Článek
Za sklem zima je a nohy v roztrhaných botách prosí o tepla kousek jen.
Uvnitř dáma, dávající tóny do prostoru šťastných a na klavíru kelímek od kávy levné stojí, který někdo včera nechal tu.
A ten pán. Ten pán, který občas po oku se stranou podívá, ale smát se mu nechce.
Pak otoč se a nech svůj vlak na nulté koleji odjet a dveře, které občas vrznou otevři.
Město, které větru se vzdalo si projdi. Jen ten malý zlomek míst, kde bohatství si s bídou ruce mnou.
A až zpátky v teplých botách, svetru vlněném a kabátu z obchodu slavných vracet se budeš, kousek kovu, který tíží kapsu při tvých krocích do kelímku hoď. Do kelímku, který své dno vidět má a kde teplá káva ještě včera pro někoho byla.
Pak na svůj vlak zavolej, ať vrátí se a cestu domů ti na kolech projede.
Možná někdo tě na prahu přání obejme. Někdo, komu nezůstal jsi úplně tak jedno.
Praha, Wilsonovo nádraží 2025
