudil“. Ne kvůli faktům, ale kvůli hierarchii.
Hrdina pro jedny, vrah pro druhé
V roce 1974 byl v Japonsku přivítán jako symbol oddanosti. Jenže na ostrově Lubang ho viděli jinak. Během své „soukromé války“ jeho skupina zabila kolem 30 lidí a stovku dalších zranila. Byli to farmáři a policisté.
Filipínský prezident ho nakonec omilostnil, ale pro místní zůstal mužem, který jim desítky let terorizoval životy jen proto, že byl příliš pyšný na to, aby si připustil chybu.
Nejsme od něj tak daleko
Nakonec Onodu nedostala kulka, ale moderní Japonsko. Svět plný neonů a konzumu se mu tak hnusil, že raději odjel do Brazílie chovat krávy.
Dneska se mu smějeme. Jenže kolik takových „Onodů“ sedí dnes v diskusích pod články? Lidi, kteří ignorují realitu i zdravý rozum, jen aby nemuseli připustit, že jejich soukromá bitva už dávno skončila.
Rozdíl je jen v tom, že Onoda měl džungli a pušku. My máme klávesnice.
Zdroje a literatura
