Článek
Pouhopouhý kus rovného kamene, který však velkým je a pro mnohé i mnohým navždy zůstává.
V milionech a dalších statisících a dalších a dalších jsou do nich vryty rukou osudy bolestných, krásných i strastných pravidel, které život hrdě napsal.
Rukou, která ublížila, i tou, která vzpomínky všanc dává.
V kružnicích i liniích ve tvaru písmen zůstalo jen to, kým jsme byli, koho jsme milovali a pro koho byli vším.
A kamen nepláče.
Tiše mlčí a připomíná.
A struktura jeho krásnou však není a nikdy ani nebude.
I tak travou časem zarůstá a cestu do údolí slz z něj tvoříme.
A v dálce drze brána do pekla se schovala.
V popředí větev sesychá a v prach se mění.
A na boku?
Na boku lidské duše svůj klid hledají a možná povídají nebo se usmívají, možná po vlasech se pohladí a na slzy zapomenout jim dopřáno je.
