Článek
Je to fascinující český paradox. Nadáváme na Ukrajince u piva, zatímco nám jeden z nich zrovna sádruje nohu, druhý nám veze nákup a třetí staví dům, na který bychom sami nesehnali řemeslníka. Proč nás jejich přítomnost tak dráždí, když bez nich by se náš svět sesypal jako domeček z karet?
Přiznejme si to bez politické korektnosti: Části české společnosti Ukrajinci vadí. Ne proto, že by nám „brali práci“ – realita je totiž jiná. Problém často není v tom, že by nám někdo práci bral. Ale v tom, že o část těchto profesí mezi Čechy dlouhodobě není zájem. Vadí nám to z mnohem hlubších důvodů. Jsou totiž důkazem toho, že bez cizí pomoci už neukočírujeme ani vlastní zdravotnictví.
Zapomeňte na vděčnost, mluvme o přežití
V ekonomice vděčnost neplatí nájem. Pravda je taková, že v roce 2026 je to spíše naopak. Podívejte se do nemocnic. Bez tisíců ukrajinských lékařů a sester by se čekací doby na běžné zákroky nepočítaly na měsíce, ale na roky. Systém, který jsme roky zanedbávali, drží nad vodou lidé, kteří mluví s přízvukem.
Je to hořká pilulka pro národní ego. Najednou to nejsou „ti z východu na podřadné práce“. Jsou to lidé, kteří nám operují příbuzné a drží v chodu logistiku, díky které máme v regálech čerstvé rohlíky. Připomínají nám totiž naši vlastní závislost. A závislost bolí víc než jakákoliv konkurence.
Jak je to s těmi „vyžírkami“?
Nic není černobílé. V každé mase lidí se najdou tací, kteří přišli jen zkusit, co jim český sociální systém dovolí. Iritují nás lidé v drahých autech, co stojí frontu na dávky, nebo ti, kteří se práci vyhýbají, dokud to jen jde. Je to nespravedlivé a štve nás to právem.
Jenže data mluví jasně: je to zlomek. Máme tady stejné procento vyčůránků jako v každé jiné zemi, včetně té naší. Máme své vlastní profesionální sběratele dávek, kteří na práci nesáhli dekády. Rozdíl je v tom, že u vlastních to bereme jako fakt, se kterým jsme se naučili žít, ale u cizinců to používáme jako klacek na celých půl milionu lidí. Na ty lidi, kteří tu dno nevyžírají, ale naopak ho pomáhají betonovat.
Podle statistik MPSV a PAQ Research už v roce 2025 odvedli Ukrajinci do českého státního rozpočtu o 20 miliard korun více, než kolik od státu dostali na všech formách pomoci. Nejsou to příjemci milodarů, jsou to investoři do našeho sociálního smíru, kteří nám v podstatě dotují důchody.
Skanzen, který se zadrhává
Můžeme se dál tvářit, že jsme uzavřený skanzen, kde si vystačíme sami. Ale realita nás fackuje každý den. Pokud by zítra všichni Ukrajinci odešli, česká ekonomika by začala šíleným způsobem zadrhávat. Ve stavebnictví tvoří v některých regionech až 40 % veškeré pracovní síly. Bez nich by se nepostavila ani garáž, natož dálnice.
Zkolabovala by obsluha v restauracích, sklady by se zastavily a v nemocnicích by se musela zavírat celá oddělení. Náš komfort by se začal drolit. To, co dnes bereme jako samozřejmost, by se stalo luxusem. Nevadí nám, že jsou tady. Vadí nám, že jsou potřeba.
Štafeta v cizích rukou
Místo hledání chyb u lidí, kteří sem přišli zachránit své životy a nakonec zachraňují náš standard, bychom se měli podívat do zrcadla. Ukrajinci nám neberou naši zemi. Oni ji jen pomáhají udržet v chodu v době, kdy my sami už na to nemáme dost lidí, energie ani ochoty dělat těžkou práci.
Trocha realismu by nám slušela víc než ta ublížená póza. Apokalypsa se nekoná jen proto, že někdo jiný drží ty jističe, zatímco my na něj přes plot nadáváme. Největší problém totiž není, že někdo jiný drží jističe. Největší problém je, že jsme si zvykli, že je drží někdo za nás.
