Hlavní obsah
Věda

Stojíme na počátku archeologie horských oblastí v Ománu, říká Inna Mateiciucová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: archiv/FF MU
16. 1. 9:49

Tým expertů v horách dalekého Ománu ověřuje hypotézu, podle které se lidé v dobách zhoršování klimatu, kdy se nížiny proměňovaly v pouště, stěhovali do horských krasových oblastí. Detaily popsala vedoucí expedice Inna Mateiciucová z FF MU.

Článek

Na jaře se váš tým vrátil z archeologické výpravy do Ománu. Kde konkrétně působíte?

Letošní expedice do Ománu byla naší druhou výzkumnou sezónou v tamních horách. Předmětem výzkumu je rozsáhlá, více než dvacetihektarová krasová deprese (v geologické terminologii také polje), nedaleko vesnice Sint v pohoří Al-Hajar na severu Ománu. Lokalita, kterou pracovně nazýváme Sint polje nebo také jejím lokálním jménem Hayl Ajah, leží ve výšce přes 1000 m n. m. a je doposud nejvýše zkoumanou lokalitou na Arabském poloostrově.

Co bylo cílem výpravy?

Chtěli jsme ověřit hypotézu, na které s kolegou Maxem Wildingem již dva roky intenzivně pracujeme. Podle ní lidé reagovali na čím dál větší sucho, které postupně proměnilo nížiny v pouště, stěhováním se do výše položených krasových oblastí, které skýtaly dostatek vody, vegetace a zvěře. Tato hypotéza doplňuje a zčásti i vyvrací současné paradigma, podle kterého se lidé v dobách zhoršování klimatu přesouvali z vnitrozemí k pobřeží, případně území Arabského poloostrova opustili na nějakou dobu úplně.

Náš předpoklad souvisí se zdejším krasem a jeho schopností zadržovat v sobě i při sporých a nepravidelných srážkách dostatek vody. Jeho typickým lokálním projevem jsou krasové deprese vyplněné sedimenty, místně označované jako hayl, v množném čísle huyul. Právě tyto huyul až po okraj zaplněné nafoukaným a naplaveným úrodným prachem fungovaly jako jakési obrovské květináče, ve kterých rostla tráva, keře a stromy. Ty přitahovaly zvířata a za zvířaty putovali lidé, kteří je buďto lovili, nebo v pozdějším období pásli.

Výskyt některých artefaktů může přispět k osvětlení otázek kolem osidlování Arabského poloostrova lidskými populacemi z Afriky.
Inna Mateiciucová

Co vás k těmto úvahám přivedlo?

K těmto úvahám nás přivedly nálezy kamenných artefaktů kolem polje Hayl Ajah. Část se nám podařilo relativně a absolutně datovat do období středního holocénu, konkrétně do 5. až 4. tis. před n. l. To byla doba, kdy se v níže položených oblastech Arabského poloostrova šířily pouště. Jiné kamenné artefakty jsou však mnohem starší, patrně ze svrchního pleistocénu. Některé jsou vyrobeny technikou podobnou levalloiské a je možné je přiřadit do středního paleolitu, ale k dalším nám zatím analogie a datování chybí. Právě tyto artefakty bez analogií a ty, o kterých víme, že je zde zanechali lidé v dobách zhoršování se klimatu, nás vedly k myšlence, že hory severního Ománu se svým vlhčím a chladnějším podnebím mohly fungovat jako environmentální refugia.

Podařilo se vám hypotézu ověřit? Byla expedice úspěšná?

Letošní výprava byla opravdu úspěšná. Zjistili jsme, že většina z krasových depresí vyplněných sedimenty a také skalní převisy, které jsme měli možnost v rámci území naší koncese prozkoumat, byly v pravěku využívány, jak neustále prozrazovaly nálezy kamenných artefaktů. Našli jsme například silně patinované čedičové a křemencové artefakty, které předběžně techno-typologicky datujeme do středního paleolitu. Kdyby se nám v příštích letech podařilo tyto starobyle vyhlížející artefakty absolutně datovat, mohl by jejich výskyt v horách severního Ománu přispět k osvětlení otázek kolem osidlování Arabského poloostrova lidskými populacemi z Afriky.

Velmi nás také potěšily nálezy silně patinovaných rohovcových artefaktů. Ty lze technologicky zařadit do mladého paleolitu, tedy do období s převládajícím suchým klimatem. Jestli se jejich datování potvrdí, pomůže to verifikovat naši hypotézu. Je zajímavé, že kamenné suroviny, z nichž jsou artefakty vyrobeny, nepocházejí ve většině případů z bezprostředního okolí, jak je tomu na většině pravěkých lokalit v Ománu, ale byly přineseny zřejmě z mnohem vzdálenějších zdrojů.

Foto: archiv/FF MU

Mgr. Inna Mateiciucová, Ph.D., (třetí zprava) je vedoucí oddělení Pravěké archeologie Předního východu (PANE) na Ústavu klasických studií. Původně se specializovala na středoevropský neolit, neolitizaci a neolitickou štípanou kamennou industrii, později se zaměřila na Přední východ, kde až do vypuknutí války vedla archeologický výzkum neolitické osady v Sýrii. V Ománu se společně s dalšími kolegy z MU a České geologické služby věnuje otázkám aridizace Arabského poloostrova a osídlení horských oblastí v paleolitu a neolitu.

Povedly se vám však ještě další zajímavé objevy…

Velmi nás rovněž překvapilo, když geolog Slávek Nehyba a po něm i další objevili během výletu na nejvyšší horu Ománu Jebel Shams (3090 m n. m.) kamenné artefakty ve výšce 2300 m n. m. Pozoruhodné je, že některé z nich jsou vyrobeny ze stejné suroviny jako ty na naší lokalitě Hayl Ajah. Další mimořádný objev učinili geologové Tonda Přichystal a Jirka Otava, kteří našli velkou jeskyni neuvěřitelně podobnou jeskyni Pekárna v Moravském krasu, již i stejně pojmenovali.

Všechny tyto nálezy dokládají, že hory severního Ománu byly v pravěku hojně navštěvovány a snad i po delší dobu osídleny, a náš projekt lze tedy považovat za počátek archeologie horských oblastí v Ománu.

Kdo další se ještě expedice do Ománu zúčastnil?

Kromě Maxe Wildinga a mě z oddělení Pravěké archeologie Předního východu tvořili jádro expedice geologové z Masarykovy univerzity a z České geologické služby. S týmem jsem byla maximálně spokojená, protože každý z jeho členů, a to i děti, které cestovaly s námi, přispěl velkým dílem k jejímu úspěchu.

Karsolog Jiří Otava zkoumal schopnost zadržování vody zdejšího krasu, Antonín Přichystal se zaměřil na provenienci kamenných artefaktů, Slavomír Nehyba koordinoval geologické vrty a sondy pro odběr sedimentů a Miroslav Bubík prováděl srovnávací odběry pro mikropaleontologické studium. Technické zázemí a databázi měl na starosti náš bývalý student Filip Hájek a na dálku také geodet Jiří Šindelář, kterému jsme posílali aktuální data pro přenášení do GIS (Geographical Information Systems, pozn. red.). Přípravu vzorků pro export, starost o jídlo, dům a školu pro děti vzorně zajišťovaly Marta Velčevská a Alena Horylová. Z Masarykovy univerzity se na projektu podílejí ještě Nela Doláková, zkoumající pozůstatky pylů, dále Šárka Hladilová, studující malakofaunu, a Dalibor Všianský, který provádí mineralogické analýzy.

I když je Omán nádherná země, která nabízí řadu výzkumných témat, s žádným jsme nejprve vnitřně nerezonovali. Zlom přišel až úplně na konci naší cesty.
Inna Mateiciucová

Vraťme se na začátek. Proč jste se rozhodli zkoumat právě Omán?

Poté, co jsme byli v roce 2011 kvůli občanské válce připraveni o náš výzkum v Sýrii, jsme hledali další možnosti na Předním východě. Nejdůležitější pro nás tenkrát bylo zajistit studentům nově vzniklého oboru Pravěká archeologie Předního východu odpovídající archeologickou praxi, což se nám ve spolupráci se zahraničními kolegy dařilo. Vedle toho jsme však hledali další možnosti výzkumu také pro naše oddělení. Tehdy se naskytla zajímavá příležitost na severovýchodní Krétě v oblasti Kalos Lakkos. Bohužel, umělé štěrkové terasy olivových hájů nám prakticky znemožňovaly v místech, kde jsme předpokládali archeologické osídlení, provedení zjišťovacích sond. Když jsme v roce 2016 dostali možnost porozhlédnout se v Ománu, neváhali jsme a hned na podzim jsme se v doprovodu kolegy Romana Garby, znalého místních poměrů, do Ománu vypravili.

Jaké byly vaše první dojmy po příjezdu do Ománu?

I když je to nádherná země, která nabízí řadu výzkumných témat, s žádným jsme tak nějak vnitřně nerezonovali. Vše bylo tolik odlišné od toho, co jsme znali ze Sýrie a střední Evropy. Zlom přišel až úplně na konci naší cesty ve chvíli, kdy nám Roman Garba ukázal v právě vyšlém geologickém průvodci lokalitu v horách severního Ománu. Byla tam fotografie rozsáhlé travnaté planiny uprostřed hor střídmě porostlé stromy a v textu stálo, že se jedná o vyschlé holocenní jezero s tisícovkami kamenných artefaktů ležících kolem. Lokalitu se nám podařilo navštívit až v následujícím roce a nezklamala nás. Byla to velká travnatá plocha obklopená ze všech stran horami. Všude kolem na skalnatých terasách se ve slunci třpytily pestrobarevné kamenné artefakty. Ještě téhož roku jsme požádali Ministerstvo kulturního dědictví a kultury Sultanátu Omán o udělení archeologické výzkumné koncese, kterou jsme za osobní podpory našeho tehdejšího velvyslance v Rijádu (Velvyslanectví ČR v Saudské Arábii má na starost i Omán), Jiřího Slavíka, také získali.

Slyšela jsem, že máte z výpravy spoustu zajímavých historek, podělíte se na závěr o některou?

Ráda. Jedna z nich dokonce podporuje naši hypotézu o stálé přítomnosti vody v horách severního Ománu. Když si chtěl kolega Tonda Přichystal při jedné průzkumné výpravě vyschlým terénem zkrátit cestu, nějak jej neodhadl a pořádně se i se svým novým fotoaparátem vymáchal ve vodě, naštěstí čisté. V těchto převážně suchých údolích vzniklých v triasových vápencích totiž existují místy i hluboké tůně zásobované někdy právě krasovou vodou. A to máme na Arabském poloostrově období hyperaridního klimatu.

Rozhovor vznikl pro web Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a autorem je Denisa Mazourková.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz