Článek
„Bolí mě u srdce, řekla mi maminka moje,
trochu spoutaně, když byli jsme moc někdy smutní.“
„Když zlobíš, když lehkovážnost vstupuje do cesty a je ti důležitá jako všechno, co zůstalo i mně.“
Dnes ty provazy dlouhé do nebe nás vedou.
„Tak rychle utíkat musíš, než všechny obchody s fotografiemi lampy nasvítí.“
„Pospíchej, svůj čas jen jeden máš a jednou jedinkrát se možná ohlédnout smět budeš.“
„Chtěla bych ještě být… na malou chviličku… a ještě jednou smět ti ruku do vlasů přiložit a pohladit.“
„Však já dnes už vím, maminko moje.“
„Vím všechno.“
„Zahlédl jsem na zdi negativ a už rovnou čáru jen, v monitoru nás dvou, která slyšet už není.“
„Dveře těžké pán v bílém plášti zavřel a venku sněžit začalo tiše.“
„A další stopy někdo začal psát.“
„Spoutaní a chudí jsme zůstali vlastně dodnes, maminko moje…
