Článek
Sedíme spolu v kuchyni. Všude kolem nás je ticho, ale atmosféra je napjatá. Na první pohled je jasné, že mi má co říct, ale hledá správná slova. Konečně se nadechne a nervózně si promne ruce.
„Tak, copak se děje?“ ptám se a cítím, že to nebude jen tak něco.
„Tenkrát, když jsem se vracel od Jirky na kole, stalo se to, na co nemohu zapomenout. Pořád mne to budí ze spaní. Bylo to na té silnici, co vede přes bučiny u remízku. Znáš to tam, viď?“
Přikývnu. „Jo vím. Nerada tam tudy jezdím. Mívám tam takový divný pocit.“
„Přesně, ale tehdy jsem potřeboval trochu nahnat čas, tak jsem to vzal kratší stranou. Už se stmívalo a nějak mi také zlobilo světlo.“
Přikývla jsem a on pokračoval: „V klidu si šlapu a najednou jsem zahlédl ve škarpě nějaké poházené hadry. A kousek dál ležel tmavý lesknoucí se pytel. Říkal jsem si, že to zase někdo založil černou skládku. Lidi jsou jaký jsou a nebylo by to poprvé, kdy bych po nich uklízel.“
„Tak si zastavil a šel si to posbírat?“ ptám se a nesu ke stolu horký čaj.
„Zastavil jsem. Něco mi říkalo, že to musím udělat hned. Že to do rána nepočká. Nechal jsem kolo na kraji silnice a vydal se k tomu místu, kde ležel pytel. Cestou jsem něco nakopl, tak jsem si posvítil baterkou v mobilu. Byla to dámská kabelka, ale měla na sobě takové divné skvrny. Tak jsem letmo posvítil na všechno kolem sebe a viděl jsem poházené oblečení. No a bylo od barvy. Teda po vašem zakrvácené.“
Krátce se odmlčel a pokračoval: „A víš, co bylo nejhorší? Ten hlas! Z ničeho nic jsem zaslechl hlas. Dívčí hlas a volal, jestli jí někdo slyší. Tak jako ‚Haló … je tady někdo, slyší mě někdo?‘“
„Cože hlas? To jste si dali s Jirkou do trumpety a něco se ti zdálo, viď!“ zlehčuji jeho vyprávění nevěřícně.
„Ale prdlajz, ani šťopičku!“ odsekl a pokračoval.
„Byl to takový zvláštní hlas, vzdálený, ale jasný. Nedokázal jsem ho ignoroval a šel jsem za ním hlouběji do lesa.“
„To si byl hodně odvážný. Já bych odtamtud mazala jako namydlený blesk!“ povídám upřímně.
„Nevím, jestli to byla odvaha, ale táhl mě ten hlas jako spřežení. Nešel jsem až tak moc daleko, když v tom jsem jí uviděl!“
„Koho?“ zeptám se a tuším, kam směřuje jeho vyprávění.
„Dívku. Stála tam! Asi deset metrů ode mě, u starého pařezu. Dívala se přímo na mě. Nehnutě, ani nemrkla, jen tu ruku měla nataženou před sebe a ukazovala prstem k zemi. Jako kdyby mi něco ukazovala. Bylo to divný.“
„A co jsi udělal?“ ptám se se zatajeným dechem.
„Šel jsem k ní, ale než jsem se přiblížil, tak zmizela. Nebyla tam, nevím, jak to mám vysvětlit.“
Odmlčel se a srknul doušek teplého čaje. Hledím na něho a podávám mu med. Osladil si čaj a pokračoval.
„Vrátil jsem se na silnici ke svému kolu. Třásl jsem se, ale věděl jsem, že musím něco udělat. Tak jsem zavolal policajtům. Nahlásil souřadnice, kde jsem a potom už jen čekal. Byli tam snad do pěti minut. Ale i těch pět minut trvalo snad hodinu. Měl jsem strach, nechtěl jsem tam být.“
„A co bylo dál?“ poňoukám dychtivě.
„No měli s sebou psovoda. Zapáskovali to tam a pes zamířil přesně k tomu místu, kde jsem viděl tu dívku. A našli jí, představ si! Ležela tam, mrtvá, zavražděná! Začala mi být velká zima a nemohl jsem zadržet slzy. Ptali se mě, jestli jsem jí znal. Jasně, že ne, v životě jsem tu holku neviděl. A když tak jen jako nějaký přelud anebo to možná byl její duch. Četníci si museli myslet, že jsem blázen. Ale já věděl, že chtěla, abych jí našel.“
„To je neskutečný. A co bylo dál?“ řeknu tiše.
„Musel jsem s nimi k výslechu. Ověřovali, kde jsem byl a co jsem tam dělal. To víš, že jsem měl strach, abych se nějak nezapletl, ale všechno si ověřili a řekli, že jsem našel celostátně hledanou dívku. Oni jí hledali týdny a já si jednou chci zkrátit cestu, no a stane se tohle. Holka nevím, jestli to bylo štěstí anebo pech.“
Chytím ho za ruku. „Myslím, že jsi udělal, co jsi mohl. A díky tobě ji našli. Její rodina už jistě zná odpovědi na otázky a nemusí žít v nejistotě.“
Přikývne, ale jeho pohled zůstává vlažným: „Doufám, ale někdy mám pocit, že mě to všechno pronásleduje. Jako by chtěla, abych na ni nikdy nezapomněl. Tak jí tam asi nechám postavit křížek a to místo nechám naším farářem vysvětit.“
Pokud vás tento příběh zaujal, srdečně vás zvu k návštěvě mého autorského medailonku, kde najdete odkazy na mou další tvorbu.
