Jedli radioaktivní čokoládu a pili „zdravou“ vodu: Když slovo radioaktivní znamenalo pokrok

Dnešní doba klade velký důraz na zdravý životní styl a návrat k „přirozenosti“. Často si přitom idealizujeme minulost jako období, kdy bylo všechno čistší a bezpečnější. Realita meziválečných let však byla v mnoha ohledech překvapivě odlišná.

Kdyby se tehdejší člověk podíval na naše dnešní obavy z potravinových aditiv, možná by se podivil. V jeho době totiž některé moderní produkty obsahovaly látky, které dnes považujeme za vysoce nebezpečné – a přesto byly vnímány jako symbol pokroku.

Po objevu radia na konci 19. století se vědecký pokrok rychle promítl i do běžného života. Radioaktivita byla tehdy vnímána jako fascinující a slibná síla. V očích veřejnosti představovala energii, vitalitu a budoucnost.

Výrobci na tuto vlnu nadšení rychle naskočili. Označení „radioaktivní“ se stalo marketingovým lákadlem a symbolem kvality. Objevily se produkty, které slibovaly zlepšení zdraví, vitality i vzhledu.

Na trhu se objevily i dnes těžko uvěřitelné výrobky. Například čokoláda značky Burk & Braun byla propagována jako obsahující radium. Prodávala se za padesát feniků, což byla na tehdejší dobu cena za prémiovou cukrovinku pro ty, kteří chtějí jít s dobou.

Velkou popularitu si získaly také nádoby typu Radium Ore Revigator. Šlo o keramické džbány s vrstvou uranové rudy uvnitř, které měly „obohacovat“ vodu o zdraví prospěšný radon. Ve dvacátých letech se tato nádoba prodávala za tehdy astronomických 185 dolarů (v dnešním přepočtu přes 70 000 korun). Reklamy slibovaly zvýšení energie a vitality a někteří lidé tuto vodu pravidelně pili po litrech.

Podobně fungovala i francouzská kosmetika Tho-Radia. Pudry, krémy i rtěnky obsahovaly malé množství thoria a radia a měly dodat pleti „zářivý“ vzhled. Jeden kelímek krému stál v přepočtu kolem 15 franků, což odpovídalo ceně velmi luxusního parfému. V tehdejší době šlo o vysoce módní záležitost.

Postupem času se ale ukazovalo, že nadšení nebylo na místě. Radium se totiž v lidském těle chová podobně jako vápník. Tělo ho nerozpozná jako hrozbu a s radostí ho zabuduje přímo do kostní tkáně.

U některých lidí, kteří tyto produkty dlouhodobě používali, se začaly objevovat vážné zdravotní problémy. Patřily mezi ně poškození kostí, drolení a vypadávání zubů nebo celkové oslabení organismu. Lékaři stav s rozpadající se čelistní kostí později označili jako „radiová čelist“ (radium jaw).

Zlom přišel na začátku 30. let. Velkou pozornost vzbudil případ amerického průmyslníka a golfisty Ebena Byerse, který dlouhodobě užíval radioaktivní tonikum Radithor (vypil jich přes 1 400 lahviček). Věřil, že mu prospívá, ale jeho zdravotní stav se postupně drasticky zhoršil, začala mu odpadávat čelist a v lebečních kostech se mu objevily díry.

Jeho smrt v roce 1932 vyvolala silnou reakci veřejnosti i úřadů. Byers musel být pohřben v olověné rakvi a jeho medializovaný případ vedl k přísnějším regulacím a úplnému omezení prodeje produktů obsahujících radioaktivní látky.

Podobný vývoj nastal i v Evropě. Například ve Francii byly radioaktivní látky v roce 1937 klasifikovány jako jedy a jejich používání v běžných výrobcích bylo zakázáno. Výrobce kosmetiky Tho-Radia se zachoval pragmaticky: z produktů potichu odstranil radium, ale úspěšný název si ponechal a kosmetika se vesele prodávala dál až do roku 1968.

Nádoba Revigator se navíc neukázala jako nebezpečná jen kvůli radonu. Nejnovější testy historických kusů prokázaly, že z uvolněné uranové rudy a olověného kohoutku navíc do vody prosakovaly jedovaté těžké kovy jako arsen a olovo.

Příběh radioaktivních produktů ukazuje, jak silně může společnost ovlivnit víra v nové technologie a „zázračná“ řešení. To, co bylo kdysi vnímáno jako moderní a prospěšné, dnes považujeme za nebezpečné.

Zároveň je to připomínka, že ani minulost nebyla tak jednoduchá a bezpečná, jak si ji někdy představujeme. Lidé tehdy – stejně jako dnes – hledali cesty ke zdraví a lepšímu životu. Jen měli jiné informace a jiné představy o tom, co je skutečně prospěšné.