Článek
Osud hluboce na strunu života si brnknul,
nebo že by snad jen člověk.
To nic, zase na konci města krásný šeřík rozkvetl.
A o pár stromů dál někdo kouli černou z výšky na dům nemocných spustil.
Kus železa, který zabíjí.
Jakou cenu si válka nese.
Cenu neústupnosti, cenu egoistických povah, cenu polí u lesa, cenu smrti vojáků, cenu smrti starců, žen a hlavně dětí.
A tak mladý voják píše vzkaz.
Dnes a asi ani zítra už domů lásko se Ti nevrátím.
Pokud nějaký domov vlastně zůstal, pokud vůbec bylo by kam se vrátit.
Trikolora kouře cítit je všude, i dětský pláč a nářky k Bohu.
Arthur Charles Clarke jednou řekl.
„Jsou jen dvě možnosti. Buď jsme ve vesmíru sami a nebo ne.“
„Obě jsou děsivé.“
Děsivé bude jednou to, že se to lidstvo možná nikdy ani nedozví.
Voják první list obrátil a psát zkouší znovu jen.
Až jednou vrátím se Ti z války lásko domů a až i ten poslední výstřel opravdu posledním i bude.
Až vrátí se krásné dny, až ucítím domova vůni, vůni Tvou, protože bez ní by domov domovem nikdy ani nebyl.
Tam na tom místě budeme zase spolu, tam doma a tentokrát už navždy. Na místech krásna.
Každičký mrak z temné oblohy za horu velkou se schová.
Každá jahoda z naší zahrádky zase sladkou bude.
Žádný úsměv předstírat už nebudeme muset a každý pohled z očí do očí pravdou bude.
A pokud kapička ne zem nějaká spadne, i když jen ta jedna jediná, nebo stovky dalších, budou se po štěstí jmenovat.
A důvodů mnoho bude, jak rozeznávat dobrou od zla, lásku od pušky, úsměv od beznadějí už muset nebudeme také.
V dlouhých večerech v krbu do noci oheň zapálíme a snít bude se zase smět.
Tak, jako dřív.
Tak prosím přestaň už plakat a dveře na zápraží otevři. Pušku svou jsem na míle daleko zahodil vší silou a cestu domů hledám.
Děti včas probuď. Jsem za strání poslední. Už jen kroků pár… A šeřík znovu kvete.
