Článek
Jedu autem, na sedadle spolujezdce se mi válí papírové brčko, které se rozmočí dřív, než dopiju limonádu, a z rádia zrovna hrají starý hit Michala Tučného Všichni už jsou v Mexiku. Tento text o lidech, co zmizeli za hranice, byl v roce 1986 skvělým politickým jinotajem o touze po svobodě. Dnes, v roce 2026, však dostává úplně jiný, ironický rozměr. Do Mexika a okolí se totiž stěhuje celý fotbalový svět na největší mistrovství v historii.
A s ním přichází i pořádná porce pokrytectví.
Z každé druhé tiskové zprávy fotbalových bossů slyšíme vznešená slova o udržitelnosti, zelené planetě a snižování uhlíkové stopy. Jenže stačí se podívat na realitu turnaje a selský rozum zůstává stát.
Přeletět půl zeměkoule kvůli jednomu zápasu
Letošní šampionát se poprvé v dějinách nafoukl na rekordních 48 týmů, což znamená porci více než stovky zápasů. Aby se to vůbec stihlo odehrát, turnaj se roztáhl přes celý severoamerický kontinent – od mrazivé Kanady přes americké metropole až po spalující Mexico City.
Samozřejmě, že mistrovství světa nevzniklo kvůli emisím, ale kvůli fotbalu. O to zvláštněji však působí, když stejné instituce současně mluví o nutnosti snižovat uhlíkovou stopu. Představte si tu logistiku: jeden zápas hraje tým v Torontu, za tři dny letí čtyři tisíce kilometrů do Texasu a na osmifinále se přesouvá do New Yorku. Tisíce fotbalistů, realizátorů, televizních štábů a miliony fanoušků budou měsíc a půl křižovat oblohu sem a tam. Kerosin teče proudem, motory burácí, ale na stadionech se bude hrdě čepovat do zálohovaných kelímků, protože se přece myslí na přírodu.
Pravidla jsou dnes jednoduchá. Když jede na dovolenou rodina autem, řeší se emise. Když přes kontinent létají tisíce delegátů, VIP hostů, sponzorů a fanoušků kvůli jednomu turnaji, říká se tomu globální sportovní událost. Celá tato akce vypustí do ovzduší obrovské množství emisí, které by v jiném kontextu vyvolalo dlouhé debaty o udržitelnosti. Ale peníze z reklamních práv na chipsy a pivo zjevně voní víc než čistý vzduch.
Papírové sliby v klimatizovaném pekle
Výrobci tomu říkají „uhlíkově neutrální šampionát“, ale realita připomíná spíš zelené divadlo pro naivní diváky. Budou nám ukazovat dresy z recyklovaných petlahví a zelené trávníky, které se ale v amerických pouštních oblastech musí kropit miliony litrů pitné vody, aby uprostřed betonu vůbec přežily. Obří stadiony se budou nonstop chladit gigantickou klimatizací na plný výkon, protože americký divák v hledišti nesmí pocítit trochu toho mexického horka, o kterém zpíval Michal Tučný.
Věří ještě vůbec někdo těmto korporátním pohádkám o ekologii, když vidí, že přísná pravidla platí jen pro obyčejné lidi, zatímco velký byznys létá křížem krážem přes oceán?
Kde zůstala ta poctivá hra?
Když si dnes pustím Tučného a slyším o tom, jak „v zubech stisknou stéblo trávy“, je mi z moderního sportovního průmyslu trochu úzko. Z fotbalu se stala fabrika na peníze, kde se obyčejná lidská radost ze hry rozpustila v marketingových grafech a falešném moralizování.
Zatímco já za volantem zápasím s papírovým brčkem, které se rozpadne dřív než se vypije limonáda, nad Atlantikem a Severní Amerikou budou křižovat tisíce letů spojených s největším fotbalovým turnajem historie. Starý fotbalový svět sice neměl tak dokonalé aplikace a ekologické certifikáty, ale měl v sobě chlapskou poctivost a selský rozum. A ty letos v létě v Mexiku uvidíme asi jen stěží.
