Článek
První záblesk: Osudové zapomenuté pečetidlo
Psal se 6. srpen 1945. Devětadvacetiletý inženýr společnosti Mitsubishi, Cutomu Jamaguči, se právě chystal opustit Hirošimu. Na nádraží si ale uvědomil, že v kanceláři zapomněl své hanko – osobní pečetidlo, které je v Japonsku nezbytné pro potvrzení dokumentů. Jako svědomitý zaměstnanec se pro něj rozhodl vrátit.
Tento drobný úkon ho dostal do těsné blízkosti epicentra právě v momentě, kdy se v 8:15 ráno obloha změnila v bílou výheň. Bomba Little Boy explodovala necelé tři kilometry od něj. Síla rázové vlny Jamagučiho vymrštila do vzduchu, protrhla mu ušní bubínky a horní část těla mu pokryly těžké popáleniny. Přestože byl v šoku, dokázal se dostat do krytu a druhý den se s pečetidlem v kapse doplazil na vlak. Jel domů – do Nagasaki.
„Ty ses zbláznil, Cutomu!“
O tři dny později, 9. srpna ráno, seděl Jamaguči v kanceláři svého nadřízeného v Nagasaki. S obvazy na těle a v horečkách se snažil vysvětlit, proč se vrátil v takovém stavu. Jeho šéf mu ale nevěřil. Vyčítal mu, že jako inženýr by měl vědět, že „jedna jediná bomba přece nemůže zničit celé město“.
V ten moment, přesně v 11:02, se místnost zalila stejným vražedným světlem jako v pondělí v Hirošimě. Druhá bomba, Fat Man, právě vybuchla nad Nagasaki. Tentokrát byl Jamaguči opět zhruba tři kilometry od epicentra. Později vzpomínal, že v tu chvíli věřil, že ho ten hřibovitý mrak pronásleduje z Hirošimy přímo za ním.
Dvanáct let v obvazech
Zatímco válka skončila 15. srpna, pro Jamagučiho rodinu začala dekáda utrpení. Jeho tělo bylo zdevastované kombinací těžkých popálenin a nemoci z ozáření. Jeho dcera Tošiko později vzpomínala, že svého otce neviděla bez obvazů až do svých 12 let. Dětství dcer bylo poznamenáno pohledem na otce, kterému se neustále loupala kůže a jehož rány se nehojily. Bolest byla tak nesnesitelná, že Jamaguči v prvních letech vážně uvažoval o sebevraždě. Cítil se jako břemeno pro svou ženu Hisako. Právě vědomí, že ho rodina potřebuje, ho nakonec u této propasti udrželo.
Paradox: Práce pro „nepřítele“
Po válce se Jamaguči musel postarat o rodinu v hladovějícím Japonsku. A udělal něco, co vyžadovalo obrovskou vnitřní sílu: začal pracovat jako tlumočník pro americké okupační síly. Pro muže, kterého americké bomby dvakrát málem připravily o život a na dvanáct let ho uvěznily v obvazech, to byl neuvěřitelný paradox.
Nerozhodl se pro nenávist, ale pro pragmatismus a odpuštění. Později se vrátil ke své profesi inženýra v Mitsubishi, ale zkušenost s prací pro „nepřítele“ mu dala unikátní nadhled na nesmyslnost války jako takové.
Rodinné stigma a tiché poselství
V poválečném Japonsku čelili přeživší (hibakuša) krutým předsudkům. Jamaguči své dcery miloval, ale celý život ho pronásledoval strach, že na ně přenesl „prokletou krev“. Teprve na sklonku života, když jeho syn předčasně zemřel na rakovinu, se rozhodl o svém osudu mluvit veřejně.
V roce 2009 byl konečně oficiálně uznán jako jediný „dvojitý“ přeživší na světě. Dožil se neuvěřitelných 93 let. Jak sám řekl před delegáty OSN: „Důvod, proč jsem přežil, je prostý – abych mohl vyprávět těm, kteří atomovou bombu nikdy neuvidí.“
Zdroje:
