Na Balkáně se křížily zájmy evropských velmocí, prakticky vždy bez ohledu na místní obyvatele

Cenu Jihomoravského kraje za rok 2023 jste převzal od hejtmana Jana Grolicha, spolu s vámi bylo oceněno dalších jedenáct významných osobností. Máte z ocenění radost?

Ano, jistě. Je příjemné, když se člověk od svých studentských let věnuje něčemu mimo svoji profesi a je za to oceněn. Je příjemné vědět, že má jeho práce smysl. Práce akademika mimo akademickou půdu, jakási služba veřejnosti, která by měla být samozřejmostí, je totiž v univerzitním prostředí stále nedoceněná, a je to tak pro mě určitá satisfakce.

Cena je za vaši celoživotní práci v oblasti folkloru. Buďme, prosím, konkrétnější.

Byl jsem do loňska dvacet let starostou nejstaršího folklorního sdružení na Moravě – Slováckého krúžku v Brně, který vznikl v roce 1908. Předtím, od roku 1984, i aktivním muzikantem v krúžkařské cimbálové muzice. A mojí snahou bylo udržet tradici spolku, který pro jihomoravský a moravský folklor hodně znamenal, snad i nadále znamená. Slováckým krúžkem prošlo mnoho významných osobností moravského folkloru, má 33 čestných členů, žijících i těch již zvěčnělých, kteří zanechali ve slováckém folkloru svoji nesmazatelnou stopu…

Cena je bezpochyby i za to, že se vedle své profese balkanisty zabývám regionálními dějinami Moravy a s několika kolegy, zejména prof. Liborem Janem, jsem napsal třináct monografií o jihomoravských obcích, v nichž jsem kromě historického vývoje zkoumal také dějiny vinařství, zemědělského hospodaření a pochopitelně i folkloru. Zmapovali jsme takto řadu obcí na Brněnsku či některé oblasti na Slovácku. Mnohdy to byly obce osídlené německým obyvatelstvem, takže naše knihy byly vlastně prvními česky vydanými historickými monografiemi věnovanými konkrétním obcím, jako jsou například Hustopeče nebo Moravany. Jakousi syntézu v tomto směru jsem učinil v prvních kapitolách 6. svazku Dějin Brna, vydaném v roce 2017 a věnovaném brněnským předměstským obcím. I toto vše snad cena zohledňuje.

Jsou ještě v oblasti folkloru témata, která byste rád zpracoval?

Tož mým hlavním cílem v tomto směru je sepsat dějiny Slováckého krúžku v Brně. (smích) A pokud jde o regionální historii, hodně jsem se věnoval jihomoravskému vinařství, ostatně dvě třetiny obcí, o nichž jsme psali, jsou obce vinařské, například Čejkovice, Mutěnice, Čejč, Starý Poddvorov, Blučina… Při zmínce o těchto obcích se obvykle nikomu nevybaví jejich historie, jakkoli bohatá a spojená např. s habsburským panovnickým rodem, kolonizací z Francie či dokonce, jako v případě Čejkovic, s templáři, ale každý si je propojí s vínem. A kultura vinohradnictví a vinařství v poslední době zažívá neobyčejný rozkvět a souvisí úzce s folklorem. Proto má smysl dějiny moravského vinařství zpracovávat, jeho současnost by totiž měla navazovat na tradice. Ve zbývajícím čase, který ještě mám, bych proto rád s kolegou historikem a aktivním vinařem Martinem Marklem vytvořil ucelenou monografii, kde bychom jihomoravské vinařství blíže představili, a to od prvních písemných zmínek ve 13. století do současnosti. Uvidíme.

Ve svém bádání se zaměřujete i na místa spjatá s Balkánem. Významné jsou vaše válečné reportáže z devadesátých let, které jste zpracovával jako redaktor deníku Lidová demokracie či později, když jste působil v Bělehradě na filologické fakultě, později také v Mladé frontě. Jsou ještě projekty, které máte „na stole“?

Ano, je jich hodně a už teď vím, že je všechny zpracovat nestihnu. Zabývám se zejména dějinami 19. a 20. století a v tom bych rád pokračoval. Aktuálně například s kolegy z Prahy zpracováváme projekt, v němž se snažíme analyzovat jugoslávské problémy přelomu 70. a 80. let 20. století. Byla to éra, kdy tato země ještě držela navenek pohromadě, ale už se objevovaly všechny známky toho, že celá řada věcí není v pořádku, byť si tehdy ještě nikdo nedokázal představit její krvavý rozpad.

Na toto téma jste mimo jiné připravil přednášku Deset důvodů, proč se rozpadla Jugoslávie.

No, to kdysi byla má habilitační přednáška a později studie v jedné kolektivní monografii o nacionalismu. Během svého studia rozpadu Jugoslávie se zabývám pochopitelně i vznikem nacionalistických resentimentů v jednotlivých národních prostředích, s čímž souvisí například role intelektuálů či církví v rozpalování nacionalistických vášní, jež bezesporu k rozpadu Jugoslávie přispěly. Mimochodem je zajímavé, že u soudu v Haagu byli souzeni zejména vojáci a někteří politikové, ale z těch, kteří dávali motivaci a sytili národy nacionalistickým resentimentem, neskončil v Haagu nikdo. Spoluodpovědnost části intelektuální a církevní elity na krvavých událostech, které rozpad Jugoslávie provázely, je proto nezpochybnitelná. Musíme ovšem zdůraznit, že ony nacionalistické resentimenty v Jugoslávii nikdy nepřestaly, jen je na čas zakryla komunistická ideologie bratrství a jednoty jugoslávských národů a národností, přinejmenším zpočátku myšlená skutečně upřímně. A když se země začala drolit a rozpadat, vycházely všechny dlouho skrývané nacionalistické zatrpklosti z podzemí, kde skrytě působily, na veřejnost. Nacionalisté pak jen sebrali moc, která v tu chvíli v podstatě ležela na ulici. Stejně tak, jak to učinili komunisté po druhé světové válce.

Máte, pokud jde o Balkán, ještě nějaká nesplněná badatelská přání či cíle?

Jeden je populárně-vědecký. Protože znám Balkán jako málokdo u nás, rád bych připravil knihu zabývající se tím, co lze v této oblasti vidět, ať už jsou to tradice či otisky historie v krajině Balkánu.

Další věc, kterou mám už dlouho nachystanou, ale zatím nebyl prostor ji zpracovat monograficky, je historie české kolonizace jihouherských oblastí, které jsou dnes součástí Srbska a Rumunska. Na tomto poli bylo hodně uděláno, pokud jde o etnologická bádání, je však zapotřebí ještě vše opřít o historické prameny. Po bojích s osmanskou říší byla celá oblast jižních Uher prakticky vylidněna a musela být kolonizována. Vznikl zde specifický územní celek, vojenská hranice habsburské říše, v němž platily jiné zákony než ve zbytku monarchie, například zde nebylo poddanství a byla zde do značné míry náboženská svoboda. Rolníci však museli být zároveň i připravenými vojáky – hraničáři. Jako poslední bylo kolonizováno území Banátu, kam přišli mimo jiné Češi, kteří částečně zaplnili do té doby neosídlená místa v horách či na ladem ležících pastvinách. Žijí zde, byť v daleko menším počtu, rozděleni trianonskou hranicí z roku 1920, dodnes.

A je tu ještě jeden úkol, který bych rád dokončil. Už jsem vydal dva díly učebnice o východní otázce, což byla zásadní otázka evropské historie od 18. do počátku 20. století. V jejím podtextu se nacházela jiná otázka, tedy co dál s upadající osmanskou říší? Na Balkáně se křížily zájmy evropských velmocí, prakticky vždy bez ohledu na zájmy místních obyvatel. Druhý díl skončil počátkem 20. století. Rád bych tedy knižně zachytil ještě období od počátku 20. století do první světové války, které bylo pro východní otázku rozhodující, jakkoli její rezidua vidíme dodnes. Plánů mám tedy dost a uvidíme, co z toho se podaří realizovat.

Cestovat na Balkán jste začal v době svého působení v Lidové demokracii. Sparing partnera vám tehdy dělal kolega Igor Šefr z České tiskové kanceláře, který před čtyřmi lety nečekaně zemřel. Jak jste tehdy onen „jugoslávský komunismus“ vnímali?

Tož cestovat na Balkán jsem začal už v době studia, poprvé jsem navštívil bulharské hory v roce 1979… Jezdit volně se ovšem mohlo jen do Bulharska nebo Rumunska. Jet do Jugoslávie – to bylo jako jet na Západ. Výjezdní doložku jsem dostal napotřetí v roce 1982, a když jsem konečně Jugoslávii navštívil a projel ji prakticky celou víceméně bez peněz, chtěl jsem v ní zůstat, emigrovat. Natolik mě uchvátila svými poměry a „demokratičností“, která byla oproti našemu rigidnímu komunismu viditelná na první pohled. Viděl jsem jen, jak se tam krásně žije a útisk komunistické moci není znát. K dostání byla západní literatura i časopisy, byl to, jak se mi zdálo, komunismus s lidskou tváří. Samozřejmě jsem jako student ještě zcela nevnímal podhoubí problémů, které již tehdy zemi trápily. Snad jen v Kosovu, kde jsem byl rok po velkých demonstracích kosovských Albánců, jsem napětí cítil, byť ani tam mi nepřipadalo zásadní.

Právě na těchto cestách vzniklo vaše pouto k Balkánu přetrvávající dodnes?

Ano. Chodil jsem po horách, zachycoval mizející svět rozptýleného osídlení, tak typického pro tyto oblasti, který u nás už dávno zmizel. Mapoval jsem život v horských a podhorských vesnicích, navštěvoval barvitá tržiště, sledoval stará řemesla… V Jugoslávii nebyla kolektivizace zemědělství, takže vše zůstalo v původní podobě. Teprve nyní s jistou nostalgií sleduji, jak se i tamní vesnice vylidňují. To vše jsem v Jugoslávii dokumentoval a dělám to dodnes, a nejen tam.

A ona novinářská zkušenost s fotografem Igorem Šefrem?

Když se Jugoslávie začala od roku 1990 krvavě rozpadat, působil jsem v Lidové demokracii. Na cestu jsem tehdy vzal i Igora a vyrazili jsme společně do válkou zmítaných oblastí. Bylo to divoké a zažili jsme i to, že na naše novinářské auto z lesa stříleli. Redakční favorit tehdy na okresní silnici vyvinul rychlost hodně přes sto kilometrů za hodinu… Zažili jsme utečenecké tábory, zažili jsme vojenské tábory před ofenzivou, i to byla součást cest po Balkáně.

Nyní pořádám na Balkán cesty se studenty a kolegy historiky a etnology, předloni jsme byli v jižní Makedonii. Je to už oblast dost vylidněná. V osmdesátých letech zde byly vesnice, kde žilo tisíc lidí, dnes jich tam žije doslova pět. A vše zůstalo, jak bylo. Jsou to jakési živé skanzeny. Je to například také oblast, kde probíhala za první světové války čtvrtá, tedy jižní, tzv. soluňská fronta. Jdete po oblastech, kde se bojovalo, a dodnes nacházíte válečné pozůstatky, přestože už uplynulo jedno století. Místní pastevci mají například ohrady pro ovce z ostnatých drátů z tehdejší doby, ploty zdobí přílby… Letos jsme byli např. v severním Epiru v Řecku. Stejný obrázek vylidněných vesnic, stejné bojiště, jen o 30 let mladší. Právě tam skončila řecká občanská válka. To jsou zajímavosti, které stojí za to představovat.

Na svých cestách jste redaktorem, badatelem, dobrodruhem… Obnáší toto vše i fyzicky náročné výkony?

Ano, je to tak. Při své práci chodím často po horách, musím se umět dobře orientovat, a i když se to dnes zdá jednoduché, před patnácti lety to tak ještě nebylo. Neměli jsme k dispozici mapy ani navigace. Člověk musel spoléhat jen na vlastní intuici a zkušenost.

Je tato profesní různorodost standardní výbavou historiků a slavistů?

Rozhodně není! (smích) Vděčím za to svým celoživotním zájmům a touze udržovat se v kondici. V krajině nacházím velkou zálibu a zajímá mě otisk historie, který v sobě nese. Ať už jsou to války, hospodaření či zaniklé osady, toto vše odkazuje k historii lidského osídlení.

Provázely vás v počátcích poznávání balkánské oblasti texty či zkušenosti jiných cestovatelů či autorů?

Je to tak. Rád studentům doporučuji knihy, které je mohou uchvátit. Já sám jsem četl publikace našich autorů, kteří na Balkán koncem 19. století či počátkem 20. století jezdili. Byl to např. výtvarník Ludvík Kuba, který byl současně folklorista a na koni či pěšky procestoval celý Balkán a sbíral lidové písně. Byl to i Josef Holeček, jehož všichni znají jako autora vesnického ruralismu. Byl ovšem také novinář. Na Balkáně byl poprvé jako válečný zpravodaj a v roce 1876 měl možnost přihlížet povstání v Bosně a Hercegovině. Nebo např. naši geografové, Viktor Dvorský a Jiří Čermák, kteří v roce 1909 poprvé zmapovali černohorsko-albánskou hranici. Jejich knihu jsem si kdysi vzal a řekl si, že půjdu v jejich stopách.

Našel jste ještě nějaké „stopy“?

Ano, to je na tom právě unikátní. Když jsem s touto knihou přišel do pomezních horských oblastí a ukazoval ji místním lidem, poznávali na fotografiích své pradědy a členy rodiny. Jeden výtisk jsem dokonce v jedné horské hospůdce zanechal a dodnes si jej tam místní lidé půjčují. Myslím si tedy, že i četba oněch „dávno zaprášených knih“ člověka může velmi obohatit, motivovat a navnadit.

Vraťme se ke slavistice jako oboru zabývajícímu se jazykem, historií a kulturou slovanských národů. Slavistika jako akademická disciplína vznikala koncem 18. století a počátkem 19. století. V jaké fázi se slavistika nachází nyní? A nakolik její směřování ovlivňuje současné politické dění, globalizace, ale například i migrace či válečná agrese?

Na našem ústavu vnímáme slavistiku areálově. Tedy nikoli jako studium jednotlivých jazyků a literatur (byť bez toho to samozřejmě nejde), ale ve vzájemných souvztažnostech slovanských národů i jejich vztahů s okolním neslovanským prostředím, jejich historie, etnologie a vlastně i politické situace. A samozřejmě také historie slavistického bádání. Náš absolvent by tedy neměl být pouze úzce zaměřený specialista např. na některý slovanský jazyk, ale měl by znát souvislosti celého areálu, v němž se oním nebo příbuznými jazyky hovoří.

A pokud jde o současné politické dění, to náš ústav ovlivňuje zásadním způsobem. Celý „slovanský východ“ je pro nás v tuto chvíli uzavřen, což se projevuje jak v úpadku výměny studentů a vůbec internacionalizace, tak v pochopitelném snížení zájmu o studium ruštiny, které bylo pro ústav docela zásadní. Mylně jsme předpokládali, že s ohledem na válku na Ukrajině vzroste zájem o ukrajinistiku (kdysi, během rozpadu Jugoslávie, tomu tak bylo a zájem o studium jihoslovanských jazyků byl tehdy enormní), což se bohužel projevilo jen velmi střídmě. To vše se pak odráží také na našem rozpočtu… Na druhé straně, máme mezi námi kolegu Volodymyra Zvyniatskovského, který působil částečně na univerzitě v Mariupolu a částečně na univerzitě v Kyjevě a kterého jsme rádi ho zaměstnali. Jako bilingvní pedagog učí jak ruskou, tak ukrajinskou literaturu a vztahy mezi těmito literaturami, jazyky a konec konců i národy.

Kolik má nyní brněnská slavistika studentů a jak je to s aktuálním zájmem o tento obor?

Na filozofické fakultě byla slavistika jedním ze zakladatelských oborů. V současnosti jsme ostatně jedinou katedrou v České republice nabízející komplexní bakalářské a magisterské studium slavistiky. Brněnská slavistika má čtyři bakalářské a tři magisterské obory, na nichž studuje přes 200 posluchačů. Dále tři doktorské programy vlastní, a jeden celofakultní, v současnosti s 34 doktorandy. V letošním roce jsme byli zájmem o bakalářské studium příjemně přikvapeni, k přijetí bylo navrženo 107 studentů, uvidíme, kolik se zapíše. Do magisterského studia se přihlásilo 33 studentů… Dalo by se říci, že zájem o studium v jistých pravidelných cyklech kolísá, stále více ovšem hraje také roli aktuální politické směřování České republiky.

Nalákejme potenciální zájemce o studium: co může slavistika mladým lidem v 21. století nabídnout?

Dnešní studium je, jak jsem zdůraznil, komplexním propojením filologických oborů s historií, částečně také s etnologií a nutnou orientací v aktuálních politických problémech – vše se vzájemně doplňuje. Pokud chceme poznat okolní státy a spolupracovat s nimi, je dobré znát jejich historii a jazyk. S ohledem na to si myslím, že slavistika bude vždy zajímavým oborem. Všichni, kteří u nás slovanské jazyky studují, začínají od nuly, s výjimkou ruštiny. Na gymnáziích se o slovanských národech a jejich historii příliš neučí, takže zájemci o studium k nám většinou jdou s nějakou předběžnou motivací, kterou získali buďto u šikovných pedagogů, nebo prostě mimo školní škamna. A na nás je, abychom ji udrželi a pomáhali jim rozvíjet ji dále. Současně bych řekl, že je u nás na slavistice velmi přátelské prostředí a tendence studenty zaujmout –exkurzemi, přednáškami hostujících slavistů ze slovanských i neslovanských zemí či možností vycestovat, ať už je to blízké Polsko či státy Balkánu, ale také jiné země, v nichž má slavistika silné zastoupení (Rakousko, Německo, Pobaltí, Maďarsko). Východ jsme pro nejbližší dobu jako cíl studentských stáží bohužel museli vypustit…

A uplatnění studentů v praxi?

Máme například řadu absolventů pracujících na zastupitelských úřadech, právě v zastoupení zemí, jejichž jazyk, literaturu, historii a kulturu studovali. Z našeho pohledu je velkou výhodou, že se studenti vzájemně znají a sdělují si svoje znalosti a zkušenosti, samozřejmě i ve spojitosti s pracovními příležitostmi. Funguje mezi nimi solidarita, kterou moc rád vidím a pamatuji si ji ještě ze svých studií. Současně nechci tvrdit, že se všichni absolventi slavistiky uplatní, ale to platí u všech oborů. Než jsem se např. akademicky v oboru „uplatnil“ já, trvalo mi to dvacet let.

V úvodu rozhovoru jsme se odrazili od Ceny Jihomoravského kraje a vraťme se k cenám i v závěru. Co je pro vás coby akademika působícího na fakultě dvě desetiletí tím největším oceněním?

To je velmi těžká otázka. Z pohledu vědeckého to je např. vydání knihy či článku, z toho mám vždycky radost, pokud hned na první straně nenajdu nějakou chybu. (smích) Když mě jako odborníka osloví z médií, potěší mě to, i když ne vždy jsem ochoten tu výzvu přijmout, k práci mnoha médií mám totiž jako bývalý novinář docela výraznou skepsi. A velkou radost mi dělá, když například u státnic vidím některé své studenty, jak se jim daří, jsou plní entuziasmu, a vím, že se v životě neztratí.

Článek vznikl pro web Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a autorem je Markéta Stulírová.