Článek
Český nápad, který si přivlastnil Hitler
Je historickým faktem, že plány na dálniční magistrálu, která by propojila republiku od západu na východ, nevznikly v Berlíně, ale v Praze. Už v polovině 30. let čeští inženýři a vizionáři (včetně Jana Antonína Bati) navrhovali rychlostní silnici, která by zmodernizovala tehdejší Československo.
Zásadní zlom ale nastal po okupaci v roce 1939. Adolf Hitler tyto plány okamžitě převzal, nechal je přepracovat podle německých norem a začlenil je do sítě říšských dálnic (Reichsautobahnen). To, co mělo původně sloužit k rozvoji české ekonomiky, se pod taktovkou nacistů změnilo v megalomanský projekt, který měl především zajistit rychlý přesun německých vojsk a upevnit moc Třetí říše nad naším územím. Právě proto se dnes těmto úsekům u Želivky neřekne jinak než „Hitlerova dálnice“.
V údolí u Borovska a Hulic začaly růst monumentální betonové konstrukce. Práce na „Hitlerově dálnici“ pokračovaly v šíleném tempu až do roku 1942. Tehdy však přišel zlom – Třetí říše přešla na totální mobilizaci, stavební materiál byl potřeba na frontě a stavba se ze dne na den zastavila. V krajině zůstaly stát jen opuštěné betonové přízraky, o kterých nikdo netušil, že jednou skončí hluboko pod vodou.
Krev a pot v základech: Kdo dálnici stavěl?
Stavba nebyla jen technickým triumfem, ale i místem lidského utrpení. Zatímco v roce 1939 začínaly stavět civilní firmy a čeští dělníci, později se na stavbu začaly stahovat černé mraky. Jak válka přitvrzovala, byli na stavbu nasazováni lidé v rámci tzv. Totaleinsatz (totálního nasazení).
V blízkosti Želivky vznikly pracovní tábory, kam nacisté nahnali židovské vězně. Ti v nelidských podmínkách, často jen s krumpáči a holýma rukama, hloubili zářezy v tvrdé skále a nosili těžká břemena. Beton dnešních „mostů duchů“ je tak vykoupen dřinou nuceně nasazených, pro které byla dálnice jen další tragickou stanicí před deportací do vyhlazovacích táborů.
Přehrada Švihov: Když technika vymazala historii
Zatímco Hitlerova dálnice byla vykoupena krví vězňů, stavba samotné vodní nádrže v 60. letech už byla v rukou tisíců civilních zaměstnanců, techniků a dělníků z celého tehdejšího Československa. Projekt Švihov byl vyhlášen jako prestižní státní stavba. Do údolí se sjela nejmodernější technika té doby, aby vytvořila dílo, které svou velikostí dodnes bere dech.
Samotná realizace byla neuvěřitelně náročná. Nejdříve muselo dojít k „očištění“ budoucího dna. To v praxi znamenalo brutální zásah do krajiny: dělníci museli zbourat stovky domů, vytrhat kilometry železničních kolejí a pokácet tisíce ovocných stromů. Aby byla voda pitná, nesmělo po napuštění na dně zůstat nic, co by mohlo tlíti. Hlavní fáze začala v roce 1968 sypáním monumentální hráze u obce Švihov. Inženýři zvolili technologii sypaného tělesa s jílovým těsněním, aby stavba odolala obrovskému tlaku vody. Hráz rostla neuvěřitelným tempem a její koruna se nakonec natáhla do délky 860 metrů.
Když se v únoru 1972 definitivně uzavřely výpusti, začala voda pomalu stoupat. Den po dni pohlcovala patra domů a postupně zaplavovala i pilíře opuštěných dálničních mostů. Úplného stavu hladiny bylo dosaženo až po několika letech, kdy se nad údolím rozhostilo ticho, které trvá dodnes.
Svědectví: „Plakali i chlapi, když padala škola“
Cena za vodu nebyla vyčíslena jen v penězích. Pod hladinou našlo svůj hrob celkem sedm sídelních celků včetně okresního města Dolní Kralovice a obcí Zahrádka, Švihov či Borovsko.
„Nejdřív se přestalo investovat, všechno utichlo. Pak přišly bagry,“ vzpomíná jedna z pamětnic pro archiv Paměti národa. „Nejhůř jsme nesli, když vyváželi hřbitov. Lidé museli exhumovat své blízké a převážet je do nových panelových Kralovic. Bylo to, jako by ti lidé umírali podruhé.“ Lidé z kamenných domů byli přesazeni do šedivých paneláků a celkem muselo své domovy opustit přes 3 600 obyvatel.
Technické monstrum pod hladinou
Dnešní trasa dálnice D1 musela být odkloněna na moderní most a původních 13 kilometrů dálnice pohltila voda. Švihov dnes není jen přehrada, je to gigantický stroj:
- Hloubka u hráze: Přes 50 metrů.
- Objem nádrže: Neuvěřitelných 309 milionů m³ vody.
- Štolový přivaděč: Absolutní světový unikát. Voda teče do Prahy podzemním tunelem dlouhým 51,1 km zcela samospádem. Cesta k pražskému kohoutku jí trvá zhruba 15 hodin.
Betonové přízraky v zakázané zóně
Nejslavnějším pozůstatkem je Borovský most. Je to technický přízrak: hotový dálniční most se zábradlím, který vyrůstá přímo z hladiny a končí uprostřed jezera. Protože je Želivka zdrojem pitné vody, platí zde nejpřísnější zákaz vstupu. Tato izolace jen posiluje auru tajemna „české Atlantis“.
Pokaždé, když si v Praze napustíte sklenici vody, pijete vlastně kousek této historie. Technický triumf jedněch byl životní tragédií druhých. Hitlerův sen skončil na dně přehrady, aby miliony lidí měly co pít.
Zdroje:
