Článek
Klobouček s květy, nasaď mi maminko moje,
neb zítra už nebude mi slunce na řeku svítit.
A tatínka pohlaď do jeho huňatých vousů.
Ať nepláče, že vzkazuji.
Má začít brzy padat zase sníh.
To moje malé studené království z pohádek a knížek pod jednou dekou, která dodnes mi voní.
Až řeka zamrzne, k andělům si zaletím.
Prý říká se, že čím výše vzlétneme, tím menší jsme tady pro ty na zemi, kteří zůstanou.
Ale páni s výšivkami a metály na hrudi berou mi všechny sny, jen místa ze žulou tady budou dál, bezejmenná, za mnou někam hledíc.
Až noc už mladá nebude, přijde první poprvé a první naposledy a malé kapky navždy zmrznou.
A beránci budou legračně si skotačit.
Maminko moje, už musím jít dál.
A neboj, vše ve fotografiích zapsané máme, tak už moc není, čeho se dnes bát.
A kolo, kolo dej bráškovi, ať nezrezne za domem v zahrádce snů, kde jahůdky nám rostou…
Koncentrační tábor Terezín (2025)
