Článek
Myslím, že spousta chlapů po padesátce nenosí břicho. Nosí účetnictví.
Někde mezi hrudníkem a žaludkem máme takovou malou šanonovou místnost, kde jsou hypotéky, pojistky, splátky, děti, auto, důchod, rodiče, střecha, daň z nemovitosti a jeden papír s nápisem „kdyby se něco stalo“, který tam leží už dvacet let a nikdo ho radši nečte, protože už jenom tím čtením by se mohlo něco stát.
A na dveřích té místnosti je napsáno: „Tohle je na mně.“
Což je možná největší blbost, kterou si muž v dlouhém vztahu může myslet.
A zároveň docela chápu, kde se vzala.
Protože bývá období, kdy to tak opravdu trochu vypadá. Přijdou děti a žena je s nimi doma, Respektive ona dělá práci, bez které by se rodina během čtyř dnů změnila v uprchlický tábor s omalovánkami, ale na účtu to není vidět. Na účtu je vidět jenom moje fakturace. A protože ženy u nás pořád vydělávají v průměru méně než muži a mateřská nebo rodičovská nejsou zrovna ekonomický ohňostroj, začne muž přidávat.
Zakázku. Přesčas. Víkend. Ještě jednu zakázku.
A pak ještě jednu malou, která bude určitě rychlá, což je věta, kterou by měl zákon postavit na úroveň řízení bagru po pěti pivech. Větu „to mám za chvíli“ moje žena pravděpodobně nenávidí.
Každopádně - v té době se v něm něco zaklapne. Žena drží děti, domácnost, očkování, logopedii, kroužky, svačiny, oblečení v dalších velikostech a ten nekonečný operační systém rodiny, který se nikdy neaktualizuje sám. Muž drží peníze. Ne proto, že by byl důležitější. Spíš proto, že na něj to vydělávání tak nějak zbylo.
Jenže děti vyrostou, žena se vrátí do práce, začne vydělávat, někdy dobře, někdy víc, než muž čekal (a jeho ego si jde na chvíli sednout do komory), jenom ten starý vnitřní nápis zůstane.
Tohle je na mně.
A kolem padesátky se ten nápis najednou rozsvítí. Možná proto, že člověk vidí, že už není na začátku. Že za ním možná nezůstala žádná velká socha, žádný román, žádná firma s recepcí z betonu a skla, žádné „pane zakladateli, děkujeme“, ale jenom faktury, bolavý krk od čumění do kompu, pár dobrých zakázek, které už si stejně nikdo nepamatuje, a děti, které na otázku, jestli chtějí jet o víkendu na výlet, odpoví zvukem, který by mohl být „ne“, „jo“, nebo startující vysavač.
A tak se muž chytí toho, co se dá spočítat.
Peníze.
Protože peníze jsou důkaz, že jsem ještě užitečný. Že nejsem jenom chlap, kterému šediví vousy, bolí ho hlava a u televize usíná dřív než moderátor večerních zpráv. Když vydělám, mám hodnotu. Když přestanu, co zůstane?
Tady někde začíná ten průšvih.
Protože doma často sedí žena, která by velmi pravděpodobně neřekla: „Přidej ještě jednu zakázku, ať máme o tři tisíce víc a ty se u toho hezky rozpadneš.“
Řekla by spíš: „Vykašli se na to. Budeme mít míň. Hlavně tady buď.“
A to je věta, kterou muž slyší asi tak, jako když vám najednou navigace na D1 řekne „za 100 metrů odbočte vlevo“. Technicky to proběhne. Prakticky jedete dál.
Protože my nechceme slyšet, že nás někdo miluje víc než naši fakturační schopnost. To je strašně nepohodlná informace. S tím se špatně pracuje v hlavě.
A tak mlčíme. Dusíme to. Bereme další práci, protože o strachu se doma mluví hůř než o fakturování, a když se žena zeptá, jestli jsme v pohodě, odpovíme mužskou větou století:
„Jo, dobrý.“ Konec tiskové konference.
Možná bychom si někdy měli připustit, že rodina není firma, kde muž nese výkonové ukazatele a žena provozní oddělení. Je to spíš taková malá vratká expedice, kde se chvíli nese batoh na jednom, chvíli na druhém, někdy ho nesou oba a někdy ho oba táhnou po zemi a předstírají, že je to záměr.
A možná by stačilo udělat tu nejméně mužskou věc na světě.
Otevřít tu šanonovou místnost.
Ukázat na ten papír „tohle je na mně“ a zeptat se ženy, kterou miluju už 34 let, jestli to tam náhodou nenapsal nějaký unavený idiot.
Mám podezření, že by řekla, že jo a že jsem to byl já. A možná by mi u toho ještě udělala čaj.
