Článek
Diplom jako povinná výbava, která začíná překážet
V devadesátých letech a po roce 2000 propukl v Česku hlad po titulech. Vysoká škola byla vstupenkou do „lepšího světa“. Statistiky Českého statistického úřadu (ČSÚ) mluví jasně: počet vysokoškoláků u nás neustále roste a v aktuálním akademickém roce studuje na vysokých školách rekordních 315 000 lidí. To je o téměř 10 % více než před pěti lety.
Výsledek? Máme statisíce lidí v administrativě, v marketingu analyzujeme analýzy a na poradách řešíme, jak optimalizovat procesy. Jsme armáda bílých límečků, která umí skvěle zacházet s Excelem, ale v reálném světě si neumí ani vyměnit syfon.
Finanční paradox: Když řemeslo poráží kancelář
Zatímco se mnozí „vzdělaní“ třesou v open spaceu o každé procento při ročním hodnocení, trh práce nám pod nosem ušel kus cesty. Podle dat z Informačního systému o průměrném výdělku (ISPV) se průměrná hrubá mzda v administrativě či u juniorních úřednických pozic pohybuje kolem 40 000 – 42 000 Kč.
Naproti tomu šikovný řemeslník – instalatér, elektrikář nebo obkladač – si dnes díky obrovskému převisu poptávky běžně domů odnáší přes 60 000 Kč čistého. U OSVČ v sezóně tyto částky rostou ještě mnohem výš. Zatímco o místo v marketingu bojujete s dalšími padesáti zájemci, řemeslník si dnes zakázky vybírá. Prodává totiž něco, co je vzácnější než certifikát z Google Analytics: reálnou, hmatatelnou dovednost.
Fenomén „měsíčního čekání“
Hospodářská komora ČR dlouhodobě varuje, že řemeslníci patří mezi nejvíce nedostatkové profese. Zkuste si dnes sehnat pokrývače, tesaře nebo revizního technika. Pokud nemáte v rodině někoho, kdo to umí, připravte se na čekací doby, které připomínají fronty na banány v roce 1985.
V některých oborech se průměrná čekací doba na zakázku protáhla na 3 až 6 měsíců. „Mám čas nejdřív v říjnu,“ slyšíte do telefonu v červnu. A vy neargumentujete. Neprosíte o slevu. Naopak, jste vděční, že vám ten telefon vůbec zvedl. Společenský status se obrací. Dnes není „pánem situace“ ten, kdo sedí za stolem s Macbookem, ale ten, kdo přijede v dodávce s kufrem nářadí.
Proč se nad řemeslem pořád ohrnuje nos?
I když vidíme, že řemeslníci si žijí dobře, v našem podvědomí stále straší ten starý předsudek. Bojíme se, že by naše děti měly „špinavé ruce“. Chceme pro ně tu „čistou“ práci, i kdyby měla být nudná, podprůměrně placená a psychicky vyčerpávající. Máme pocit, že výuční list je v životě „méně“ než diplom z pochybné soukromé vysoké školy.
Jenže digitální svět je křehký. Stačí výpadek proudu nebo jen ta blbá prasklá trubka a zjistíme, že všechny naše „soft skills“ jsou nám k ničemu.
Je čas na změnu paradigmatu
Neznamená to, že máme všichni pálit diplomy. Ale jako společnost jsme udělali chybu, když jsme přestali řemeslo uctívat. Šikovný truhlář je umělec. Dobrý elektrikář je matematik v praxi. A instalatér? To je v krizové situaci váš nejlepší přítel.
Možná by bylo fajn přestat dětem říkat, že bez výšky nic nedokážou. Možná by bylo fajn jim ukázat, že postavit dům nebo opravit motor je stejně fascinující (a výdělečné) jako psát statusy na LinkedIn. Protože až nám všem jednou poteče do bot, žádný projektový manažer nás nezachrání. Budeme potřebovat někoho, kdo má v ruce hasák a nebojí se ho použít.
