Článek
Když se v práci u kafe potkám s kolegy, téma je skoro vždycky stejné: Jak je možné, že my, kteří trávíme osm a více hodin v pracovním procesu, nakonec táhneme i tu druhou šichtu doma? Proč chlap, který cestou z práce nakoupí, musí po příchodu ještě vyklízet myčku, vařit večeři a koupat děti?
Ranní start s omluvou
Všechno to začíná už ráno. Zatímco já už jsem obstaral kotel a připravil se do práce, z ložnice se ozývá první salva výmluv:
„Já jsem tak unavená, špatně jsem spala…“
Je fascinující, že tahle únava se zázračně objevuje právě ve chvíli, kdy je potřeba vypravit děti, nachystat snídani nebo začít fungovat. Jak je možné, že generace našich předků dokázaly vstávat za svítání, obstarat hospodářství a dům bez jediného slova o „špatném spaní“, zatímco my se hroutíme dřív, než vůbec vyjdeme z ložnice?
Paradox plné lednice a prázdného času
V minulosti byla dělba práce v rodině jasně daná. Žena byla manažerkou domova. Neměla v kapse smartphone, ale měla v hlavě neskutečný řád. Musela obstarat vše od jídla přes teplo až po čisté oblečení v dobách, kdy každá tato činnost vyžadovala reálnou fyzickou námahu.
Dnes máme pračky, sušičky i robotické vysavače, ale výsledek je často žalostný. Teoreticky by moderní žena v domácnosti měla mít přebytek volného času, realita je ale taková, že „nestíhá“.
Mise: Objednat se k lékaři. Úkol na čtrnáct dní?
Nejvíc mě fascinuje ztráta schopnosti vyřizovat běžné věci. Objednat dítě k lékaři nebo na očkování? Pro mě v zaměstnání je to úkol na 90 sekund. Pro moji ženu doma je to projekt, o kterém poslouchám týden.
„Sestřička to nebrala.“
„Zrovna jsem něco dělala.“
„Zapomněla jsem, vypadlo mi to z hlavy.“
A když už se ten termín podaří domluvit? Přichází další disciplína: dorazit tam včas.
Je neuvěřitelné, že člověk, který má celý den na přípravu, nedokáže odejít z domu včas. Chronické pozdní příchody všude,k lékaři, na kroužky, na návštěvy, jsou jen dalším důkazem totálního rozkladu disciplíny.
Únava ze scrollování
Pojďme si říct na rovinu, kde ten čas končí. Často končí v modrém světle displejů. Ta „strašná únava“ není únava z práce. Je to digitální vyhoření. Hodiny strávené sledováním cizích životů a sociálních sítí vyčerpají mozek víc než drhnutí podlahy. Problém je, že po tomto „výkonu“ nezůstane uklizený dům ani uvařený oběd.
Druhá šichta pro manžela
Partnerství by mělo být o doplňování. Pokud jeden zajišťuje zdroje, druhý by měl zajistit zázemí. Pokud ale chlap zajišťuje obojí, zatímco druhá strana se hroutí pod tíhou „mentální zátěže“ z toho, že neví, co dřív a proto neudělá nic a všude chodí pozdě, je v takovém vztahu něco špatně.
Historie nás učí, že disciplína osvobozuje. Naši předci nebyli superhrdinové, jen věděli, že věci se neudělají samy a odkládání je cesta do pekel. Možná by stačilo jediné: na týden vypnout Wi-Fi a zkusit žít v reálném světě. Zjistili bychom, že ten hovor k lékaři trvá minutu a uklizený byt nebolí.
