Článek
Při studiu libanonské literatury zkoumáte hlavně éru občanské války, tedy období let 1975–1990. Můžete připomenout, proč se válka odehrála a jaké byly její nejdůležitější milníky?
Občanská válka v Libanonu byla natolik komplexním konfliktem, že je těžké se k ní vyjádřit takto v krátkosti. Mnoho analytiků po čase dospělo k závěru, že nebyla ani „libanonská“, ba dokonce ani „občanská“. Kořeny konfliktu lze hledat v demografickém (etnicko-konfesijním) složení obyvatelstva, stejně jako v politickém systému Libanonu, kde se politická moc dělila na základě sčítání lidu z roku 1932 a kde byl parlamentní poměr ve prospěch křesťanské populace (maronitů). Muslimové, tedy šíité i sunnité, čelili socioekonomickému i sociopolitickému útlaku a znevýhodňování, přestože se demografická rovnováha od vzpomínaného sčítání lidu výrazně změnila – připomeňme, že v sedmdesátých letech už muslimové tvořili většinu. Navzdory tomu tato komunita nebyla adekvátně reprezentovaná v parlamentním systému ani neměla rovnocenný podíl na hospodářských výsledcích.
Sociální stratifikace libanonské společnosti je v podstatě mozaikou velkého počtu denominací a komunit, kdy Libanon i další arabské státy nevznikaly za účasti obyvatel regionu, ale jejich hranice vytyčovaly v průběhu první světové války západní mocnosti. Z pohledu třídní struktury byly mezi jednotlivými komunitami propastné rozdíly. Křehká konfesijní rovnováha v zemi byla narušená také přítomností palestinského hnutí odporu (Organizace za osvobození Palestiny). Konflikt se zpravidla dělí na několik fází, v roce 1976 do konfliktu přímo vstoupila Sýrie, v roce 1982 se zapojil i Izrael. Celkovou situaci znepřehledňovala také měnící se spojenectví mezi jednotlivými frakcemi hlavních aktérů konfliktu. Válka navíc nebyla vnímaná jako konflikt válečný, ale spíše jako série eskalací napětí, či „sporadických“ krvavých masakrů, což také oddalovalo tlak na řešení konfliktu.
Proč se ženy rozhodly psát o válce, která je zpravidla vnímána jako záležitost mužů? A jak válka ovlivnila postavení žen a jejich tvůrčí rozvoj?
Především proto, že psaní, podobně jako vyprávění je jistou formou katarze. V porovnání s vyprávěním pravděpodobně katarzí výrazně hlubší. Můžeme mu též přisoudit terapeutický účinek. Pro mnoho spisovatelek byla právě válka prvním impulzem, který je přiměl vzít do ruky pero a uspořádat své myšlenky tak, aby – zpočátku možná jen samy pro sebe –, vnesly aspoň jakýsi pořádek do všudypřítomného chaosu. Specifické narativní postupy jsou přece jen jistým způsobem organizací vjemů, pocitů a myšlenek, prostřednictvím kterých může spisovatel(ka) tvořivě krystalizovat to, co prožívá, a snažit se porozumět situaci, v níž se ocitla. Pro libanonské ženy-autorky v období občanské války psaní představovalo též příležitost aktivně se podílet na veřejném životě, vystoupit ze soukromé sféry, z prostoru vyhrazeného ženám, a obeznámit svět s ženskou zkušeností. V období války se ženy náhle ocitly samy, muži bojovali a kontinuita libanonské společnosti tak v jistém smyslu ležela na bedrech žen. Ty se ji svou tvorbou, svým kreativním vkladem a představivostí zároveň pokoušely transformovat a uzdravit. Psaní je však také jistou formou „archivace“ válečné zkušenosti, snahou uchovat tuto mimořádně těžkou zkušenost pro budoucí generace.
Arabské autorky píšou velmi odvážně, jejich reflexe arabsko-islámské kultury a patriarchální společnosti je velmi potřebná a současně velmi svěží.
Na své nedávné přednášce ke knize Hledání identit v moderní libanonské ženské próze jste zmínila, že zdrženlivost žen a eliminace jejich projevů je dána tím, aby sexuálně nedráždily muže – ať už hlasitým smíchem, svou uvolněností a přirozeností. V čem všem se musí ženy ve svém projevu omezovat a proč to arabské kultury vnímají tak, že řešením je explicitní zákaz cílený na ženy a nikoliv duchovní „růst“ mužů, kdy se právě muži naučí pracovat se svými touhami?
Ano, připomněla jsem to v souvislosti s jevem, který badatelé nazývají „inverze (tradičních) rodových rolí“, kdy se už ženy většinou mohou po dovršení určitého věku projevit. Ve skutečnosti jde spíš o inverzi rodových a také mocenských stereotypů. V oblastech Blízkého východu a severní Afriky, stejně jako v jiných silně patriarchálních kulturách se role žen obvykle pojí se zranitelností, a tím i s určitou slabostí a podřízeností. V antropologii je tento obrat, který pozvolna nastupuje zhruba ve středním věku, popsaný už dávno. Mnoho badatelů a badatelek například pozorovalo, jak je ženám po menopauze najednou „dovoleno“ svobodně se projevit, jako by se na ně už nevztahoval požadavek ctnostného vystupování. Na druhé straně lze podobný jev pozorovat i u mužů, u kterých se ten samý proces naopak projevuje vyšší mírou pasivity a „feminity“, což většinou souvisí se stárnutím a s podlomeným zdravím. Tyto jevy, především slábnutí patriarchální autority ve vyšším věku, jsou též častým námětem ženských románů.
Co se týká omezování projevů žen v mladším věku, před výše zmíněným „obratem“ platí, že tato omezení nemají ve většině zemí formu zákazu, ale spíš společenské konvence a úzu. Navíc se tyto normy chování v jednotlivých státech, a také v jejich rámci značně různí. Ovlivňuje to vzdělání, konzervativismus, svou roli částečně hrají i faktory socioekonomické, nebo to, zda se jedná o městské aglomerace či rurální oblasti. Otázka „duchovního růstu mužů“, jak jste to nazvala, je samozřejmě diskutovaným tématem například i v egyptské společnosti, kde svoji úlohu opět sehrává úroveň vzdělání, ale také to, s čím muži přicházejí do styku. Pokud se – například ve městech – běžně setkávají s cizinci a cizinkami, nezahalenými ženami, ženami z vyšších vrstev či například s turistkami, případně pokud jsou oni sami zcestovalí, tyto postoje se pozvolna přetvářejí – spolu s tím, jak se společnost „otevírá“ a vystavuje rozmanitým vlivům a zkušenostem.
Je to letitý cíl vašeho studia, přesto – lze stručně shrnout, jak píšou současné ženy v arabském světě? Čím je jejich autorský rukopis výjimečný?
Jejich autorský rukopis je, samozřejmě, specifický už jen tím, že jde o texty, které píšou ženy a ve kterých zaznívá ženský „hlas“, ženská perspektiva, zkušenostní horizont žen. Díla žen-autorek si velmi dlouho hledala cestu do literárního kánonu, a to nejen v arabských zemích, ale i na Západě. V arabských zemích byla tato cesta ještě o něco zdlouhavější a klikatější, což bylo přirozeně podmíněné i celkovým postavením ženy ve společnosti, či ve sféře „veřejného“. Osobně si myslím, že arabské autorky píšou velmi odvážně, jejich reflexe arabsko-islámské kultury a patriarchální společnosti je velmi potřebná a současně velmi svěží, svojí tvořivostí přinášejí jakýsi „čerstvý vítr“ v literární tvorbě. Zároveň jsou jejich díla častokrát velmi experimentální, ženské autorky přinášejí také nové narativní postupy, v jistém slova smyslu i jakýsi „nový jazyk“ a způsob, jak realitu a společnost vyobrazovat prostřednictvím literárního díla.
Můžete prosím i nezasvěcenému čtenáři vysvětlit, jak je psána arabská kniha, jaká má specifika?
Podobně jako písmo, které čteme a zapisujeme zprava doleva, i arabská kniha se čte, z našeho pohledu, z opačné strany. Hřbet knihy tedy není nalevo, ale napravo, jednotlivé listy knihy obracíme z opačné strany, než jsme zvyklí, proto může čtenář získat pocit, jako by se knížka četla „odzadu“. Odzadu se samozřejmě nečte. Zvláštností arabského textu je též například to, že nevyužívá velká písmena, také interpunkce je v dílech arabských autorů velmi úsporná. Potom je tu pochopitelně písmo samotné. V arabštině nezapisujeme samohlásky, písmo je souhláskové.
Jsou díla libanonských žen vnímána rozdílně v zemích Blízkého východu a v západních zemích světa?
Určitě ano. Čtenáři na Západě často vnímají hrdinky těchto románů jako příliš pasivní anebo slabé, vyčítají jim „mentalitu oběti“. Podle libanonské spisovatelky Hanán aš-Šajch však podobná hodnocení spočívají v odlišném vnímání těchto příběhů západními čtenáři a arabskou čtenářskou veřejností. Hrdinka, která se v očích Západu může jevit jako „slabá“, představuje pro arabské čtenáře ženu, která přežije. V arabském světě si čtenáři velmi dobře uvědomují, jak těžké je vymanit se z tradičních vazeb a očekávaných vzor(c)ů jednání, a proto vnímají posun románových protagonistek od oběti k vnitřnímu osvobození mnohem citlivěji.
V současnosti jsou arabské autorky nedílnou součástí literatury, jak to však bylo dříve, ještě v dobách staroarabské poezie?
Nejvýznamnější představitelkou byla staroarabská básnířka al-Chansá, která tvořila v sedmém století a psala především elegie. Poezie byla v tomto období výsostnou doménou mužů-básníků. Al-Chansá byla vysoce oceňovaná svými mužskými protějšky – proto ji její současníci někdy nazývali „ženou se čtyřmi koulemi“, čímž vlastně nepřímo poukazovali na to, že svojí tvorbou převýšila mnoho mužů. V kmenové společnosti staré Arábie měli básníci všeobecně velmi významné postavení: byli jakýmisi mluvčími svého kmene, přisuzovaly se jim různé funkce či vlastnosti proroků nebo věštců. Už v této době si lidé zjevně výrazně uvědomovali moc slova.
Izraelsko-palestinský konflikt je především politický a územní, náboženství v něm sehrává jen podružnou roli.
Libanon je jednou z nejliberálnějších arabských zemí, cenzura literatury ve většině arabských zemí není systematicky zavedena, ve výjimečných případech ale přichází až ex post.
Příkladem dodatečné cenzury je kniha egyptského autora Ahmada Nádžího. Jeho román vyšel v Libanonu, a ještě před jeho uvedením na trh knihu v rámci standardních postupů schválili egyptští cenzoři – připomeňme však, že předběžná cenzura se nevztahuje na knihy vydané v Egyptě. Když byla část jeho románu zveřejněná v literárním týdeníku Achbár al-Adab (Literární zpravodaj), jeden z čtenářů na autora podal žalobu, protože při čtení úryvku pociťoval srdeční slabost. Nádží byl odsouzen na dva roky vězení. Tato kauza vzbudila pozornost nejen v arabských zemích, ale i ve světě a pod tlakem mezinárodní kampaně mu nejvyšší soud zhruba po roce výkon trestu pozastavil.
Nejen mezi literáty se říká Káhira píše, Bejrút vydává, Bagdád čte. Můžete to blíže vysvětlit?
Toto slovní spojení se ustálilo v arabských literárních kruzích proto, že Libanon a jeho hlavní město Bejrút je dlouhodobě jednou z nejliberálnějších arabských zemí, a to se přirozeně vztahuje i na oblast vydávání knih. Častokrát se stávalo, že když nějaký arabský autor či autorka nemohl vydat svoje dílo doma, vydal ho v Bejrútu. Týká se to též distribuce literárních děl jako takových. Pokud bylo nějaké dílo v kterékoliv arabské zemi „zakázané“, v Bejrútu většinou volně kolovalo. Na druhé straně Káhira si už od dob takzvané nahdy, tedy arabského kulturního obrození vrcholícího ve 20. a 30. letech 20. století, dlouhodobě udržuje postavení nejvýznamnějšího literárního centra v arabském světě. Kromě přirozených faktorů, jakými je lidnatost a rozloha země, k tomu významnou měrou právě v období nahdy přispěli Libanonci, kteří v Káhiře působili, tvořili, psali, ale především stáli u zrodu periodického egyptského tisku.
Posledním zmíněným městem je Bagdád, který „čte“. Bagdád je s jistou dávkou nadsázky označovaný v této triádě „jen“ za recipienta, protože se v Iráku – v porovnání s ostatními arabskými zeměmi – literární vývoj přece jen zpozdil.
Je podle vás střetávání rozdílných náboženských kultur aktuálním tématem ve vztahu k válce mezi Izraelem a Palestinou? Jak rozpor vnímáte jako arabistka, jsou požadavky Palestinců v něčem oprávněné?
Izraelsko-palestinský konflikt je především politický a územní, náboženství v něm sehrává jen podružnou roli. Myslím, že můj pohled „jako arabistky“ se příliš neliší od jakéhokoliv lidského pohledu, pokud se samozřejmě na konflikt nedíváme optikou předsudků, zaujatosti a neporozumění. Musím především říct, že se nepovažuji za odbornici na daný konflikt, ani na izraelsko-palestinské vztahy – v tom smyslu, že tento konflikt nestuduji desetiletí. A v čem jsou požadavky Palestinců oprávněné? Podobně jako kterýkoliv jiný národ mají i Palestinci právo na mír, důstojnost, na život bez blokády a okupace a v neposlední řadě i na vlastní stát. Mají právo na to, aby jejich děti poznávaly svět způsobem, jaký dětství přináleží. Palestinské děti se během válek naučily, že když vybuchne bomba, je potřeba utíkat a zachránit rybičky v akváriu, vědí totiž, že tlaková vlna vyrazí okenní tabule a sklo se rozletí na malé kousky. A tyto děti jsou, podobně jako každé jiné dítě, citlivé, vnímavé a lidské, dokonce možná i citlivější a vnímavější.
Proto si myslím, že začarovaný kruh útoků a odvetných protiútoků bude vždy plodit jen víc násilí a utrpení, a to na obou stranách. Zároveň si myslím, že neříkám nic nového, ani převratného, že to všichni aktéři i pozorovatelé velmi dobře vědí a že jediné, co některým z nás pomáhá „nevidět“, je snaha o dehumanizaci celého národa, mimo jiné i s přívlastky typu „lidská zvířata“ a podobnými obraty, které nerozlišují mezi těmi, kdo za odsouzeníhodným útokem stojí, a mezi tisíci nevinných obětí, které stále ještě přibývají. A to jsem poukázala jen na jeden jediný aspekt tohoto nerovnocenného konfliktu, jeho analýzu pokorně přenechám odborníků, kterých je i v našem prostředí dost, jen je často neslýcháme. A pokud je už slyšíme, tak je nevnímáme.
Vzpomenete si ještě na své pocity, poté co média oznámila, že Izrael je ve válce?
Nejdříve se medializoval Hamás. Brutalita útoku na obyvatele Izraele není absolutně ničím ospravedlnitelná, avšak ptáte se na první okamžiky války. V prvních dnech jsem si vybavila rok 2008, operaci Lité olovo, která začala koncem prosince právě v době, kdy jsem se po Vánocích strávených na Slovensku vracela do Káhiry. Jeden z mých kamarádů Palestinců mě vítal zprávou o úmrtí šestnácti příbuzných, které ztratil v průběhu několika dní. Stačí si vyhledat na internetu výsledek této operace a počty obětí na obou stranách, obzvlášť civilistů, aby si člověk udělal představu o tom, jak asymetrický je konflikt, jemuž dlouhá desetiletí přihlížíme. Vzhledem k mým osobním vzpomínkám na předchozí izraelské operace či invaze, jsem, jak jinak, se zděšením očekávala, a bohužel i předjímala, co bude následovat. Byla bych však mnohem raději, kdybych se mýlila.
Je úhel pohledu našich, tedy evropských médií na izraelsko-palestinský konflikt podle vás vyvážený? I s ohledem na to, že sledujete arabský tisk?
Zřejmá mediální asymetrie je v našem prostředí poměrně zarážející, avšak bohužel nepřekvapivá. Není zarážející pro mě, já ji totiž ve své „bublině“ nevnímám, protože většina lidí, s nimiž se stýkám, na Blízkém východě byla, důvěrně ho zná nebo se na tuto oblast odborně zaměřuje. Jak sama zmiňujete, máme přístup k arabským médiím, ale na to, aby si kdokoliv získal aspoň jakžtakž vyvážený pohled, si stačí přečíst aspoň nejvýznamnější anglicky píšící deníky: anglickou verzi arabské al-Džazíry, The Middle East Eye apod. V českém prostředí se izraelsko-palestinskému konfliktu dlouhodobě věnují odborníci jako například Břetislav Tureček, Marek Čejka či Jakub Záhora. Je dobré, že i tyto hlasy z médií zaznívají.
Jak často na Blízký východ jezdíte? Kdy jste v arabských zemích byla naposledy?
Na Blízkém východě jsem s každoročními přestávkami v období Vánoc nebo semestru na univerzitě strávila téměř osm nebo devět let. Naposledy jsem byla v roce 2018 v Káhiře. Poté už samozřejmě nebylo lehké vycestovat, hlavně kvůli pandemii i kvůli mým pedagogickým povinnostem. Nejraději se vracím do Káhiry, protože jsem tam prožila mnoho krásných let, poznala mnoho skvělých a inspirativních lidí, s nimiž jsem dodnes ve velmi živém, i když často už jen virtuálním nebo telefonickém, kontaktu. Mnozí z těchto blízkých přátel jsou velmi zcestovalí nebo je profese zavála do různých koutů světa, a tak se nám občas podaří potkat se jinde – ve Vídni, v Istanbulu, a někdy, díky internacionalizaci, i v Brně.
V Egyptě jsem se též vždy ráda vracela do Núbie, kouzelného a velmi poklidného světa na horním toku Nilu, jehož centrem je městečko Asuán. Úplně jiné kouzlo má zase Alexandrie, na opačném konci této majestátní řeky. Z dalších arabských zemí a míst bych se velmi ráda vrátila do syrského Damašku, ale zda to bude ještě někdy možné, ukáže čas.
Článek vznikl pro web Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a autorem je Markéta Stulírová.
