Článek
Hokejoví funkcionáři z IIHF opět dokazují, že sportovní diplomacie je disciplína plná nečekaných zvratů. Čerstvé rozhodnutí povolit běloruským hokejistům a hokejistkám účast na šampionátech do 18 let a na ženském MS okamžitě rozkmitalo morální kompasy v Evropě. Ukrajina postoj federace označila za naprosto nepřijatelný s tím, že agresoři nemají ve sportu co dělat, a pobaltské státy Lotyšsko s Litvou se okamžitě přidaly. Bojkot, tečka, přes to nejede vlak.
A protože hokejový svět je dnes solidární, dá se očekávat dříve či později dominový efekt, který se přelije i do chlapské elitní kategorie. Přidají se Finové, Švédové, Češi, Kanaďané a nakonec i ti Američané. Všichni hrdě odmítnou nastoupit na led proti zástupcům minského režimu.
Na papíře to vypadá jako drtivé vítězství morálního postoje nad sportovní logikou. A právě tady se láme dnešní sportovní debata: má být mezinárodní sport soutěží reprezentací, nebo nástrojem zahraniční politiky? V reálných tabulkách IIHF to každopádně spustí nejbizarnější cestu za zlatem v dějinách sportu.
Generál v bráně a vítězství 5:0 od zeleného stolu
Představte si ten úvodní zápas dospělého šampionátu. Na jedné straně nastupuje běloruská reprezentace, jejíž první útok tvoří prověření kádři, které osobně v domácí lize kontroloval Alexandr Lukašenko. Na druhé straně zeje prázdnota, protože soupeř zůstal protestovat v šatně.
Rozhodčí vhodí puk na prázdný led, odpíská konec a zápas končí kontumačním výsledkem 5:0 pro Bělorusko.
Běloruský brankář si během šedesáti minut čistého času stihne v brankovišti dopilovat manikúru, přečíst státní tisk a zkontrolovat výnosy z úrody brambor. Obránci nemusí ani zrychlit tep, a přesto si do statistik připisují suverénní tři body do tabulky. Zapisovatel utkání mezitím horečně hledá způsob, jak statisticky vyhodnotit utkání, ve kterém nikdo nevystřelil na branku.
Cesta do finále bez jediné kapky potu
Takhle to půjde zápas od zápasu. Základní skupina? Sedm kontumačních výher, skóre 35:0, plný počet bodů a suverénní první místo.
Čtvrtfinále? Soupeř z druhé skupiny se raději sbalí a odjede domů, takže dalších 5:0. V semifinále se hokejový svaz dalšího evropského státu raději hluboce urazí, než aby riskoval podání ruky u střídaček. Běloruský parní válec tak postupuje do finále, aniž by jeho kustod musel jedinkrát nabrousit brusle nebo vyprat dresy. Hráči jsou dokonale odpočatí, voňaví a plní sil.
A pak přijde ten velký finálový den. Celý demokratický svět sedí u televizorů a s napětím sleduje prázdnou druhou polovinu kluziště. Běloruský kapitán po závěrečné siréně přebírá nad hlavu pohár pro mistry světa.
Prezident IIHF sice trochu rozpačitě, ale procesně naprosto správně, věší na krk běloruským hokejistům zlaté medaile. Hymna hraje, konfety létají a v Minsku propuká nefalšovaná státní oslava geniality tamního hokejového systému. Vždyť porazili celý svět, a to doslova bez ztráty kytičky!
Dokonalá past na sportovní bafuňáře
Tento scénář staví IIHF do naprosto neřešitelné situace. Pokud Bělorusko vrátí plošně, riskuje, že z mistrovství světa udělá frašku, kde se o titulu rozhodne v kancelářích disciplinární komise přes gumová razítka. Pokud je nevrátí, bude dál čelit otázkám, nakolik jsou deklarace o politické neutralitě sportu slučitelné se současnou praxí.
Zásadovost je skvělá věc a v dnešní době je potřeba si za ní stát. Ale korporátní a sportovní pravidla jsou občas tak dokonale ohebná a formalistická, že přílišná zásadovost soupeřů může nakonec dotlačit podceňovaný tým až na samotný vrchol.
Pokud se tedy hokejoví funkcionáři nakonec opravdu rozhodnou Bělorusko na led pustit i v hlavní kategorii, měli by si fanoušci začít zvykat na novou hokejovou taktiku. V takovém světě už nebude rozhodovat střela pod víko. Rozhodovat bude počet týmů, které odmítnou nastoupit. Pokud to takhle půjde dál, budou se jednou hokejové tituly získávat stejně jako veřejné zakázky – správně vyplněným formulářem a bez zbytečného kontaktu s konkurencí.
