Petr Štědroň: Můj otec je celoživotní inspirací

Na filozofické fakultě jste vystudoval germanistiku a historii umění. Proč jste zvolil právě tuto kombinaci? A nakolik vás při výběru ovlivnili rodiče?

Byly a jsou to mé sféry zájmů. Výtvarné umění mě zajímalo odmala, už v dětství jsem se s rodiči dostal do mnoha malířských ateliérů, třeba Jánuše Kubíčka, Miroslava Šimordy, Dalibora Chatrného, do mlýna Bohumíra Matala a dalších. Chodil jsem také do velmi inspirativní výtvarky k Ivanu Křížovi. A spojení kunsthistorie, která vyrostla z německojazyčného osvícenského prostředí, s němčinou je, myslím, dost nutné, řada sekundární literatury je právě v němčině.

Na univerzitu jste nastoupil z Akademického gymnázia. Vzpomenete si ještě, jaké byly vaše první pocity? Z nové školy, pedagogů, aury, která tehdejší filozofickou fakultu obklopovala?

Byly to pocity volnosti, ale především větší zodpovědnosti, začátku skutečné samostatnosti. A také poznání, že studium je velmi naplňující a otvírá zcela nové obzory. Současně mě tížily pocity pramenící z budoucích možností uplatnění, profesního zařazení, které ale zaplašoval zájem o studium a snaha o vlastní osobnostní rozvoj. Z pedagogů jsem měl ve velké většině skutečný respekt, úctu k jejich často širokému a synergickému vzdělání.

Kteří z nich vám byli nejbližší?

Určitě profesoři z kunsthistorie Jiří Kroupa, Lubomír Slavíček, profesorka Bartlová a profesor Stehlík, chodil jsem ale i na přednášky profesora Stříteckého na estetiku. Germanistiku za mých studií vedl profesor Munzar, obdivoval jsem erudici profesora Masaříka a za hodně vděčím docentu Jaromíru Zemanovi. Nerad bych někoho vynechal, na vysoké škole je skvělá prostupnost oborů, možnost navštěvovat přednášky a semináře odlišných oborů, čehož jsem zhusta využíval, často jsem chodil na přednášky na katedře divadelní a filmové vědy, nebo třeba na Ústavu klasických studií či katedře historie.

Měl jste v ročníku dobrý kolektiv?

Byli jsme poměrně velký ročník, který se pochopitelně postupem času zmenšoval, o to více se pak ale utužovaly vztahy. Vzpomínky na spolužáky mám jen dobré, jak z dějin umění, tak z germanistiky. Ostatně mým velmi blízkým kamarádem tehdy byl a zůstal Aleš Urválek, dnešní vedoucí katedry germanistiky.

Máte na dobu studií se spolužáky i nějaké divočejší vzpomínky?

Divoké historky mládí, touhy po poznání a experimentování jsme zažívali všichni, ty si ale raději nechám pro sebe. (smích)

Už na gymnáziu jste absolvoval roční pobyt v Kasselu. Zúročil jste to později, například během svých pozdějších stáží v době magisterského studia?

Mluvil jsem slušně německy už když jsem odjížděl na gymnázium v Kasselu, až tam jsem však začal německy číst. Zaujala mě německojazyčná literatura a kultura. Kassel je mimo jiné město moderního umění, koná se zde Documenta, snad největší výstava současných uměleckých tendencí. Poznal jsem zde řadu přátel, chodil do divadel a na výstavy. Zkrátka,⁠ byly to pro mě nesmírně formující časy, na které moc rád vzpomínám.

Důvěrně jste poznal i Řezno, kde jste zpracovával svou doktorskou práci na téma George Tabori a dramatika holocaustu. I toto bavorské město jste si oblíbil?

Před doktorátem jsem už byl na univerzitě v Regensburgu několikrát – v rámci stipendijních pobytů Erasmus, DAAD či nadace Roberta Bosche. Je to krásné město s velkou historií, univerzita má vysokou úroveň, úžasnou knihovnu a samozřejmě pedagogy, bez nichž bych se asi dál neposunul. V Řezně jsem se cítil skvěle. Poznal jsem tam přátele, s nimiž jsem v kontaktu dodnes, měl jsem možnost plně se věnovat doktorské práci, ale i chodit na semináře a přednášky.

Dramatik a režisér George Tabori byl známý svým netradičním pohledem na židovství a holocaust. Neměl rád klišé a dogmata, která stavěl do kontrastu s lidským osudem. Byl právě tento rys jeho autorské tvorby tím, který vás upoutal nejvíc?

Tabori byl nesmírně široká a zajímavá osobnost. Na útěku před Hitlerem se v USA dostal mezi německojazyčné emigranty, setkával se s Brechtem, ale i s Gretou Garbo, psal scénáře pro Alfreda Hitchcocka, pracoval v Actors Studiu, jeho asistentem byl Dustin Hoffman. Po roce 1968 se ale vrátil do Evropy, do Německa a Rakouska, kde úspěšně působil jako dramatik a divadelní režisér. Spojujícím rysem jeho tvorby je ale, jak jste skvěle vystihla, snaha bourat konvence a klišé spojené i s těmi nejtragičtějšími okamžiky lidstva, jako je holocaust. I zde se dokázal povznést nad osobní tragédie svých nejbližších a nahlížet na tyto události pohledem grotesky, černého humoru, absurdních situací a velké moudrosti. Dodnes obdivuji jeho široký záběr od dramatických textů, prózy, filmových scénářů až po skvělé divadelní režie, které realizoval třeba ve Vídni či Berlíně.

Měl jste možnost potkat se s ním osobně?

Ano, s Georgem Taborim jsem se setkal celkem třikrát. Jednak kvůli práci na doktorátu, později pak kvůli inscenaci Lessingových Židů v podání Berliner Ensemble, kterou jsem jako dramaturg Pražského divadelního festivalu německého jazyka pozval do Prahy. Mimo jiné jsem s ním také jednou jel taxíkem v Berlíně, velmi dlouhou cestu, celou dobu nešetřil postřehy, židovskými a velmi nekorektními anekdotami. Vyměnili jsme si také několik dopisů. Byl to opravdu nesmírně vtipný, chytrý, vzdělaný a šarmantní pán, nezlomený svou těžkou minulostí. Přeložil jsem do češtiny útlý svazek jeho pamětí, kde kromě mnoha jiného vzpomíná na rodiče, svobodné budapešťské roky v asimilované židovské rodině a berlínská léta, kdy byl svědkem Hitlerových projevů na náměstích.

Uvádí se Taboriho díla i na českých scénách?

Taboriho dílo se dříve uvádělo poměrně často, teď už k jeho textům dramaturgové tolik nemíří. Řadu textů přeložil Josef Balvín, i já jsem převedl do češtiny několik Taboriho her, které byly inscenovány v Praze, Brně i Ostravě.

Byla to právě vaše disertace a Taboriho osobnost, co vás později nasměrovalo k dramatické tvorbě?

Asi ano, i když už předtím, než jsem se začal zabývat Taborim, jsem inklinoval k německojazyčnému dramatu a divadlu. Německá dramatická a postdramatická literatura je velmi plodná, velmi rychle dokáže reagovat na společenské změny, často je politická. Každý rok vznikají v německojazyčné oblasti desítky textů, které inscenují prestižní divadelní domy v prvním provedení, je to zkrátka velmi inspirativní odvětví.

Několik let jste na filozofické fakultě a na Janáčkově akademii múzických umění působil jako externí pedagog. Bavilo vás učit?

Učit mě to bavilo a naplňovalo. Přípravy na výuku vás donutí srovnat si myšlenky a neustále studovat. Učení je pro mě velmi podnětné, studenti předávají svým zájmem a dotazy energii a smysl.

V roce 2002 jste získal post dramaturga Pražského divadelního festivalu německého jazyka, později se stal jeho šéfdramaturgem a ředitelem. Festival vedete dodnes. Jaké je jeho současné směřování?

Snažíme se festival koncipovat tak, aby přinášel progresivní tendence, aby motivoval a propojoval českou scénu, nejen divadelní, ale i literární. Mám velké štěstí, že pracuji se zapálenými lidmi, festivalový tým je skvělý. Působení na festivalu mě nesmírně obohacuje a baví, mám téměř každodenní kontakt s německojazyčným divadlem, během roku vidím spousty inscenací v divadle, z nichž spolu s Jitkou Jílkovou vybíráme dramaturgickou skladbu ročníku. Za roky působení na festivalu jsem poznal velkou řadu lidí, musel jsem ale taky samozřejmě řešit spoustu problémů – člověk tak mnohem více pronikne do produkční práce, více vidí do technických daností inscenací. Samozřejmě, že je to mnohdy náročné, ale hlavně velmi inspirativní ve všech směrech, a myslím, že pro všechny zúčastněné kultury také obohacující a přínosné.

V letech 2004 až 2007 jste byl dramaturgem Mahenovy činohry v Brně. Kdo vás s touto nabídkou oslovil a s jakými režiséry jste tehdy spolupracoval?

Oslovil mě tehdejší ředitel Národního divadla v Brně Zdeněk Prokeš. Jako dramaturg jsem spolupracoval s řadou režisérů ze starší generace, jako byli a jsou Zdeněk Kaloč, Jan Kačer i Zbyněk Srba, z mladších pak s Janem Mikuláškem, Michalem Vajdičkou či třeba s německým režisérem André Hübnerem-Ochodlem. Dramaturgie velkého činoherního domu má svá specifika, je samozřejmě konvenčnější, se širokým estetickým záběrem, ale naučí vás řemeslu, být součástí velké komunity a organismu, který někdy přerůstá v moloch.

Poté jste s dramaturgyní Dorou Vicenikovou nastoupil do uměleckého vedení brněnské Reduty, kde se vám podařilo uvádět autorské hry se specifickou divadelní poetikou. Byl to právě Jan Mikulášek, s nímž jste se podepsali pod mnoho úspěšných inscenací. Co podle vás bylo onou esencí pro úspěšné tvůrčí působení?

Po odchodu z Mahenovy činohry jsme s Dorou zůstali ve svazku s Národním divadlem Brno a začali profilovat Divadlo Reduta, které mi vyhovovalo lépe: mohli jsme se více soustředit na texty, režiséry a inscenace, které jsme považovali za přínosnější, na současné texty, dramatizace literárních, filmových či třeba deníkových předloh. Bylo to období naplněné snahou o etablování směru, který je v západních divadlech běžný: přesvědčení, že divadlo má vybízet k otázkám, nabourávat klišé a konvence.

Reduta je nyní vnímána spíše jako platforma brněnského Národního divadla než jako svébytné tvůrčí prostředí. Po vás už nabídku vést Redutu nikdo nedostal? A nakolik s tím souvisela nabídka vést Divadlo Na zábradlí?

Reduta je více semknutá s dramaturgií „velké scény“ NDB, chybí mi tam jakýsi korektiv nebo snad opozice vůči klasickým textům. To ale také vyvstává z řady okolností. Jednak jsme za mého uměleckého vedení jaksi oponovali uměleckému vedení „Mahenky“, s řadou tehdejších inscenačních počinů, jako byl třeba Landův a Plachého Zlatý drak, jsme vnitřně i navenek nesouhlasili, jednak se také dost výrazně změnila divadelní mapa Brna. Třeba Divadlo Husa na provázku nebo HaDivadlo se během posledních let mimořádně vyprofilovaly. Zkrátka divadlo je vždy tady a teď, dnes bych už Redutu také profiloval jinak, než za doby svého působení. Ohledně odchodu z Reduty a nástupu do Divadla Na Zábradlí… na jaře roku 2013 bylo vypsáno veřejné výběrové řízení na nové vedení této skvělé pražské scény, do něhož jsme se spolu s mými spolupracovníky přihlásili a s naší koncepcí je vyhráli. Od září 2013 zde působíme dodnes.

V Divadle Na zábradlí se vám otevřela nová tvůrčí etapa. Měl jste více svobody předurčovat formu i obsah divadla jako celku, současně s sebou tato scéna nesla jistá úskalí. Co pro vás bylo v začátcích nejtěžší?

Nejtěžší bylo, a tak to bylo všude, kam jsem nastoupil, získat si důvěru stávajících zaměstnanců divadla. Přebírali jsme divadlo v dost neutěšeném stavu, po stránce repertoáru i z technického hlediska. Aby bylo nastartování nového období snazší, přenesli jsme několik autorských inscenací, také velmi razantně obměnili herecký soubor. Start a první sezona se ale nadmíru vydařily, po první sezoně jsme poprvé v historii získali všechny divadelní ceny, přišla řada domácích, ale především zahraničních zájezdů na prestižní festivaly – kromě středoevropských destinací jsme hráli třeba v kolumbijské Bogotě, v New Yorku, Londýně či Paříži.

Divadlo vedete už téměř deset let. Které z titulů považujete za nejúspěšnější? A jak jste podle vás dokázal tuto pražskou scénu v první dekádě svého působení proměnit?

Snad to nebude působit vychloubačně, ale veleúspěšných titulů se nám podařilo několik. Jsou to ty, které za sebou mají desítky, někdy stovky repríz, přitom zdaleka nejsou podbízivé. Téměř veškerý repertoár je prvním provedením daného textu, často se pouštíme do autorských projektů, vyzkoušeli jsme řadu nových formátů, jako je audiowalk, podcast, site-specific nebo třeba videoinscenace. Vytvořili jsme produkčně velmi složitou inscenaci v režii D. D. Pařízka, kde kromě jiných hraje vynikající německý herec Samuel Finzi. Koprodukční projekty se zahraničními partnery jsou ostatně segmentem, který bychom v budoucích letech rádi posílili. Je to sice složitější než běžná inscenace, zato nesmírně obohacující. Divadlo už zdaleka není jenom večerní představení, vytváříme řadu doprovodných programů, dramaturgických úvodů, moderovaná setkávání s představiteli různých divadelních profesí, pořádáme výstavy, autorská čtení, v Eliadově knihovně, komorním sále Divadla Na zábradlí, působí několik rezidenčních divadelních subjektů v čele s Divadelním spolkem Masopust. Zkrátka Divadlo Na zábradlí se stalo místem vyhraněného divadelního rukopisu, zároveň ale také místem přátelského i konfrontativního setkávání.

Pracujete s dramaturgyní, uměleckou šéfovou, vaší ženou Dorou Štědroňovou. Vystudovala také Filozofickou fakultu MU. Poznali jste se v době studia?

Ano, poznali jsme se dokonce už na gymnáziu, ostatně i s Honzou Mikuláškem a Markem Cpinem. Dora studovala divadelní a filmovou vědu, absolvovala zahraniční studijní stáže, které zúročila v doktorátu. Zároveň má velký přehled o evropském divadle, protože je dramaturgyní zahraniční části Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni. V běžné divadelní sezoně vidí desítky zahraničních inscenací, což je samozřejmě nesmírně inspirativní. Jsme spolu v práci každý den a Dora si to nemůže vynachválit, chtěla by, abych s ní byl ještě více, ale to víte, nedokážu se roztrojit. (smích)

Máte šestiletého syna a nedávno jste se oženil. Jaké je pro vás konfrontovat tyto všední a každodenní rodinné maličkosti s uměleckou tvorbou a vaším badatelským záběrem?

Narození syna pro mě bylo a je vrcholem toho, co jsem kdy dokázal. Já tedy zase až tak ne, spíše moje žena Dora. Je úžasné sledovat „z první řady“, jak člověk roste, učí se, moudří – už teď bych chtěl, aby toto krásné období před vzdory puberty trvalo věčně. Snažíme se Petříka vést asi podobně, jak nás vychovávali naši rodiče: snažíme se mu dát hezké dětství naplněné zážitky, které by ho do budoucna formovaly, zároveň ho nechceme nutit do nějaké předurčenosti k čemukoliv. Každodenní rodinné maličkosti, jako cesta do školky, kroužky, uspávání, jsou pro mě pořád jedinečné a krásné. Času je sice méně, ale o to více se jej snažím využít.

Na filozofické fakultě působí váš tatínek Miloš Štědroň, který je oblíbeným a respektovaným pedagogem. Probíráte spolu někdy „vaše“ divadlo a „jeho“ hudbu?

Můj otec je pro mě celoživotní inspirací. Samozřejmě, že spolu mluvíme o tom, co děláme, nejen s ním, ale i s mou maminkou, která je sice profesí lékařka, ale jak to u lékařů bývá, nesmírně uměnímilovná.

A jaké pro vás je vidět ho jako milujícího dědečka?

Vidět rodiče jako prarodiče –⁠ v tom je trochu smutku a pomíjivosti, lítosti z plynutí času. Můj bratr má dvě holky a je krásné vidět, jak se dědeček rozsvěcuje, když vnuky vidí, jak to oba rodiče naplňuje a dodává jim to další smysl života.

Článek vznikl pro web Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a autorem je Markéta Stulírová.