Článek
Každé ráno stejná scéna. Vezu kluka do první třídy, dceru do školky a u přechodu potkáváme postavu v reflexní vestě. Senior s terčíkem v ruce má být zárukou bezpečí. Jenže místo klidu ve mně pohled na tuhle „asistenci“ vyvolává spíš úzkost. Je to hazard s postřehem seniorů a samostatností dětí.
Biologii neošálíme
Když tam stojí osmdesátiletý pán, jehož reakční doba už prostě odpovídá věku, je to riziko. Stačí jeden zmatený pohyb terčíkem, špatný odhad rychlosti přijíždějícího auta a neštěstí je hotové. Jako řidič kolikrát trnu, co ten člověk udělá – jestli tam skočí, nebo auto nechá projet. Tenhle lidský faktor je v dopravě nevyzpytatelný a v rukou někoho, kdo má sám problém s úsudkem, může nadělat víc škody než užitku.
Výchova k nesamostatnosti už od školky
Děti nejsou hloupé. Velmi rychle pochopí, že u školy se rozhlížet nemusí. Proč by to dělaly? Vždyť tam stojí ten pán nebo paní, co za ně „vyřeší svět“. Vytváříme v nich falešný pocit, že provoz se zastaví jen proto, že ony stojí u obrubníku.
Moje děti zatím vezu, protože jsou malé, ale jednou z toho auta vystoupí a půjdou samy. A co udělají? Půjdou jako ovce za terčíkem, nebo se naučí brát zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou? Tím, že jim tam stavíme tyhle živé překážky, jim tu zodpovědnost v podstatě zakazujeme. Jsou to děti, ne loutky, které se neumí bez cizího pokynu ani rozhlédnout.
Skleníková ochrana, která škodí
Chápu, že radnice si chtějí udělat čárku za „bezpečnost“ a dát seniorům pocit užitečnosti. Ale silnice není kroužek pletení. Je to prostředí, kde rozhodují vteřiny. Buď tam má být policista s autoritou a výcvikem, nebo funkční semafor.
Balíme děti do nekonečných vrstev reflexních vest a dozorů, ale zapomínáme je učit tu nejdůležitější věc – přežít v reálném světě. V tom světě, kde jim nikdo cestu zametat nebude a kde auto neuhne jen proto, že mají na zádech aktovku s hrdinou z pohádky.
Možná jsem jen zbytečně kousavý, ale raději uvidím dítě, které u obrubníku zastaví a počká, až je bezpečno, než dítě, které tupě následuje váhavé gesto někoho, kdo už by měl mít spíš klid doma v křesle. Protože až tam ten pán s terčíkem jednou nebude, bude to to dítě, kdo na tu nesamostatnost doplatí.
