Policie můj případ arogantně smetla ze stolu

Když jsem podávala na jistou nemocnici trestní oznámení kvůli podezření na možné pochybení u podávání medikace mému otci, který následně zemřel, netušila jsem, že policie bude stát proti mně. První den, kdy jim mé oznámení přišlo, ho smetli ze stolu a ani se na něj nejspíše nepodívali.

Tak jsem podala stížnost na policejní orgán a státní zástupce mi stížnost uznal, s tím že policie postupovala špatně. A že kriminální policie musí vyšetřit, zda se o trestný čin jednalo. Kdybych to nechala být, policie si jen utřela ruce, a to že má občan nějaká práva by ji nezajímalo.

Když jsem poté u policie vypovídala, poté co si případ přehazovaly z jednoho oddělení na druhé, tak jsem měla pocit že trestní oznámení je podáno na mě. Pan policajt, který vypadal že snad teprve předešlý den dochodil střední, se mě arogantně ptal, jak jsem na tom psychicky a jaký je psychický stav mé matky. Nato jsem mu rázně odvětila, že nechápu co má co dělat psychický stav mé matky s mým podáním.

Poté srovnával užití „prý“ stejné medikace své přítelkyně s medikací mého otce, který byl vážně nemocný. Mému vážně nemocnému otci ale medikace, která mu byla podávána mohla ublížit, narozdíl od jeho jinak zdravé přítelkyně, tedy kromě toho že byla čirou náhodou také na vozíčku, tak jako můj otec. Poté mi komisař sdělil, že se zeptá na tu medikaci svého známého lékaře. Neměl by pan komisař radši rozhodnutí nechat na znalci místo jeho domněnek, a debatování se známým?

Znalec usoudil, že medikace mohla způsobit nežádoucí vedlejší účinky, ale jako trestný čin případ neshledává k závažné nemoci mého otce, která byla v tak vážném stádiu, kde úmrtí mohlo nastat i nezávisle na pochybení lékařů. Znalec také usoudil, že nemocnice provedla jen jedno vyšetření, kdy jich měla provést mnohem víc. V dokumentaci taktéž nebyly záznamy o některých úkonech.

Mimochodem, to jak se choval primář, když jsem mu sdělila, že s otcem, když ještě žil, nemohu komunikovat, je malátný a často nereaguje, to je další věc. Odpověděl mi, že s ním otec komunikuje normálně. To vážně? Když má dcera pochyby o zdravotním stavu otce, tak by se měl primář ptát trochu detailněji. A zjišťovat co se děje. A ne že mě tak arogantně odbude. Na změněný a znepokojující stav u otce jsme navíc jako rodina upozorňovali několikrát.

V den kdy táta umíral, nás nikdo ani neinformoval. Doktor mi dokonce poté co jsem měla námitky k lékům sdělil, že si ho můžeme vzít domů, poté, co se zlepší jeho stav, když se nám nelíbí. Samozřejmě jsem souhlasila.

Později mi ale zdravotní sestra na chodbě překvapeně sdělila, jak špatně na tom otec je a jestli jsem mluvila s lékařem. Že mi nedoporučuje otce vzít domů, pokud nemám minimálně nějaké zdravotnické znalosti. A když jsem další pomocnou sestru, také na chodbě, požádala o něco, co se týkalo otce, hrubě mi odpověděla : selhává.

Když policie po dvou letech případ po posudku odložila, odvolala jsem se ještě jednou. Pokud znalec našel jistá pochybení, chci další šetření. Státní zástupce mou stížnost opět uznal. Sice jen částečně, jako trestný čin se to řešit nebude, ale usoudil že nějaké pokárání by měli dostat aspoň od lékařské komory.

Nechci všechny od policie házet do jednoho pytle, ale mnohdy jejich znak pomáhat a chránit není tak úplně na místě.

Braňte svá práva, nenechte se odbýt. Jsou u nás známé případy, kdy se manžel zesnulé ženy soudil osm let, než konečně uznali, že nemocnice pochybila. A to poté, co mu dokonce i jeden znalec posoudil případ v jeho neprospěch. Naštěstí se našel jiný znalec- čestný. A pán se konečně dočkal spravedlnosti.

A já děkuji svému státnímu zástupci, že i on ještě ctí spravedlnost a práva občanů.

A ať už své blízké nevrátíme, přejeme si pro ně spravedlivý posudek. Už jen kvůli tomu, že k nim cítíme velkou úctu a že si to zaslouží.

A já z celého srdce děkuji za to, že i přes všechno co se stalo jsme byli v posledních chvílích s tebou, tati.

Bylo to velmi těžké, ale nikdy bych neměnila. Mé přání bylo splněno.