Článek
Odjakživa jsem byla vášnivá turistka. S manželem jsme se poznali před téměř 19 lety při přechodu Malé Fatry – každý jsme šli s jinou skupinou, ale průtrž mračen nás zavedla pod stejný dřevěný přístřešek. Stačil jeden úsměv, pár slov mezi kapkami deště – a z náhodného setkání se postupně stala společná cesta životem. Než jsme se stali rodiči, procestovali jsme spolu spoustu hor, včetně těch exotických. Hory pro mě vždycky byly symbolem svobody. Od rána do večera jdete, přemýšlíte jen nad tím, co budete jíst, kde přespíte. Každodenní starosti zůstávají stovky kilometrů za vámi a v hlavě se začnou přirozeně rovnat myšlenky, které se jinak nedají dostihnout.
S narozením našich dvou dětí se z vysokohorské turistiky stala spíš celodenní snaha ujít aspoň pár kilometrů, často vyplněná uplácením a hledáním motivace. To určitě zná každý rodič-turista. A pak přišel zlom – onemocněla jsem chronickým únavovým syndromem. Na turistiku už nebyla energie ani chuť. Najednou i běžné činnosti připomínaly výstup na vysokohorský štít. Pár minut chůze v okolí domu mě dokázalo odrovnat na několik dní.Většina mých volnočasových činností byla dříve zaměřená na výkon – sport, turistiku, vzdělávání. Jenže když člověk žije s chronickou únavou, „výkon“ je to první, co musí pustit. A zůstane jen neústupná únava, nejistota, strach z budoucnosti a sociální izolace.
Většina mých volnočasových činností byla dříve zaměřená na výkon – sport, turistiku, vzdělávání. Jenže když člověk žije s chronickou únavou, „výkon“ je to první, co musí pustit. A zůstane jen neústupná únava, nejistota, strach z budoucnosti a sociální izolace.
Postupně jsem ale začala nacházet cesty, které mě pomalu odrážely ode dna této chronické nemoci. Učila jsem se regulovat svůj nervový systém, využívat neuroplasticitu k přepisu chronických příznaků a pracovat s potlačenými emocemi i starými traumaty. Krok za krokem jsem začínala cítit, že jdu správným směrem – i když změny byly zpočátku sotva postřehnutelné.
V té době se mi dostala do rukou kniha Moje pacifická hřebenovka od Moniky Benešové – příběh ženy, která navzdory těžkým zdravotním obtížím zvládla přejít 4 265 kilometrů dlouhou trasu Pacific Crest Trail napříč USA. Ještě před tímto extrémním přechodem trpěla vážnými potravinovými intolerancemi a Crohnovou chorobou natolik, že měla co dělat, aby vůbec opustila byt… vlastně spíš toaletu. Po přečtení jejího příběhu se ve mně něco pohnulo. Napadlo mě: Když to zvládla ona, proč bych to jednou nemohla zvládnout i já?
Zpočátku mi to ale připadalo jako čirá fantazie. Byla jsem ráda, když jsem zvládla vyzvednout děti ze školy a vydržet s nimi odpoledne, než se vrátil manžel z práce. Schopnost unést batoh? Nulová. Výdrž? Dvě hodiny lehké aktivity = dva dny regenerace. A přesto se někde vzadu v hlavě zrodila myšlenka – třeba jednou…
Pak jsem objevila projekt Stezka Českem – dálkovou trasu inspirovanou zahraničními přechody, jako je třeba Pacific Crest Trail. Vede zhruba podél hranic České republiky, protíná pohoří, malé vesnice i zapomenuté kouty naší krajiny. Není to závod. Nikdo neurčuje tempo ani délku denních etap. Můžete jít jen kousek, vrátit se, pokračovat, kdykoliv chcete. A tak jsem si začala – jen tak pro sebe – představovat, že bych některé úseky Stezky mohla jednou projít.
Tolštejn
Komáří Vížka
Mezitím se díky metodám, které jsem se naučila používat, můj stav postupně zlepšoval. Krátké pětikilometrové procházky jsem zvládala bez následného kolapsu. Stres už mě nerozhodil na několik dní dopředu. Mozková mlha ustupovala. Tělo tolik nebolelo. Těžkým emocím jsem přestala klást odpor. A v noci mi v usínání už nebránilo zběsilé bušení srdce.
Najednou mi přišlo, že vidina putování po horách už není až tak vzdálená.
Nejdřív jsem si zkusila kratší úsek v okolí domova. K mému překvapení jsem to zvládla. A tak vznikl plán: přejdu Krkonoše.
Ano, bylo to troufalé. Ale zjistila jsem, že když se věnuji činnostem, které opravdu miluji – a nedělám je proto, abych někomu (ani sobě) něco dokazovala – tělo na to reaguje úplně jinak. V takových chvílích mě doslova nese chemický koktejl hormonů a neurotransmiterů, který mi pomáhá zvládat i nepříjemné příznaky. Oproti tomu, když se snažím někomu zavděčit nebo plním očekávání, tělo okamžitě reaguje zvýšenou hladinou stresových hormonů. Nervový systém se vychyluje z rovnováhy a únava se vrací.
Ano, bylo to troufalé. Ale zjistila jsem, že když se věnuji činnostem, které opravdu miluji – a nedělám je proto, abych něco dokazovala sobě nebo ostatním – moje tělo na to reaguje úplně jinak. V takových chvílích mě doslova nese chemický koktejl hormonů a neurotransmiterů, který mi pomáhá zvládat i nepříjemné příznaky. Naopak když se snažím zavděčit nebo plnit cizí očekávání, tělo okamžitě odpovídá zvýšenou hladinou stresových hormonů. Nervový systém se vychyluje z rovnováhy a únava se vrací.
Příroda – a především hory – pro mě vždycky byly místem klidu a bezpečí. Ale i tak jsem si trasu naplánovala s několika únikovými variantami, pro případ, že by bylo potřeba se kdykoli vrátit. Byly totiž chvíle, kdy moje mysl pořád ještě nevěřila, že se mé tělo opravdu chystá na takovou cestu.
A najednou to bylo tady. Já, s batohem na zádech, na Stezce Českem. Přesně tak, jak jsem si to kdysi jen nesměle představovala.
Sněžka na obzoru
Říká se tomu vizualizace – a nejde o žádný výmysl. Je to klinicky ověřený postup, který využívají vrcholoví sportovci a top-manažeři, jak podpořit mozek v dosahování cílů. Když si v mysli znovu a znovu představujeme určitý obraz nebo situaci, mozek si ten program uloží. Pokud vizualizaci praktikujeme opakovaně a trpělivě, uloží se tak hluboko a pevně, že podvědomě začneme hledat cesty, jak ji proměnit ve skutečnost.
Upřímně – několikrát jsem se na cestě rozbrečela dojetím. Protože žít svůj sen je úplně jiná liga než si ho jen představovat. A poprvé po velmi dlouhé době jsem zažívala euforii – stav čisté blaženosti z toho, že jednoduše jsem.
Tím to ale neskončilo. Ušla jsem ještě několik dalších etap – Lužické hory, Jizerské hory, Českosaské Švýcarsko, Adršpašsko-teplické skály, Jeseníky… A mezi tím přišla i období, kdy se příznaky znovu ozvaly. Byla náročná. Ale pokaždé, když jsem se k sobě dokázala vrátit s laskavostí, soucitem a důvěrou ve své nástroje, bylo to o něco snazší než naposledy.
A podobně jsem se na Stezce musela často vracet – když jsem se vydala špatným směrem nebo narazila na překážku, přes kterou nešlo projít. Ale když jsem nebojovala, když jsem přijala realitu a s respektem ke svému tělu udělala krok zpět, mohla jsem za chvíli znovu vykročit kupředu. Když jsem naopak tlačila na výkon, obviňovala se z chyb a snažila se „dohnat ztrátu“, příznaky mě rychle zastavily. A přesně tohle mě naučila i samotná nemoc – zacházet se svým tělem s respektem, trpělivostí a důvěrou.
Stezka Českem - koláž
Postupně se tak moje cesta uzdravení z chronického únavového syndromu začala nenápadně proplétat se Stezkou Českem. A já jsem byla čím dál méně vyčerpaná, bolavá, frustrovaná a vyděšená ze svých příznaků.
Od té doby mám pocit, že celý život – se všemi jeho překážkami, odbočkami a návraty – je vlastně takovou Stezkou Českem. A někdy i malým únavovým syndromem v praxi.
Nechci tím říct, že každý, kdo žije s chronickým onemocněním, má vyrazit na dálkovou trasu. To vůbec ne. Ale pokud máte nějaký sen – i když se teď zdá nemožný – nezahazujte ho. Začněte ho aspoň jen vidět. Vizualizovat si ho. Mysl už se pak často začne sama ptát: Jak bych to mohl/a udělat, aspoň trochu?
Možná cesta nebude vypadat tak, jak jste si ji představovali. Možná ji budete muset opravdu hodně přizpůsobit. Ale ten pocit, že jste se nevzdali, že jste udělali krok směrem k sobě… ten vám nikdo nevezme.
Máš chuť jít Stezkou Českem, nebo Stezkou k sobě?
Každý máme svůj vlastní přechod. Možná nejde o hory, ale o návrat k sobě. K tomu, co nám dává smysl, radost a svobodu. Já tu svoji stezku našla. A budu šťastná, když tenhle příběh pomůže i vám udělat první krok. Stejně jako mě před nějakou dobou pomohl příběh Moniky Benešové a mnoha dalších najít slabé světýlko uprostřed tunelu.
Zdroje:
1. Stezka Českem [online]. Dostupné z: https://www.stezkaceskem.cz
2. Benešová, Monika. Moje Pacifická hřebenovka: 4286 km pěšky z Mexika do Kanady. Praha: BWT Books, 2019.
