Článek
Zrozeno z ledu a krve
Norilsk nevznikl proto, že by si tam někdo přál žít. Tohle město si doslova vydupala ze zmrzlé sibiřské země stalinská krutost. Když se v roce 1935 zjistilo, že se hluboko za polárním kruhem skrývají největší světová ložiska niklu a mědi, sovětský režim neváhal.
Město i obří hutní kombinát postavili vězni z gulagů. V mrazech klesajících k −50 °C, s minimem jídla a v nelidských podmínkách. Norilsk byl od počátku vykoupen tisíci lidskými životy. Už tehdy se zrodilo pravidlo, které město ovládá dodnes: Průmyslová produkce má absolutní přednost před lidským životem.
Pohled na městkou čtvrť kde lidé žijí
Po dlouhá desetiletí šlo o uzavřené město, kam cizinec nesměl vkročit. Za zdmi této izolace rostlo monstrum, které dnes děsí ekology po celém světě.
Když sníh mění barvu
Dnes už sice vězni v dolech nepracují, ale tísnivá atmosféra zůstala. Když se v Norilsku řekne, že padá sníh, místní se dívají, jakou má zrovna barvu. Kvůli milionům tun emisí a jemnému průmyslovému prachu, který chrlí gigantické komíny přímo uprostřed města, bývá sníh často šedý, žlutý, nebo dokonce úplně černý.
Největší znečišťovatelů jsou místní ocelárny
Ten prach je všude. Usazuje se na dětských prolézačkách, na střechách aut, drží se na kabátech. Vzduch má těžký sírový zápach a když se otočí vítr špatným směrem, lidé raději vůbec nevycházejí ven, protože se jim okamžitě spustí kašel. V okruhu třiceti kilometrů kolem města nenajdete jediný živý strom. Krajina vypadá jako po dopadu meteoritu – jen mrtvá země pokrytá toxickým popílkem.
Daň za život v pekle
Lidské tělo si ale na jed zvyknout neumí. Život v neustálém mraku oxidu siřičitého, těžkých kovů, arsenu a olova si vybírá brutální daň.
Místní lékaři (pokud mohou mluvit otevřeně) vědí své:
- Rakovina plic tu kosí lidi dvakrát častěji než ve zbytku Ruska.
- Téměř každý obyvatel trpí chronickými problémy s dýchacími cestami.
- Nemocnost dětí je zde o polovinu vyšší než v jiných regionech.
Průměrná délka života je v Norilsku o hrozivých 10 let kratší než ruský průměr, který sám o sobě není nijak vysoký.
A k tomu všemu vládne drsná příroda. Zima tu trvá devět měsíců v roce. Představte si, že žijete v permanentním mrazu, zahalení v jedovaté mlze, a k tomu prožíváte polární noc, kdy slunce nevyjde několik týdnů v kuse.
"Měsíční krajina"poblíž města Norilsk
Tři tváře Norilsku: Jak se žije v jedu?
Abychom pochopili mentalitu lidí v Norilsku, musíme nahlédnout do jejich obýváků. Životy místních se točí kolem jediné věci: kompromisu.
Dmitrij (34 let), dělník v huti: „Když jsem sem přišel z centrálního Ruska, první měsíc jsem prokašlal. Vzduch tu chutná po síře a kovu, pálí vás z toho na patře. Proč tu jsem? V mém rodném městě bych bral v přepočtu patnáct tisíc korun měsíčně. Tady v huti si vydělám čtyřikrát tolik. Společnost mi platí jednou za rok dovolenou u moře pro celou rodinu. Ano, vím, že tu dýchám bůhvíco. Ale moje děti mají co jíst a v čem chodit do školy. Všichni tu žijeme s tím, že jednou prostě odejdeme na pevninu. Jenže ten moment se pořád odkládá.“
Elena (42 let), učitelka a matka dvou dětí: „Zvyknete si na všechno. I na to, že když jdete v zimě s dětmi ven, musíte se nejdřív podívat na internet, jaká je dneska ‚plynová situace‘. Když vítr fouká z huti přímo na město, neotevíráme okna a děti vůbec nepouštíme ven. Naše dětství a dětství našich dětí je jiné. Místo zelených lesů si hrají mezi šedými paneláky na hřištích pokrytých tmavým prachem. Nejhorší je polární noc. Dva měsíce tmy, mráz pod minus čtyřicet a do toho ten těžký vzduch. Člověk propadá depresím, ani neví jak.“
Sergej (65 let), důchodce a bývalý horník: „Prožil jsem tu celý život. Narodil jsem se tu v padesátých letech, moji rodiče sem přišli ještě za Stalina. Norilsk je drsný, ale lidé jsou tu k sobě neuvěřitelně solidární. Když uvíznete ve vánici v autě, každý vám zastaví a pomůže, protože ví, že jde o život. Moje plíce už sice pískají a polovinu zubů mám umělých, ale tohle město miluju. Je to hrdé město. My dáváme světu nikl, bez nás by neměli baterie do těch svých slavných elektroaut. To, že u toho kašleme krev, je prostě cena za pokrok.“
Proč tedy neodjedou?
To je otázka, která napadne každého. Proč v tomto toxickém vězení lidé dobrovolně zůstávají a vychovávají tam děti? Odpověď je až mrazivě pragmatická: Peníze.
Těžební gigant, který město ovládá, si je vědom toho, v čem lidé žijí. Aby je tam udržel, nabízí mzdy, o kterých se lidem v jiných částech Ruska může jen zdát (tzv. „severní příplatky“). Pro mnoho rodin je to jednoduchá, i když krutá rovnice: Vyměníme kus svého zdraví za finanční jistotu, dobré bydlení a možnost zajistit děti.
Navíc z Norilsku nevede žádná silnice ani železnice. Jste odříznutí od světa. Dostat se pryč můžete jen letadlem nebo v létě lodí po řece. Útěk z tohoto ledového a jedovatého sevření není vůbec jednoduchý.
Mohlo by se zdát, že Norilsk je jen extrémní anomálie kdesi na daleké Sibiři. Jenže on je spíše varovným zrcadlem nás všech.
Ukazuje v extrémním detailu to, co děláme s planetou v bledě modrém všichni. Ukazuje, jak snadno dokážeme ignorovat ničení přírody i vlastního zdraví, pokud nám to přináší ekonomický zisk a pohodlí. Norilsk není jen město s černým sněhem. Je to pomník lidské touhy po nerostném bohatství, za které jsme ochotni zaplatit jakoukoliv cenu.
