Článek
Možná tam někam nahoru křičíme tak trochu všichni.
Do nebe, nad hory, nad domy i stromy a nebo jen do černých zdí.
Nebo křičet zkoušíme hodně, ale nikdo neslyší, nikdo to neví.
Prosebně, jako štěňátka, která do světa někdo vezme smutné matce,
která už nechtěla být nikdy sama.
A slova schovají se něžně do kulatých pyramid.
Možná už jsme o to krásné všichni přišli a není moc, proč a kam se vracet.
Jen krásná malířka je nedostupně vzdálená.
A obraz z krajiny se židlí je dnes už na prodej…
