Článek
Už nezbyl čas k tomu, snažit se být tím nejlepším.
Už nezbyl čas, abych ještě podíval se do psích očí.
Už nezbyl čas pohladit svou matku a ani na to, omluvit se otci, že mohl jsem udělat snad více.
Už není možná ani čas, dokončit ty plány plné krásné naivity.
A ani nezůstala chvíle, najít dobré světlo, k dokonalé fotografii, která zastavila by zase na chviličku život.
Už možná nebude nikdy možnost, vidět bílý sníh padat a Anděla se smát a čtyři tlapky otisknuté v nízké závěji vloček.
Už nemám své první kolo, ani céčka schovaná v lavici první u katedry.
Ozdoby z dětství na stromku z vánoc už také nejsou a ani na večerním bruslení už děvčatům čepice krást z lásky nejde.
Už neucítím nikdy domova vůní a ani nechci už dokazovat lidem sebe..
Můžu však zkusit ještě být, jen tak polehounku. Doplout do přístavu bez lodí.
I poslední figurka už padla, tiše, jako by se jí snad i chtělo.
Chtělo se jí padnout.
Chtělo se jí možná už i nebýt.
A i když někdy bolelo to, i kousky krásy otevřely bránu zázraků a malých přání.
A tak jsem se naučil žít i s tím, co změnit nejde.
A všechny vyhrané bitvy platily jen pro dnešek… a možná ani nikdy nezačaly…
