Článek
Na rozcestí mezi dvěma domy stála.
Žena, která mimikry zatoužila ještě vidět smět.
Mezi domem ze snů a domem, který světlo už nepřináší.
Ani přes ta velká okna, do kterých slunce snaží se vplout.
Dobře už dnes ví, že tolik času nemá, dělat věci špatně.
Optimum uzavírá cestu zpět a umírání je tak trochu drzé.
Však jednu večeři na lodi lásky by ještě chtěla.
Ta žena, která už dnes také ví, jak moc dobře se štěstí schovat umí, ač na schovávanou hrát si nechce.
Láska s vůní podzimu je stále bez deště,
ale jsou chvíle, které nikdy nekončí a chvíle, které nikdy nezačnou.
Do obálky bílé pramínek vlasů z heřmánku schová a košili naposledy pověsí, na sníh čeká.
Na sníh, který už dnes nevydrží a křehký je tolik, až plakat by se chtělo.
Explicit uzavřel poslední větu.
Větu, která tolik moc bolí…
