Článek
V pátek večer zavírám počítač i pracovnu. U večeře se žena ptá: „Tak jak ti to dneska šlo?“ Taková naše tradice.
A já řekl: „Ale jo…“
Nic víc. Grep a pivo. Asi znáte tu reklamu. Prostě den jak malovanej.
Za sebou mám 4 hodiny čistýho mluvení do telefonu, 30 mailů a ještě dalších 20 zůstalo na zítřek jako bonus. Jo a taky pro jednoho klienta 2 zázraky na počkání. Jsem prostě dobrej. Nebo ne? Poslední dobou fakt nevím.
Znáš tu legendu - muž vyprodukuje 7 000 slov denně, žena 20 000. Večer už chlapovi zbývá posledních sto slov v zásobníku a tak šetří.
Háček je v tom, že to číslo je vymyšlený, stejně jako 10 000 kroků denně a k tomu 2 litry vody. Zdroj je v jednom bestselleru o „ženském mozku“. A když pak v roce 2007 dali stovkám lidí záznamník a slova opravdu spočítali (btw vyšlo to v Science), byla to remíza - kolem 16 000 slov denně, čili rozdíl v rámci šumu.
Mohl bych to tady efektně uzavřít: je to mýtus, mluvíme stejně. Jenže další a mnohem větší studie ukázala, že ženy v mém věku 50+ vypustí do světa o 3000 slov denně víc. Takže jsou ukecanější, tak to je a má být. Buď v klidu!
Jenže ONA to tak nebere. Chce, abych mluvil. Vadí jí to a mně vlastně taky. Dřív to bylo jiný, tohle ticho je nový - přišlo s věkem a únavou. Nebo jsme si už všechno řekli?
Ale vůbec.
Nejde totiž o to, kolik slov a kdo za den vyprodukuje. Jde o to kdy a komu.
Platí mě za to, že 30 let obchoduju se slovy. Vymýšlím slogany, který někdo nosí na tričku, píšu na sociální sítě, přednáším, jak se prezentovat. Během dne vyprodujuju tisíce slov a na večer mi zbyde jen: Ale jo…”
Není to tím, že bych ji nemiloval. Miluju. Ty jo, napsaný to vypadá jako ještě větší klišé. Je to tím, že chlapi 50+, kteří se živí překládáním myšlenek do formy, aby jim porozuměl klient, mají večer v hlavě vymeteno. Není kapacita. Nádrž je prázdná. Večer už svítí jen ta otravná oranžová kontrolka. Není to zrada vztahu, jen dochází energie. A když to nepojmenuješ, je to průser.
Jak se těma slovama živím, došlo mi, jak se během dne ta nádrž vyprazdňuje. Jasně, že na lidi, kteří mi za ty slova platí. Složenky se neptají. Ale taky mi došlo, že můžu podřadit, zpomalit a trochu toho benzínu ušetřit.
Na tu večeři, aby nebyla jen o tom: „Jo dobrý…“. Na lidi, kteří mi za slova neplatí, ale je mi s nima dobře. Někdy to vyjde, někdy ne. Ale snažím se. Vědomě.
A co vy? Kolik vám dneska zbylo? Šetřili jste, nebo jste jeli celej den na plný plyn a u večeře „jen dobrý“?
