Článek
Na filozofickou fakultu jste v dubnu přijela u příležitosti svého autorského čtení. Jaké pro vás bylo vracet se na půdu své alma mater?
Můj první semestr byl v roce 2000. Od té doby uteklo skoro čtvrt století a je to znát. Nejen na mně. Filozofickou fakultu jsem si pamatovala hodně jinak, musím říct, že je to úplně jiný svět. Víc prosklený, moderní a s rozhodně lepší kávou než za mých školních let. A jak jsem zjistila při krátké procházce okolím, moje fakulta sociálních studií na ulici Gorkého už ani není. Jinak je to ale pořád „moje“ Brno, moje místa, i ty stromy před školou zůstaly, naštěstí. Je to takové hořkosladké vzpomínání. Člověk by se chtěl rozběhnout nahoru po schodech jako kdysi, zpátky do těch bezstarostných studentských let, za svými přáteli a sny, ale nic z toho už tam není a ty školní zdi i sny teď patří jiným.
Jak na svá studia v Brně vzpomínáte?
Pro holku ze Šumavy může být i Brno metropolí. I když jsem od té doby žila v Los Angeles, Tokiu, Benátkách, Amsterdamu i Stockholmu, tady to pro mě byl úplný začátek. Jo, vlastně jsem tenkrát do školy poprvé v životě jela tramvají. Studia na Masarykově univerzitě pro mě byla vlastně takovým velkým momentem, kdy definitivně začíná nový, vlastní život. Nejdřív jsem si novinařinu zkusila na vlastní kůži a teprve potom nastoupila na vysokou školu. Ne že bych se takhle rozhodla, ale tenkrát bývaly přijímačky opravdu drsné síto. Pamatuju si, že nás brali na můj dvouobor šestačtyřicet z mnoha stovek a já byla dvě čísla pod čarou. Celé prázdniny jsem doufala, že někdo otěhotní, a ono nic. (smích) Takže jsem se dostala až o rok později, ale to už s roční zkušeností se skutečnou novinářskou prací. Tenhle postup nedoporučuju. Na škole je krásné, jak ve vás probouzí sny a ideály, realita je pak víc přízemní a sny převálcuje jako asfaltovací vůz. No, a já už na školu šla „převálcovaná“, takže se mi pak špatně snilo. Tohle mě doprovázelo celá studia, člověk už nedokáže být jen teoretik a idealista. Proto asi nejvíc vzpomínám na pedagogy, které jsme měla na praktické předměty. Takové ty dneska už prehistorické, jako třeba vyvolávání fotografií…
Ve Švédsku jsem měla možnost nahlédnout pod pokličku toho, jak se tvoří bestsellery na míru. Od A až do Z.
Vzpomenete si ještě na své autorské začátky? Které ze svých děl považujete za přelomové?
Začínala jsem psaním slohových prací za poplatek pro spolužáky na gymnáziu. To bylo na dlouhou dobu naposledy, co mě mé psaní slušně uživilo. (smích) První knížku nazvanou Poslední kubánské pomeranče jsem sepsala někdy kolem dvaceti let, byly to humorné vzpomínky na mé dětství na konci komunismu. Každou knížku mám spojenou s nějakým místem, kde jsem v té době žila. Jako manažerka hudebních skupin musím pokaždé sbalit svůj život do pár kufrů a někam se spolu s hudebníky přestěhovat, na rok, na dva, na druhý konec světa. No a když muzikanti hrají, nahrávají, tak já obvykle po večerech nebo na cestách od jednoho koncertu k druhému píšu. Takže má první knížka vznikala v Holandsku, dobře si to pamatuju, jsou to takové ty klišé obrázky, kdy spisovatelka sedí na opuštěné pláži mezi dunami a píše… Ale úspěch to velký nebyl. Ani s dalšími knihami.
Vždycky jste našla vydavatele?
Ano, v tom máme v České republice velké štěstí. Když má kniha hlavu a patu, nějaký obsah, dá se to číst a není tam jedna chyba za druhou, tak dost pravděpodobně vám některé z oslovených nakladatelství kývne. Dost možná právě proto, že v České republice nejde mezi běžnými autory o nějaké velké peníze, takže chybí ona krvavá válka, kterou vnímám v zahraničí. Tam už holt o peníze jde, a o velké, takže fakt, že někomu vyjde knížka, je už jakousi výhrou v loterii. Mně se ale nedařilo dostat se do „první linie“ autorů. To znamená, že kniha sice vyjde, ale ke čtenářům se nedostane. Vždy jsem po návratu do Čech obcházela knihkupectví, hledala svoje knížky. Ne, nebyly ani v poličkách, natož za výlohou. Pokaždé mi jen řekli: Můžeme vám je objednat.
Přesto vás to od psaní neodradilo…
V určité fázi jsem se rozhodovala, že psát přestanu. Člověk na knížce dělá možná rok, další rok ji připravuje k vydání, nechme stranou rešerše a toulání po archivech, no a pak se kniha dostane jen k pár desítkám čtenářů. To bylo po letech psaní hodně frustrující. Pak jsem se přes muziku dostala na rok do Švédska. Tam je svět literatury na jiné úrovni. Měla jsem možnost v tamních institucích otevřených veřejnosti nahlédnout pod pokličku toho, jak se tvoří bestsellery na míru. Ad A až do Z. Jak se má jmenovat hlavní postava, aby si to lidé pamatovali, jak dlouhý má být název knihy, kolik mrtvol je v detektivce málo a kolik už moc… Určitě ne velké umění a kreativita, ale byznys ano. A já se rozhodla, že zkusím napsat poslední knížku a otestuju tyhle rady, i když tak trochu po svém a u nás. Měla jsem zajímavé téma o zapomenutém koncentračním táboře na Šumavě a věděla jsem, že když ho zpracuju tak, jak bych chtěla, zase zůstane někde ve skladech. Tak jsem na něj naroubovala skandinávskou detektivku. A zafungovalo to. Knížka Prameny Vltavy se konečně do výloh dostala, a otevřela mi tak dveře do povědomí čtenářů. Teď už můžu znovu psát podle svého.
Téma utajovaného koncentračního tábora poblíž Františkova a pramenů Vltavy je velmi poutavé: nacisté zde drželi válečné vězně a zajatce Rudé armády, aby s jejich pomocí budovali podzemní chodby a vyvíjeli tajné zbraně. Váš příběh vychází z reálných událostí, nakolik je domyšlený?
Byl to oficiálně pracovní tábor Prameny Vltavy, ale podmínky uprostřed drsné šumavské přírody tu byly velmi podobné koncentračním táborům. Nacházel se přesně tam, kde je dnes ten turisticky známý údajný pramen Vltavy. Němci zde za války drželi zajatce převážně Rudé armády. Všechno to byli na tehdejší poměry studovaní lidé, inženýři, technici, důlní odborníci. Byli sem přiváženi pravidelně po celou dobu války, ale nikdo se odtud nevrátil. Pravděpodobně až kolem tří tisíc lidí. Po osvobození nebyl nalezen nikdo, živí ani mrtví, vězni ani němečtí vojáci. Všechno bylo natolik tajné, že nikdo nesměl přežít a tábor nebyl ani přes známou německou důslednost veden v oficiálních seznamech třetí říše.
Poblíž tohoto místa se nachází Františkov. Obec, dnes už zcela vylidněná, kde za války fungovala prosperující továrna na papír, později údajně na dětské dřevěné hračky. Jenže existovala i podzemní část továrny, a právě tu měli vězni možná za úkol vybudovat. S největší pravděpodobností se v ní pracovalo na součástkách do německých stíhacích letounů. Legend je ale spousta. Nekonečno chodeb, některé prý vedly až na druhou stranu hranice. Po válce bylo vše zničeno jak Němci, tak pak Američany, Rusy, a nakonec Československou armádou. Dodnes je zde zakázáno hledat, jsme v první zóně národního parku…
Při přípravě knihy U severní zdi jste se spojila i s klubem bývalých politických vězňů K 231. Co jste zjistila?
Z dopisů, které během pražského jara v roce 1968 někteří z členů klubu K 231 posílali státním institucím, aby přinesli své svědectví, jsem čerpala asi nejvíc. Jedná se o osobní vzpomínky plné podrobností z výslechů, mučení, věznění, detaily obsahující jména, místa, data. Prosby, aby byla vyšetřena i úmrtí vězňů uzavřená jako srdeční selhání, mrtvice nebo jiná selhání organismu. Je to hodně drsná četba.
Kniha nazvaná U severní zdi zachycuje brutalitu zacházení s vězeňkyněmi a jejich dětmi v padesátých letech. Knihu jste mnohokrát přepisovala, protože byla příliš temná. Věřila jste vnitřně tomu, že je to tak správně?
Knihu U severní zdi jsem přepisovala opravdu několikrát, v počítači jsem pak při „úklidu“ našla dvanáct verzí. Dost jsem s tím bojovala. Na začátku jsem se snažila do knížky dostat všechno. Každý ten děsivý záznam z výslechů, motáky, dopisy, vzpomínky příbuzných, prostě všechno to zapomenuté utrpení, co se na mě valilo. Jenže toho bylo příliš. I dneska mi někteří čtenáři píšou, že to nedali, že to nedokázali dočíst. Takže si umíte představit, jaké to bylo v té původní neočištěné verzi. Později jsme se snažili dostat do příběhu alespoň pár pozitivních postav, jenže když člověk vychází z reality, tak tam toho pozitivního příliš nebylo, a většina těch dobrých postav stejně končila tragicky. Proto řada příběhů nebo jejich střípků musela pryč.
Petra Klabouchová svou zatím poslední knihu U severní zdi v dubnu představila také v Čítárně FF MU v rámci cyklu autorských čtení.
Neměla jste touhu to, co „odpadlo“, a většinou to byla velmi zajímavá fakta, zúročit jinde, například v nějakém doplňujícím textu ke knize? Byly to přece často reálné výpovědi konkrétních, stále žijících lidí, kteří se vám svěřili.
Mrzelo mě to, ještě teď mě to mrzí. Jedná se o osudy, které zůstaly zapomenuté po desítky let, ani nová doba jim nepřinesla spravedlnost. Mluvila jsem s lidmi, kteří čekají desetiletí, že si někdo utrpení jejich rodičů a prarodičů všimne, pak jsme přišla já, otevřela jsem jejich bolavé vzpomínky, svěřili se mi, no a já je nakonec zase vyškrtla… Když jsem knížku dopsala, všude jsem s jistotou tvrdila, že tohle téma už je pro mě uzavřené, že budu psát o jiných věcech. Jenže čas plyne, trochu jsem si pročistila hlavu jiným psaním a už se v tom začínám znovu prohrabovat. Protože ty příběhy si nezaslouží být znovu vymazány.
Můžete nějaké z nezveřejněných úryvků zmínit?
Šlo především o detailní popisy krutostí během výslechů, které jsem doslovně opisovala z dopisů klubu K 231. Dále pak popisy neasistovaných porodů na takzvaných dírách, tedy na betonové podlaze cely bez světla a vody. O překusování pupeční šňůry vlastními zuby. Další osudy hrdinek v pracovních lágrech, o jediném suchém záchodě pro 80 vězeňkyň, o životě na celách 2,5 × 4 metry v osmi lidech, o švadlárně v Pardubicích, kde ženy za šicími stroji zůstávaly i při –16 °C, plné omrzlin. O životě jejich dětí tam venku, šikaně, dětských domovech, nespravedlivém umísťování do polepšoven i smrti. Vypadla i linka dvou uvězněných z cel smrti ještě během nacistické okupace, kteří se sice nikdy nemohli setkat, ale jejich láska přes motáky jim pomáhala žít to peklo s lidskostí až do vykonání rozsudku.
Knihu jste psala pouhý půlrok, zhruba rok před tím sbírala informace. Byl to bolestný proces psaní? A jak tak těžké téma otisknout v příběh, aby to člověka uvnitř nerozdrtilo?
Těžké okamžiky byly ty při vyhledávání materiálů. Když se o některých z těch šílených příběhů dozvíte poprvé. To člověk občas mluví sám se sebou, nadává, někdy přijdou i slzy a ruce ve vlasech. Pak už pro mě bylo jen otázkou, jak to dostat všechno na papír. Rozkousala jsem si při psaní pusu zevnitř tak moc, že mi ještě po třech letech nezmizely jizvy.
Vzpomínky se idealizují, to špatné se zmenšuje, bledne, přicházejí další problémy, které vykolejeného člověka otáčejí zpátky, aby si říkal, že tak zlé to tenkrát vlastně nebylo.
Stává se vám, že lidé knihu a váš autorský styl chválí a současně říkají, že ji nemají sílu číst?
Stává. A mrzí mě to. Opravdu jsme se snažili knížku oprostit od brutality, nejsou v ní potoky krve. Všechno to zlo, i když velké, je jen naznačeno. Každý máme ale asi tu svoji hranici jinde a určitě jsou chvíle v lidském životě, kdy tahle knížka nesedne. Pravdou zůstává, že ženy, o kterých píšu, dnes bychom o nich mluvili skoro ještě jako o dívkách, mnohým bylo jen kolem dvaceti i méně, tohle vše musely prožít na vlastní kůži. Za své přesvědčení, za pravdu, v kterou věřily. Sebevětší utrpení je nezlomilo, nakonec dokázaly i nemožné, tedy odpustit. A my dneska mezi mraky laciných krvavých detektivek, co na nás chrlí knihkupectví i televize, nemáme sílu ani připomenout si jejich oběti.
Téma se poprvé veřejně otevřelo v šedesátých letech, ale vlastně není dosud historiky zcela uchopeno a zpracováno. Je to třeba i tím, že společnost není ještě připravena o této etapě československých dějin mluvit?
Vidím to opačně. Čím víc času uteče, tím méně jsme ochotní o tom mluvit. Vzpomínky se idealizují, to špatné se zmenšuje, bledne, přicházejí další problémy, které vykolejeného člověka otáčejí zpátky, aby si říkal, že tak zlé to tenkrát vlastně nebylo. Uteklo příliš času. Už tenkrát, od padesátých let do revoluce, to bylo více než třicet let, časy se změnily, režim byl už hodně jiný, i životy lidí tenkrát. Nebyl to takový ten šok jako v Německu. Jeden den je válka, druhý den je konec a před vámi jsou v jasných barvách její zločiny.
U nás už od pádu režimu utekly tři dekády, vystřídala se generace…
Byla spousta času zahladit stopy a spousta času zapomenout. Po revoluci měl každý svoje priority, konečně si užít té svobody, urvat si kousek toho barevného světa konzumu, co nám byl tak dlouho odpíraný. Na nějaké oprašování třicet let starých zločinů nebyla ta správná atmosféra. A taky vůle. Vytahovat něco, co se podařilo ututlat. Ukázat se v pravém světle. Na spoustě dveří se pouze vyměnily cedulky, ale lidi za těmi dveřmi zůstali stále ti samí. V Čechách jsme zvyklí vidět se pořád jako oběti, koukat na minulý režim tak nějak s pochopením „no tak dobře, chyběly banány, ale hodně věcí fungovalo lépe a poctivý člověk se měl dobře“. No a přiznat si, že v centru Prahy někdo vedle za zdí mučil politické vězně ve stejných prostorách a stejnými technikami jako nacisté, to i dneska lidem vadí. Protože jim člověk sáhne na dobu jejich mládí, na vzpomínky. Navíc chybějí materiály, řada dokumentů zmizela, shořela, nenašla se. Pamětníci zemřeli. Svět jede dál.
Aktuálně pracujete na příběhu s hororovým podtextem, kniha se bude jmenovat Ignis Fatuus. O čem bude?
Kniha je hororem. Všichni mi pořád říkají, že píšu horory, i když píšu jen o našich vlastních dějinách. Tak tentokrát jsem se rozhodla, že ten horor zkusím doopravdy. Vracím se na Šumavu a k jejím příběhům. K těm dodnes špatně zahojeným jizvám. Hraju si v knížce s legendami z dávných časů i s těmi ne tak vzdálenými, s pověrami, kriminálními činy, malými i velkými dějinami. Znovu na povrch probublají válečné spory i poválečná dramata, zničení vesnic po válce při vzniku vojenského výcvikového prostoru, příběhy zakázané hraniční zóny. Ignis fatuus znamená v latině bludička a příběh je inspirován zdejší legendou o vědecké výpravě, která měla být k řece Křemelná vyslána s úkolem prověřit neustále se objevující podivné světelné jevy. Zda se nejedná o nějakou provokaci ze Západu, neznámé zbraně či technologie. Nikdo z nich už se prý ale nevrátil. A okolo jejich osudu já jsem postavila příběh Šumavy, která se dle místních pověr umí mstít sama.
Šumavou je protkána většina vašich příběhů. Zúročujete ráda, co vás ovlivňuje od dětství?
Ráda píšu o místech, která znám, o příbězích, do kterých se umím vcítit. Sice jsou moje knížky namočené až po krk do dějin, ale vyprávím je vždy v přítomnosti. V realitě, kterou ze Šumavy znám. Já jsem v těch vyprávěních vyrůstala – jako ostatní děti v pohádkách o Zlatovlásce. Nacistické poklady pod kopci, pochod smrti, werwolfové, pohraniční stráž, povolenky ke vstupu při návštěvě příbuzných, co bydleli příliš blízko hranic… Z dalších autorů píšících o Šumavě mě vždycky bavil Karel Klostermann a je zajímavé, jak podobné byly problémy Šumaváků před sto lety s těmi dnešními. Krásné i bolavé příběhy Šumavy uměl nádherně vyprávět Emil Kintzl, povedla se Divoká honba od Jiřího Šestáka, Návrat Krále Šumavy od Davida Žáka a pak bez pochyby všechny knížky Martina Sichingera.
Žijete v Benátkách a pracujete jako produkční pro hudební kapely, co vše máte na starost?
Pracuji na rockových projektech mého partnera. Tak jsem se k této práci dostala, já sama vlastně ani nemám hudební sluch a z hudebních nástrojů zazvoním tak nanejvýš na domovní zvonek, a to ještě falešně. Ale jelikož prý umím psát, tak jsem měla za úkol napsat pár dopisů hudebním vydavatelstvím, no a najednou ze mě byla manažerka. Což v překladu znamená holka pro všechno, ošetřovatelka, chůva, kuchařka, švadlena, občas i automechanik. Na mně prostě je zorganizovat vše už před cestou, najít kluby a festivaly, kde hrát, vyřídit víza, letenky, ubytování, pronájem karavanu, kterým pak přejedeme třeba z jedné strany USA na druhou. Musím obstarat finance, smlouvy, no a pak vyrazit. Dohlédnout, aby všichni měli všechno, od kytarových strun, cestovního pasu až po kalhoty, cestovat spolu s třemi rockery na pár metrech čtverečních několik měsíců. Vařit, zašívat, prát, určit kudy a kam jet, abychom neskončili v Mexiku místo v Los Angeles, řešit všechny ty velké a malé krachy, co cesty provázejí. Zdravotní problémy, nehody, tornáda, hady, neznámý hmyz, policii… A mým hlavním úkolem, kromě toho postavit kapelu na pódium s nástroji v rukou, je snaha o to, abychom se po tom roce zase pokud možno všichni, v celku a s čistým trestním rejstříkem vrátili domů. Zatím se mi to vždy povedlo. O těchto mých dobrodružstvích si můžete přečíst v humorné knížce Na plný koule, která vyšla letos.
Jste známou autorkou také v Itálii? Jak vaši práci vnímá váš partner – hudebník?
V Itálii určitě známou autorkou nejsem. Vydala jsem tam zatím pouze jednu knížku věnovanou té černé, nepříliš známé straně turistického průmyslu. Za ty roky jsem měla možnost nahlédnout do zákulisí turistických městeček, kam obvykle v létě míří řada našich dovolenkářů. A není to veselé povídání. Můj partner se mnou často témata knížek rozebírá, radí, plete se mi do toho, nechápe, prostě Ital. Ale bez toho jeho pohledu zvnějšku by mně řada věcí nedošla. Takže je to nakonec fajn spolupráce. Myslím, že na Itala má teď celkem slušné znalosti našich dějin. (smích)
Píšete také italsky, anglicky, nebo zůstáváte věrná češtině?
Píšu i v italštině. V ní už po tom čtvrtstoletí i myslím, takže věty se mi v hlavě nejdřív rodí v italštině, pak si je překládám. Občas si musím při psaní i otevřít stránku s překladačem, protože si na to slovíčko v češtině, co už mám na jazyku, ne a ne vzpomenout. Psaním v češtině se tak nějak udržuji ve svém rodném jazyce.
Článek vznikl pro web Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a autorem je Markéta Stulírová.
