Článek
„Prosím Vás, pane. Odkud odjíždí vlak do lepšího světa?“
Zeptal se chlapec pána, který už snad jízdenku si koupil.
Vlak do světa, kde ještě lidé neprodali sebeúctu za peníze.
Vlak do míst, kde ptáci se nebojí.
Jen létat mohou a nikdo jen z plezíru pušku k mrakům nezvedá.
Kde ještě dopisní schránky místo své mají a kde tak trochu zastavil se čas.
Tam ještě kvítí má své barvy a lidé nezapomenout na lásku se snaží.
Místo, kde na pouti letní jen jednu krepovou si růži koupíš a která k úsměvu bohatě ti stačit bude.
Kde nemoci nekradou a kde uniformy jsou navždy zamčené na půdě plné temných stínů.
Jsou tam domy i uličky tiché, a lidé slušní jsou i slušné nosí šaty.
Kde z jejich kůže nestaly se plakáty večerního kina bez hvězd na obloze.
Tak tam na těch místech motýl do dlaně ti sedne a slunce nemocné není.
„Tam chlapče vystup a zpět se nedívej.“
„A až vlak za první zatáčkou se ztratí, jízdenku zahoď a jinou už nikam nekupuj.“
„Jaro voní tam deštěm…“
