Článek
Podej mi chlapče z nového světa svou ruku přátelskou a já ukážu ti, byť jen chvilinku malou, ten bájný kousek času z historie světů, které byly.
Světů, kde peklo osudy lidské podmanilo si hloupě, ale o to víc a větší silou.
Světů, kde objetí bylo to jediné, co skoro nebylo, a bylo i tím, co někdo uměl vzít a večer si s klidnou hlavou odpočinout.
A ten svět byl zlý, a nikdo v něm neuměl už se smát a tolik moc plakalo se.
Svět, kde místo ptáků kousky olova létaly vzduchem a kopaly jámy konce životů.
Až pak až přišel ten rok.
Ten rok 1945…
Ten rok, kdy lidé začali znovu dýchat, kdy všechno olovo už na zem dopadlo a ptačí zpěv byl tím, co bylo po ránu zase slyšet a nikdo neplakal už více.
