Článek
Občas mi sociální sítě připomenou, že jsem byl kdysi jiný člověk.
„Stalo se před sedmi lety…“ A pod tím fotka, na které stojí nějakej cizí mladší chlap v mém tričku a vedle mé ženy. A někdy dokonce s mými dětmi.
A Facebook se mě zeptá, jestli to chci sdílet. Nechci. Já bych to chtěl reklamovat.
Jenže kolem padesátky mi nikdo nevytiskne protokol. U auta přijedu na STK, technik poklepe na korozi, změří emise a řekne: „Šéfe, není to žádná sláva, ale ještě to projde.“ U chlapa se jen postupně rozsvítí kontrolky, které neznám, a protože nejsem úplně hloupý, jen jsem muž, začnu je okamžitě vysvětlovat něčím, co nezní jako problém.
Břicho je voda. Záda jsou počasí. Únava je hodně práce. Ticho doma je klid. Chuť odjet obytným autem do lesa je potřeba přírody.
A když se k tomu přidá pocit, že práce, která tě 30 let živila, najednou vydává zvuk prázdné plechovky, děti už tě nepotřebují jako hlavního hrdinu, ale spíš jako servisní aplikaci s peněženkou, a žena vedle tebe dávno poznala, že za slovem „únava“ se schovává celý sklad věcí, které neumíš pojmenovat, uděláš to, co umíme nejlíp.
Pokračuješ v provozu.
To je naše mužská spiritualita. Provoz. Zaplatit faktury, zvednout telefon, přidělat poličku, tvářit se normálně, jen se u toho večer na gauči tvářit jako tiskárna, které došel toner, ale pořád předstírá, že tiskne.
A teď ta absurdně uklidňující část. Ekonom David Blanchflower prošel data ze 132 zemí a vyšlo mu, že životní spokojenost má tvar písmene U. Klesá, klesá, klesá, až ve vyspělých zemích narazí na dno někde kolem 47,2 roku, a pak začne zase stoupat.
Čtyřicet sedm celá dva.
To není věk. To je servisní interval.
Mně se na tom líbí, jak je to trapně přesné. Žádné vznešené „období zralosti“. Prostě 47,2. Jako kdyby někde existovala tabulka: muž, model po záruce, radost ze života dočasně snížena, zvýšená citlivost na zrcadla a staré fotky, doporučeno nemlčet, nepředstírat, pravidelně větrat, ženu nepoužívat jako diagnostiku až po havárii.
A to je možná největší úleva. Když se člověk kolem padesátky cítí těžce, nemusí to být důkaz, že selhal. Možná jen dojel do místa, kde se přirozeně sečtou tělo, práce, rodičovství, děti, peníze, únava, strach z budoucnosti a fotka z doby, kdy měl ještě čelo v normované vzdálenosti od obočí.
Není to výmluva.
To si musíme říct hned, protože jinak bychom my muži byli schopni z U-křivky udělat pracovní neschopenku. Ukázat ženě graf a říct: „Miláčku, podle vědců jsem teď na dně, takže malování chodby necháme na stoupající fázi.“ Což by neprošlo. A správně.
Ale může to být mapa.
Mapa, která ti řekne, že nejsi sám v lese, i když sedíš v obýváku a tváříš se, že jen přemýšlíš o cenách energií. Což je trochu paradox, protože my muži mapy obecně moc nepoužíváme. Přesně víme, kam jedeme. I když už čtyřicet minut bloudíme. A nedej bože, abychom se někoho zeptali na cestu. Radši objíždíme tři okresy, než bychom přiznali, že nevíme. Takže možná právě proto se hodí mít aspoň jednu mapu, která ukazuje, že ta mužská menopauza, o které se moc nemluví, není výmysl slabších kusů, ale reálný přestup. Jen my ho jako správní drsňáci neprožíváme nahlas. Maskujeme ho provozem, tichem a zvýšeným zájmem o nářadí.
A tady někde do toho vstupuje žena vedle mě. Ne jako inspektor STK, i když některé formulace by zvládla bez přípravy, ale jako člověk, který jede v tom autě se mnou a už dlouho cítí, že volant držím moc křečovitě. Často po mě nechce uloveného mamuta, poraženou inflaci a výraz muže, který drží svět pohromadě jedním imbusem.
Možná by stačilo říct: „Jsem nějak dole a nevím proč.“
A neutéct od toho vtipem dřív, než to dořeknu, což je samozřejmě problém, protože vtip je moje airbagová výbava. Nafoukne se přesně ve chvíli, kdy hrozí náraz do skutečné věty.
Jenže dobrá zpráva je, že podle té křivky to nemusí být konečná. Možná je to dno. A dno má jednu drobnou výhodu: už se z něj nedá padat tak elegantně.
Dá se odrazit.
Ne samo. Ne zázračně. Ale tím, že svoje kontrolky nebudu přelepovat izolepou. Tím, že přestanu dělat, že v autě jedu sám. A tím, že si připustím, že přede mnou nemusí být už jen pozvolný sestup do nabídky vitamínů pro seniory, ale docela dobrý kus života, ve kterém ubude srovnávání, dokazování a potřeby působit jako chlap, který všechno ví, zvládá a má doma šroubovák správné velikosti.
Já tomu chci věřit.
Samozřejmě s jistou opatrností, protože vědci sice tvrdí, že spokojenost po 47,2 stoupá, ale nikdo z nich mi zatím nevysvětlil, proč se mi u toho nutně musí na temeni dělat pleš.
Možná je ta pleš daň za optimismus. A možná přestoupím na židovskou víru a jarmulka to vyřeší.
