Dovolená, kdy tělo konečně promluví

Vrátili jsme se z dvoutýdenní dovolené. První týden měl manžel rýmu. Ne tu malou, co přejde po dni s kapesníkem v kapse, ale tu protivnou – s bolestí v krku, ucpaným nosem a únavou, která ho donutila lehnout si i přes den.
A možná i vy právě teď ležíte na letní dovolené, na kterou jste se celý rok těšili. Místo koupání v moři a výletů po okolí ležíte v posteli s posmrkaným kapesníkem a ptáte se stejně jako on: Kde jsem to v létě chytil(a)? A proč zrovna teď, když mám konečně volno?

Jenže onemocnění není jen o tom, že kolem nás prolétne virus nebo bakterie. Je to také o tom, v jakém stavu se potká s naším imunitním systémem. A ten není jen výsledkem náhody nebo genetiky. Ovlivňujeme ho každý den – tím, co jíme, jak spíme, jak moc se hýbeme, kolik času trávíme venku a jak zvládáme stres. A právě ten poslední faktor hraje zásadní roli – často větší, než jsme ochotni připustit.

Dlouhodobý stres aktivuje v mozku centra poplachu – především amygdalu, která spouští kaskádu odpovědí vedoucích k aktivaci sympatického nervového systému. Výsledkem je vylučování stresových hormonů, především kortizolu. Krátkodobě to tělo připraví na akci. Dlouhodobě ale dochází k utlumení imunitního systému, zvýšení zánětlivých procesů a poruše regenerace.

Mozek totiž ve stavu ohrožení přesune energii z dlouhodobých, „neurgentních“ systémů – jako je imunita, trávení nebo reprodukce – do režimu přežití. Pokud je tato zátěž chronická, například měsíce trvající tlak v práci, přetížení v péči o druhé nebo vnitřní perfekcionismus, tělo se nikdy nedostane do režimu obnovy, který řídí parasympatikus. A tak si ho někdy vynutí samo – právě prostřednictvím nemoci.

Je to paradox, ale velmi častý – k onemocnění dojde ne ve chvíli největšího stresu, ale až poté, co povolíme. Když konečně můžeme ležet, přestat se snažit. Tělo si v tu chvíli vezme prostor, který mu předtím chyběl. Není to slabost, ale biologická moudrost. Obranný systém těla si řekl o čas na opravu.

Možná si teď říkáte: „A co s tím? Jak tomu předcházet?“ Jenže řešení není v tom, že odejdeme z práce nebo se odstěhujeme do kláštera. Skutečný stres se totiž neodehrává venku, ale uvnitř. Náš nervový systém nehodnotí objektivní realitu – ale subjektivní vnímání. To, jestli situaci vnímáme jako ohrožující. A tato interpretace vzniká v mozku na základě dřívějších zkušeností, nastavení systému a naučených vzorců.

Mozek je extrémně plastický. To znamená, že se neustále přepisuje. Každou zkušeností, každou reakcí, každým rozhodnutím. A to je dobrá zpráva – protože stejně jako jsme si mohli „naučit“ žít ve stálém napětí, můžeme se naučit žít jinak. Bez toho, že bychom museli měnit celý svůj život. Někdy stačí změnit vnitřní postoj, tempo, nebo způsob, jak se vracíme k sobě. A právě v tom tkví síla nervové regulace.

Je to ironie – tolik se těšíme, že si na dovolené odpočineme, a místo toho jsme s teploměrem v ruce a nosními kapkami po kapsách. Jenže nemoc není selhání. Je to zpětná vazba. Signál, že tělo dlouhodobě fungovalo přes své limity. Když to nešlo jinak, vypnulo nás alespoň teď.

Neznamená to, že máme onemocnění vítat s nadšením. Ale může být příležitostí – přestat s odporem a bojem, přestat nemoc potlačovat jen proto, abychom „fungovali“. Dovolit tělu, aby dokončilo, co začalo. A místo otázky „Proč teď?“ se zkusit zeptat: „Co mi tím tělo říká?“

Pokud si během nemoci dovolíme zpomalit, nejen fyzicky, ale i mentálně – dýchat pomaleji, být víc v klidu, pozorovat myšlenky bez hodnocení – pomáháme tak aktivovat tzv. ventrální větev bloudivého nervu (nervus vagus), která je klíčová pro spuštění regeneračních procesů. Právě díky ní se tělo dostává zpět do režimu bezpečí, obnovy a hojení.

Tímto způsobem zároveň trénujeme svůj nervový systém – a tedy i mozek – aby uměl častěji a rychleji přecházet z režimu stresu do režimu klidu. To je schopnost, kterou si neneseme automaticky. Je třeba ji cvičit – stejně jako se učíme hrát na hudební nástroj. A nemoc, ač neplánovaná, k tomu někdy vytvoří nečekaný prostor.

Nemoc na dovolené tak může být paradoxně tím nejcennějším, co se nám stane. Pokud ji vezmeme jako výzvu k zastavení, k přehodnocení tempa, k laskavosti vůči vlastnímu tělu. Pokud dovolíme sami sobě nebýt pořád výkonní – ani na dovolené.

Protože dovolená není odměna za to, že jsme vydrželi běžet. Dovolená je prostor, kde se můžeme znovu propojit sami se sebou. A někdy to spojení začíná právě tím, že onemocníme.

Zdroje: