Článek
Sedím na záchodě.
Ne proto, že by se tam odehrával nějaký dramatický biologický proces, kvůli kterému by bylo potřeba svolat rodinnou radu, instalatéra a možná i krizový štáb. Prostě sedím.
A po nějaké době přijde ta otázka.„Jsi v pořádku?“
Tohle je zvláštní věta. Na povrchu starost. Pod povrchem audit. Protože všichni v bytě už vědí, že technická část mise byla pravděpodobně splněna, ale dveře jsou pořád zavřené a otec rodiny nevychází.
Respektive otec rodiny sedí uvnitř s mobilem v ruce a tváří se, že řeší trávicí soustavu, zatímco ve skutečnosti sleduje video, ve kterém někdo v Kanadě renovuje sekeru z roku 1915.
A je mu dobře. Ne šťastně, to by bylo moc. Ale na chvíli dobře.
Záchod je totiž jedna z posledních místností, kde má člověk ještě nějaké právo nebýt k dispozici. Když se zavřete v ložnici, je to divné. Když se zavřete v pracovně, někdo předpokládá, že pracujete. Když se zavřete v garáži, něco asi spravujete - a to je samo o sobě nebezpečný precedens.
Ale záchod? Tam společnost ještě uznává hranice. Tedy pokud nemáte děti.
Děti jsou jednotka rychlého nasazení, která neuznává dveře, stud ani Ženevské úmluvy. Otevřou a zeptají se: „Tati, kde je nabíječka?“ Protože nabíječka je samozřejmě informace, která nemůže počkat třicet vteřin. Civilizace by se zhroutila.
Dřív se na záchodě četly noviny. To mělo aspoň formu. Muž s novinami vypadal skoro jako občan. Zajímal se o svět, politiku, sport a sloupek o tom, že se zase zdraží máslo. Dneska tam sedíme s mobilem a víme, že děláme přesně to, co dětem zakazujeme.
„Nečum pořád do toho telefonu,“ řekne muž.
A pak odejde na záchod a dvacet minut sleduje Instagram, kde mu algoritmus postupně ukáže psa, který se lekne okurky, chlapa s břichem jako z reklamy na protein a recept na snídani, kterou nikdy neudělá.
Rodičovská autorita jak vyšitá.
Možná ale nejde jen o mobil. Možná nejde ani o čtení. Možná tam hledáme deset minut, kdy po nás nikdo nic nechce.
A to není málo.
Když si vezmete jen patnáct minut denně (což je taková nevinná záchodová jednotka času, ani rychlovka, ani zmizení do jiné dimenze) vyjde vám to za pětasedmdesát let na 410 625 minut.
To je 6 843 hodin. Nebo taky 285 dní. Skoro deset měsíců života.
Deset měsíců na záchodě.
To už není přestávka. To je skoro studijní pobyt. Jen místo Erasmu máte WC blok, místo kampusu obklady a místo seminární práce algoritmus, který vám už potřetí ukazuje chlapa, co v tichosti renovuje starý hoblík.
A při takovém objemu času je statisticky skoro nemožné, aby tam člověk nikdy nevymyslel nic užitečného.
Jasně, většina nápadů bude stát za hovno, což je v daném prostředí vlastně fér. Ale občas se tam může objevit věta, rozhodnutí, pointa, nebo jen tiché poznání, že už nechcete celý den odpovídat na věci dřív, než se stihnete nadechnout.
V pětadvaceti si člověk představuje svobodu jako cestování, koncerty, rozhodnutí ze dne na den a vítr ve vlasech. V padesáti má svoboda někdy tvar zavřených dveří, studenýho prkýnka a věty: „Teď nemůžu.“
Romantika středního věku. Žádná Route 66. Jen prkýnko a ticho.
Respektive ne úplné ticho. Za dveřmi běží pračka, někdo hledá kružítko, kočka se mňoukáním snaží něčeho domoci a z kuchyně se ozývá, jestli jsme neviděli ten modrý nůž. A taky „neviděl někdo tátu?“
Ale je to tlumené. Jako když svět na chvíli úplně ztlumíte. A možná proto se odtamtud tak špatně odchází. Ne proto, že bychom měli tak komplikované trávení, ale protože máme komplikovaný život.
Hlava, která celý den jen reaguje, tam najednou chvíli nemusí. A když nemusí, začne spojovat věci. Práci. Děti. Únavu. Větu, kterou jsme měli říct včera. A občas i pravdu, kterou si jinde nepřiznáme.
Třeba že nepotřebujeme víc času na záchodě, že jenom potřebujeme víc času, kdy nemusíme nic předstírat.
Jenže říct doma „potřebuju chvíli nic“ je těžší než říct „jdu na záchod“.
A tak jdeme na záchod.
Sedíme tam.
Scrollujeme.
Mlčíme.
Tváříme se, že řešíme tělo.
A přitom se jen snažíme na chvíli přežít hlavu.
