Článek
17. září 1999
Venku už chtělo by se stmívat, ale ještě tehdy na tmu moc brzo bylo.
Jedenáctý den jsem ji stále viděl, když rozlila se řeka do všech luk a polí,
ale ona jen ve velké místnosti stála, i když tak velká vlastně ani nebyla.
Milou, usměvavou, nic netušíc, s křídly Anděla, která uměla a chránit mě chtěla.
Možná jsem se tehdy hodně bál, když na zazvonění jsem čekal,
jako malý chlapec, který ze školy nedostatečnou si nesl
a ulicemi smutně v šeru bloudil.
V myšlenkách už pomalu jsem se vzdal, těch lepších chvilek, když telefon do místnosti křičet začal.
Nikdo však neodpovídal mi ozvěnou. Bylo ticho. Hrozné ticho.
Mužský hlas s puncem měkkosti je řekl mi.
„Dobrý den.
U aparátu doktor Horák.
Je mi to moc líto, Vaše maminka dnes zemřela.“
A tak tehdy odešel mi Anděl po jednom zazvonění z dálek velikého města.
Po jedenácti dnech, kdy řeka měla sílu těžkých sněhů.
Žádná zátiší už dnes nevoní a ani krásná už nejsou, ač by i chtěla.
Jen starý kabát ve skříni zůstal viset.
Ani ten už dnes nevoní.
Padesát odstínů Vánoc i letních dnů v černou změnilo se jednou,
ale tehdy už navždy.
Na stůl jen klíče někdo položil, od všech zámků světa snad.
Zůstala jedna nedohraná píseň, kterou nejde zapomenout nikdy.
Každý život je krátkou melodií z velkých koncertů a jen malinkatým zrnkem
z nekonečných pouští, kde opravdu hodně fouká.
A tak dnes starou skříňku zavírám, aby na fotky se neprášilo.
A zkusím zase na chviličku usnout, ať tolik to nebolí…
A všechna ta díky, které jsem nestihl, jednou jí nahoře povím.
A možná budeme se spolu zase smát…
