Článek
Každé léto jsme jako děti jezdily na prázdniny k babičce a dědovi na Vysočinu. Čas tam ubíhal úplně jinak. Spávala jsem v pokoji s babičkou, zatímco děda a bratr sdíleli druhý pokoj.
Už jako malá jsem mívala problémy se spánkem. Hledala jsem stíny, které měsíc kreslil po zdech a poslouchala, jak noční ticho přerušují jemné zvuky venkovského okolí.
Jednou v noci, když jsme obě nemohly usnout, babička vstala a sedla si na kraj mé postele. Cítila jsem, jak dosedá a jemně mne vzala za ruku.
„Když se budeme držet, určitě se nám podaří usnout,“ zašeptala. A měla pravdu. Zmocnil se mne pocit klidu, tepla a bezpečí. Usnula jsem. Bylo to babiččino kouzlo, kterému jsem nerozuměla, ale které jsem si zamilovala.
Čas utíkal jako voda v potoce za chalupou a moje dětství se proměnilo v dospívání. Před maturitou mne zasáhla jedna z největších ztrát v mém životě. Babička odešla. Byl to tichý, nenápadný odchod, který však zanechal prázdnotu, jakou jsem si do té doby nedokázala představit. A proto mě její přítomnost nikdy úplně neopustila.
O několik let později, když jsem dokončovala vysokou školu, jsem se na čas nastěhovala do domu, kde kdysi bydlela moje babička s dědou. Její pokoj byl teď můj. Večery tam mívají zvláštní atmosféru a právě tehdy se mi vrátil můj starý problém s usínáním. Jedna noc byla obzvlášť náročná. Ležela jsem v posteli, bylo už skoro k ránu a já stále nemohla zabrat. Několikrát jsem vstala a znovu ulehla.
Najednou jsem ucítila ten známý hřejivý a jemný dotek, který uchopil mou ruku. Srdce mi tlouklo jako o závod, ale necítila jsem strach. Naopak!
Vybavila se mi moje milovaná babička. Vůně fialek a skořice podtrhla její tichem se nesoucí slova: „Když se budeme držet, určitě se nám podaří usnout.“ Zavřela jsem oči a usnula.
Ráno, když jsem vstala, zůstala jsem stát v němém úžasu. Na podlaze vedle mé postele ležel babiččin blankytně modrý pléd, který nosívala skoro pořád.
A aby toho nebylo málo, měla babička takovou dřevěnou truhlu a v ní staré fotografie. Vzpomínám si, jak každou hromádku fotek převázala pentličkou s cedulkou, na kterou dopsala jméno toho, kdo byl na fotkách. A i moje fotografie převázala a zkrášlila o cedulku s mým jménem. Vedle toho krásného plédu ležela právě ona cedulka s mým jménem.
Nechápala jsem, jak se tam ty věci dostaly, ale v tu chvíli na tom nezáleželo. Věděla jsem totiž přesně, co mi tím chtěla říct.
Od té doby věřím, že mezi nebem a zemí existuje něco, co nás přesahuje. Někdy vnímám babiččinu přítomnost, jako by stále bděla nad mým klidem. A když mívám neklidné noci, připomenu si náš dotyk. Hřejivý, jemný a plný skutečné lásky. Protože vím, že babička je a vždycky bude se mnou.
Pokud vás tento příběh zaujal, srdečně vás zvu k návštěvě mého autorského medailonku, kde najdete odkazy na mou další tvorbu.
