Článek
Zahraj si se mnou hru, když venku už mráz na okna kreslí to, co člověk neumí.
Polož mi ruku na tu mou a já slíbit ti zkusím, že uvidíš mě zase se smát.
O dům dál noční směna začala a vzduch mění LIDI v šedý popel, který štiplavou má vůni.
A několik dalších u drátu ostnatého veselí začalo.
To nic. To jen druzí zapíjejí pro ně pouhou smrt.
Tak zase zítra.
Už možná naposledy zvuk biče uslyšíš, který možná dnes spát Ti nedá.
Černá paní obchází kolem.
Je blízko, tak moc blízko, že slyšet její kroky jsou, i když vlastně vidět není.
Jen ta hořkost bere po kusech si z bezcenných našich já.
Zkus usnou, dítě moje. Nech si o krásných motýlech dnes zdát.
O těch, kteří jen krátce také smějí žít, ale v místech, kde ze zoufalství plakat se nikdy nemusí.
Další hra o život už začala…
z kolekce „tam, kde květy nikdy nekvetou“
Terezín 2025
