Chlad jinak: Jemně, ne výkonně

Chlad. Slovo, které na nás v posledních letech vyskakuje ze všech stran. Instagram a další sociální sítě jsou plné polonahých lidí v ledové řece, zasněžené krajině nebo vaně plné kostek ledu. Stalo se z něj módní téma – a není divu. Chlad je silný nástroj, který má skutečné fyziologické účinky. Ale stejně jako u jiných trendů, i tady je důležité dívat se pod povrch.

Mezi hlavní popularizátory otužování patří kontroverzní Wim Hof. V mnoha ohledech nesouhlasím s jeho agresivním marketingem ani s tvrzením, že jeho metoda je všelék na všechno od autoimunitních onemocnění po deprese. Ale uznávám, že jeho přístup otužování výrazně zpopularizoval a přinesl na světlo důležité benefity práce s chladem. V českém prostředí tuto oblast dále rozvíjejí například biohacker Libor Mattuš (autor knihy Chladová terapie), freediver David Vencl nebo Rostislav Václavek, který se zaměřuje především na funkční dýchání, ale i chladovou adaptaci.

S chladem jsem se začala seznamovat už před tím, než jsem onemocněla chronickým únavovým syndromem. Ale teprve během své vlastní cesty uzdravování jsem mu porozuměla hlouběji. Až tehdy jsem si opravdu uvědomila, že chlad není jen výzva pro silné. Je to nástroj, se kterým může – s velkou dávkou laskavosti a vědomí – pracovat i člověk velmi křehký.

Pokud vás téma zajímá, možná se ptáte: A jak konkrétně mi to může pomoci? Tady je několik ověřených benefitů chladové terapie:

Pokud uvažujete o otužování a trpíte chronickým onemocněním, srdečními potížemi nebo se právě necítíte ve své kůži, je klíčové postupovat obezřetně – a v některých případech raději vůbec nezačínat. Mezi kontraindikace patří například:

Otužování nemusí být skokem do ledové vody. Zvlášť když jsme nemocní, vyčerpaní nebo citliví, může prudký chlad tělo spíš oslabit než posílit. U dětí, seniorů, lidí s autoimunitním onemocněním (například lupus erythematodes), chronickým únavovým syndromem či výrazně sníženou vitalitou může být příliš intenzivní kontakt s chladem spíš zátěží než pomocí. Sama jsem v období své nemoci často váhala – bála jsem se, že mi chlad uškodí, unaví mě nebo spustí další propad energie.

Postupně jsem ale objevila jiný přístup – pomalý, jemný a hluboce regenerační. Tehdy jsem pochopila, že i malé, vědomé podněty mohou mít velkou sílu, pokud vycházejí z respektu k tomu, kde právě jsme.

Otužování není soutěž. Je to dialog s nervovým systémem. A ten si někdy potřebuje říct: „Ještě ne.“

V další části sdílím pět kroků, které mi pomohly navázat s chladem šetrný a posilující vztah. Doporučuji postupovat po nich opravdu pomalu – v řádu týdnů až měsíců. Ne ledová sprcha. Ne skok do zamrzlého rybníka. Ale jemnost.

1. Vizualizace

Možná to zní zvláštně, ale první krok může být čistě mentální. Zavřete oči a představte si, že jste ve své koupelně. Jak to tam vypadá? Co slyšíte? Jaká je vůně? Jaký je pocit, když první kapka studené vody dopadne na vaši kůži?

Zaměřte se na ten moment překvapení – krátký nádech, napětí. A pak: pomalý, prodloužený výdech.

Dýchejte klidně, jako byste vzkazovali tělu: Jsem v bezpečí.

I tahle mentální představa je tréninkem nervového systému. Posilujete parasympatikus, snižujete stresovou reaktivitu – a chystáte půdu pro další krok.

2. Prsty pod studenou vodu

Přistupte k umyvadlu. Pusťte chladnou vodu a na pár vteřin ji nechte stékat po konečcích prstů. Vnímejte dech. Pomalu vydechujte.

Možná to zatím nepřinese všechny fyziologické benefity jako ponor do studené vody, ale i tak je to velmi cenný trénink mozku. Učíte svůj nervový systém, že i nepříjemné vjemy nám nemusí ublížit. Tento přístup posiluje naši odolnost a může nám pomoci lépe zvládat chronické příznaky i stres.

Můžete si tiše opakovat: Je to jen chlad. Pomáhá mi. Tělo to zvládá.

3. Ruce a nohy

Omyjte si předloktí nebo lýtka. Pomalu. Bez tlaku. S pozorností. Sledujte, co se ve vás děje – dech, napětí, myšlenky.

Opět si můžete pomoci vnitřní větou:

Tělo se učí. Chlad je posilující, ne ohrožující.

4. Krátká studená sprcha

Zařaďte ji až na závěr teplé sprchy, kdy je tělo uvolněné. Jen krátce, pár sekund. Nejde o výkon – jde o kontakt. O schopnost zůstat klidní i v něčem nepříjemném.

S každým dechem posilujete nervovou stabilitu.

5. Vana, káď nebo příroda

Ponoření do studené vody může být silná zkušenost. Ale mělo by přijít až ve chvíli, kdy se cítíte opravdu připraveni.

Ne kvůli výkonu. Ale protože chcete.

Respektujte svoje tempo. Žádný spěch. Žádné „musím“.

Chlad není pro každého – a rozhodně ne v každé fázi života. Ale i ti nejkřehčí z nás s ním mohou navázat kontakt. Ne jako s výzvou, kterou musíme překonat, ale jako s nástrojem pro zklidnění, uzemnění a návrat k sobě. Není to všelék, ale může to být malý a mocný krok na cestě uzdravování.

A přesně to je přístup, který se mnou zůstává: ne tvrdost, ale jemnost. Ne výkony, ale přítomnost.

Mým cílem rozhodně není přimět všechny nemocné naskákat do ledových řek. Spíš vás chci pozvat k zamyšlení, jestli ve vašem životě není místo pro trochu léčivého chladu – třeba jen na konečcích prstů, nebo zatím jen v představách. I to se počítá.

Zdroje: