Článek
Za nemocnicí šedou v šedém stínu starý strom andělů stojí..
A čas krásy i kraj barevný je pohledům z oken zakázaný, i když tak moc blízko, že chtělo by se ruku natáhnout a nebo zkusit letět.
Nemocné pohledy jsou jen múzy.
Múzy skic, které osud zkouší kreslit.
Utekla už spousta let, kdy jsem sloužil smutným.
A vzpomínky na bíle čepečky, na oči proseb plné, na první lásky, které někdo pod kamen schoval.
Na všechny nemoci jsme vždy sami, i když úsměvy jsou slyšet z povzdálí.
Velká vítězství za sebou zavírají dveře.
Občas se vrátí, někdy ne.
A někdo dalšího Anděla pověsil na strom.
Anděla, kterého za peníze vyměnil, za sametové střípky jara, za to, že hodný bude víc a víc bude vážit si lidí.
Těch, kterým jedno nikdy nebyl.
A naučil se děkovat, protože je vždy ten důvod proč…
