Článek
Trošku se připozdilo nám, ale stále můžeš mně plnou náruč na chviličku mít.
Z dlouhých večerů stala se černá Madona, která utahuje šrouby mládí.
Vítej na tomhle světě.
Prý symbolem radosti jsi a být na vždy by jsi měla.
Snažíš podobat se slunci, ale hřát ti ty druhé nejde.
A vzniklo malé prázdno.
Mezi oblohou a tebou, mezi mnou a Madonou bez barev.
Jednou někdo řekl, že i ta první louže, kterou na cestě uvidím, bude hlubší než mé já.
Však nesuďte mé kroky, když nešli jste v mých botách.
Jen na chviličku snad jednou se podívám a slunce budou možná vidět dvě.
Až zemře černá Madona, až zreznou všechny závity, až lidé soudit druhé nebudou…“
