Článek
Od pohlazení k masáži rejžákem
Tak už jsem si ujasnil proč rád píšu.Má hlava je včelín, úlín jak rád říkám (ve včelíně jsou včely,,v úlíně je hodně úlů,a ve všech včely) a lítá to v ní moc rychle a když něco mluvím mluvidla nestíhají a tak se pomalu zpožďuji až najednou přeskočím jinam a proslov se z_uzlí a ztrácí se to co chci vyjádřit, kdežto psaní umožňuje úpravy,opravy,vylaďování, převrstvování, dobarvování a cizelování textu do hezkna.
„Odmalinkata miluju knihy,moje první byla obrázková a byla plná krásných zvířat,nejkrásnější ze všech byla kráva Stračena Strakatá,mírumilovná usměvavá,a jaký měla nádherný hnědý hodný voči. Ležel jsem tenkrát v nemocnici se zánětem středního ucha, a protože jsem se v noci hrozně bál tmy,otevřel jsem dycky knihu na stránce se Stračenou,objal jsem jí a spali jsme spolu a ona mne chránila.To je asi hlavní úděl knih. A tak když jsme potom jednou s tátou večer leželi a on odpočíval, objal jsem ho a pošeptal mu do ucha:“ “ Ty jsi moje krásná kráva.”… „Mhm,uhm.Dobrý.“
Připadá mi,že Vzpomínky jsou jako mrňaví horníci hluboko zavalení, a ťukají do stěn zavalených šachet a žadoní o vyhrabání. Tohle psaní je pro mne důležité, je to psychická očista, vysypat ze sebe nepotřebné,nechat si to hezké,ošklivé zahodit, a za zlé se omluvit. Takhle to začalo,tohle je ta nejzazší vzpomínka,kterou dokážu vyloudit,vyloutat z těch šuplíčků až někde nejhloubějc v hlavě. BUBÁK Kolem mne stojí všichni: prababička Vejstrková co jí říkají Vědma, táta,máma,teta,dokonce i soused pan Kotynek, tváří se tajemně a všichni koukají někam za komín. Jsou smrtelně vážní a říkaj: „Teď tam eště byl a schoval se za komín,už si pro tebe asi de.“ Na mne je komín hrozně vysoko a daleko,a stejně se tam bojím podívat, co kdyby tam byl? Bubák. Je tak hroznej, ošklivej a zlej,proč já jen neumím bejt hodnej a pořád utíkám k řece, pozorovat, a pokoušet se chytat ryby. Nejraděj mám rychlé jelce, na nich to ale většinou není vidět,že jsou rychlí ,lehounce se vlní v proudu a najednou prásk a zbyde po nich jen zvířený obláček písku. Tloušti a plotice jsou taky pěkní,ale na jelce nemaj. A tak se vždycky nepozorovaně vyplížím z domu a proletím po tom úzkém stinném dvorku těsně podle zdi ,aby mne zezhora nezahlíd a nepopad Bubák. A už jsem zas u řeky. Jednou se ale na tu střechu podívám,jestli tam opravdu je ten strašnej Bubák, něco se mi nezdá,myslím si že vídám v jejich přísnejch ustrašenejch tvářích jiskřičky smíchu, takže to s tím Bubákem asi nebude tak strašný. Ale na střechu jsem nikdy nevylezl.
Stříbropěná Řeka Sázava tekla a stříbrně stříkala,malí jelci a tloušti i jiní žrali a tloustli a já ležel na bříšku na kameni,kterých bylo přes celé koryto. Řeka se prodírá mezi balvany,šumí a hučí, bublá a stříbrní se,, proplétá se,rozděluje se a zase spojuje,je mi až divné,že se na tom prudkém spádu ta voda co je níž neutrhne a neodjede někam tam dolů do Ledče,Ratají a bůhvíkam ještě dál, prej až do moře. Jmenuje se to tu Stvořidla,asi proto,že to tu je překrásný a plný prasil jako na počátku světa. Co blbneš,ty se opravdu nebudeš koupat? Jak bych mohl?Proč jste mi nedali plavky,i když jsou mi teprv čtyři hrozně se stydím,tati mami nemáte aspoň trochu rozumu?
Dobrodrůžo Tak mně ségra Eva vzala do kostela,dodnes jsem o něm nevěděl,protože jsme ateisti pokrokový, a my tam nechodíme,a od nás z Karlova je k němu daleko a je to trochu stranou,takže jsem o něm nevěděl,ale protože jsem ho neznal, vůbec mi to nevadilo. Bylo to nádherný,hned za těma ohromnýma dveřma se kterýma jsme oba měli co pohnout, a to je Eva už velká, o rok větší. Chvíli jsem popocházel dopředu a zase ven na sluníčko a zase dovnitř až jsem se osmělil. Tak za těma vratama bylo úžasný, nádherný,chladivý ticho,který na mne mluvilo: „Dej si bacha a buď hodnej,koukej se,a ať vidíš a slyšíš“. A bylo na co, kolem dokola samí velikánský panáci samý zlato a cingrlátka,a ty vysokánský okna barevný, ze samejch barevnejch sklíček skládaný a jak skrz ně svítilo světlo ty postavy zářily a jako by říkaly dej si majzla a já se bál,ale přitom ani nebál,protože ty postavy nebyly zlý. A byl tam jeden, ten byl na kříži,a ten se jen tak smutně díval,až mne z toho pálily oči a špatně se mi dejchalo,bylo mi ho strašně líto, ale věděl jsem že mu nemůžu pomoct , protože on nekřičí, neprosí,on nic nechce. Je tu ve Světlé ještě jedna taková místnost,jako ten kostel,je to Kino. Tam když vejdu,jsem z toho taky paf. Je to ale jiný. Když v neděli dostanu korunu a jdu sedo Kina dívat,, už jsem viděl Obušku z pytle ven,Syna pluku,Juráška,Jánošíka a jiný. Před filmem je dycky týdeník a to je skoro jako zprávy v rádiu co u nás doma mluví a hraje, ale ten týdeník je obrázkovej, a ukazujou tam samý úspěchy a pokroky k lepším zítřkům. Jiný to je když tam ale jdu ve všední den,když tam nikdo není. To je skoro stejný ticho nacpaný všema těma příběhama co už se tam hrály,těma řečma co se tam mluvily, těma písničkama co se odzpívaly, ale nejkrásnější na všem je ta vzláštní nepopsatelná vůně o který vím,že si jí budu pamatovat celý život,nevím z čeho vznikla,vůně zečlověků, nálad, pocitů, radostí i smutků, z příběhů. Neumím ji popsat,ale nikdy a nikde už něco takovýho nepotkám. Chodím tam občas ve všední den abych pozval k nám na neděli starýho pana Vondru,co tu je promítačem, ale je taky holičem a on nás s bráchou občas strašně sestříhá. Za oběd, říkám schválně strašně sestříhat,tak jako strašně seřezat, zmlátit. Jednak má takovou starou mašinku,kterou ti nejdřív zapíchne dozadu do krku a pak ty její páky mačká jako u nůžek a reje ti přes celou hlavu,a potom další a další a další pruh,jeden za druhým,až je ta hlava celá rozrytá,bolavá a nahá,a to ještě na veřejnosti,protože ,aby se nenasvinilo dře nás na dvorku,kde se nám z okolních oken smějou naši kamarádi a já takovej stydlivej pak týden nosím čepici rádiovku i když je parný léto. A ještě dostane oběd, funí a mlaská a to já stejně jako můj táta hrozně nesnáším.
Ještě o tom rádiu. Jak tak bez přestání drnčí,asi proto aby mámě a babičce něco neuteklo a aby byly informované,tak aby to bylo aspoň k něčemu dobrý,tak jsem si začal hlídat časový znamení a třeba jsem přilít i z venku,když jsem to zaslech a porovnal to se stavem na těch bicích hodinách,a zakreslil si do hlavy polohu těch, (jak řikala babča, rafiček a máma bůhvíproč ručiček), do hlavy, a to jste měli vidět ten rumrajch,když jsem jednou v neděli zaslech tátu jak ze dřevníka volá: “Kolik je hodin”? Protože jsem v kuchyni u hodin byl zrovna jenom já tak jsem jsem zkušeně zahlásil: „Jedenáct patnáct“. To jste měli vidět ten šramot,nejdřív jsem si myslel,že jsem zase něco proved- a budou mně řezat. Táta se zjevil v kuchyni a všechny svolával s očima navrch hlavy. A pak mne začal zkoušet: motal rafičkama sem tam a hulákal: “ kolik,a teď, a co tohle“? Když byl spokojenej nechal toho a od tý doby si mně klidně posílal k hodinám,když na ně byl zvědavej.
Vembloud Ráno po tý hrozný bouřce bylo krásný,jaro přišlo s obrovskou silou,a ještě přijel cikus. Usídlili se jako obvykle za kinem na volejbalovejch kurtech ale já jsem o tom zatím nevěděl. Vyrazil jsem za dobrodrůžem hned po snídani a hned to vypuklo.Škvor mi hnedka hlásil že je tu cirkus,a že má velký zvěřinec, a že ví jak se dobereme až dovnitř, ale pak jsme potkali Čuňase s jeho lidma a všecko vzalo zajímavej začátek konce.Jak jsem řek jaro bylo velice prudký a na kaštanech vyvstaly vedle zelených lístků i svíce květů zatím přikrytých slizkým pouzdrem,a my jsme dorazili ke zvěřníku od zadu od Sázavky.A hned jsme vymejšleli jak ke lvům.Až do dnes jem si myslel že lev je král zvířat, a i když je dnes krásně on je ubožák se zcupovatělou srstí a trapně žmourá a nekraluje.Král by měl vzpřímeně stát a i bez královského řevu by zněj měl strmět majestát. Takže to jaro bylo prudký vzduch zvláštně voněl těmi rozpuky a Čuňas se projevil.On byl vždycky hroznej surovec,a já měl kliku že můj brácha byl starší a silnější a tak mne nikdy nemasil. Do areálu jsme se nemohli dostat a tak jsme pozorovali vemblouda co okusoval ty čerstvě rozpuklý svíce kaštanu a konečky mňamkových větví.On tam jen majestátně stál a přežvykoval,a taky nebyl vůbec krásnej.Hrby na zádech měl skácený,pelichal a smrděl. Žádnej koráb pouště.Jen stál,čučel,žmoulal a točil žlutavýma bulvama. Den byl nádherný jako stvořený k tomu aby zase bylo nějaký dobrodrůžo. No a pak k tomu došlo .Prohlížel jsem si ostatní zvířata ve vzdálených klecích a přemýšlel proč jsou tak bázlivá a utrápená a nic mne nenapadalo.Vůbec mne netrklo že kdybych já byl takhle beznadějně zavřenej asi by mi taky bylo všecko šumafů. Ten zlovolňák Čuňas našel lať a začal přes plot drkat do vemblouda, který si jen přežvykoval a netušil kdo je Čuňas. Ten ho otloukal a otravoval a pokřikoval: ‚'A teď jsem mu to dal,a ještě jednou, a přímo do ozubení ,a já ti zasolím,a'‘.....no dělalo to vembloudovi vůbecdobře.Tak jen majestátně stál, žmoural žlutohnědými očmi a Čuňas vytáčel svoje zloby. Bylo mi vemblouda líto ale na Čuňase jsem si netroufal a tak jsem doufal že mu to někdo zatne. Nic dobrého se ale nestalo. Nikdo nepřišel, nikdo nekřičel,nikdo mi nepomohl. Já Čuňase nemám rád. A vembloud pořád jen přežvykoval a já na něm viděl že se trochu hněvá. Čuňas pořád tou latí zlobil,a vembloud se začal zvláštním způsobem usmívat. Jeho žlutohnědá očiska byla plná smíchu když vypustil z tlamy zelenožlutý flusanec který vzduchem rotoval jako bolaso, a to nádherně dorotovalo a pokrylo celý Čuňasův obličej. Byl to krásný předjarní den, jak stvořený pro zážitky a dobrodrůža.
Prababička-prabička Podle mýho slovníku.Honzo vstávej, pořád mi jsou čtyři a prabičkaVejstrková teď ví, že dnes narostly, a jestli do Lánů nedorazíme do sedmi bude pozdě. Naštěstí to věděla asi včas a metýnky a bílý kafe už jsou připravený. Jo metýnky placky z vody a mouky pečený přímo na plátu plotny,kde jsem hned vedle v troubě prochrupával první týdny mýho začínajícíhoživota protože jsem byl sedmiměsíční nedonošeňátko, který se vešlo do dvou tátovejch dlaní. To víte tenkrát inkubátory snad ještě nebyly.Jednou mne neuhlídal,když už jsem v troubě nebydlel, a upadl jsem čerstvě vykoupanej se stola na hlavu,ale na štěstí o tom vím jen z doslechu,a protože umím číst a psát ipočítat dopadlo to asi dobře. Prabička byla vědma a svýho muže tak milovala, že za ním šla až do Salcburku pěšky,když už tam byl na vojně tak strašně dlouze, dlouho.........No panejo to se jí to ale povedlo, sedí na mezi a----”Honzíku tam u těch třech borovic jsou syrovinky,a až půjdeš zpátky vem toho hříbka cos ho neukop,Tak jak se ti to líbí“? Komu by se to nelíbilo,to byl poprask,když jsme se vrátili domů. Líbilo a líbí,ale kdo se s tím má tahat dom?Ještě zaběhni pro ty tři křemenáče támhle k břízkám, vždyť už a od tý doby se bojím hadů. Vona si je tam ta potvora zmije hlídala,vyhřívala se,a tak nějak divně zle se na mne dívala, vyplazovala na mne rozeklaný zmijí jazýček,a já jsem poprvé v životě zažil ten pocit úplného ochromení,který se se mnou táhne po celý život,kdykoliv hady zahlédnu,třeba i za sklem. Krev se mi v žilách zastaví,vystydnu a zchromnu, a tak se jim radši vyhýbám.
Nákup Tady máš tři koruny a dojdi k Jůnům pro melouna,a nikde se zase necourej. Já jsem jinej fík než ségra Olina.Ta když jí poprvé poslali na nákup,tak ta se dlouho nevracela,a bez soli to nešlo,a tak mamka vyrazila k Jůnům za ní. Našla jí jak stojí před dveřmi penízky žmoulá v dlani a čeká,a čeká.“Co tu postáváš”?“No já už jsem třikrát ťukala a pořád nic”. A tak jsem tedy šel,modrou tříkorunu jsem svíral v ruce,až byla celá propocená. K Jůnům jsem chodil rád,jejich koloniál voněl kořeními,ovocem a bůhvíčím ještě,jejich syn krásně maloval a vždycky jsem od nich dostal hrnek voňavého čaje a mohl jsem si prohlížet obrazy a obrázky a pozorovat ho když zrovna maloval. Bylo to něco kouzelného,když z ničeho pomalu vyrůstalo něco moc krásného,barevného a skoro živého. Pak jsem se rozloučil a šel pro nákup,dneska pro melouna.Paní Jůnová se na mne usmála a řekla abych šel opatrně a rovnou domů,bylo to asi třistametrů,ale víte jak je to s rozměrama,tenkrát to pro mne byl lán cesty. Měřil jsem sotva devadesát centimetrů, melouna jsem objal celou náručí a vyrazil jsem do té strašné dálky. Kráčel jsem rozvážně povznesenýtou zodpovědností, kterou mne obdarovali,ale byla to hrozná dálka. Už jsem zahlédl vrátka našeho dvora a začal jsem tušit katastrofu, bylo to asi stejné,jako když jsem spěchal s průjmem domů. Čím blíž jsem byl k domu tím víc jsem si uvědomoval neodvratitelnost katastrofy,a taky že ano, těsně před dveřmi mi ten meloun rozrazil náruč a nezadržitelně se roztříštil na mnoho trosiček a spoustu rudé šťávy,a ta mi připomínala krev a mně bylo jako bych někoho zabil a nezbývalo mi než ho oplakat.
Dneska jsem ho viděl pravýho zahradníka. To jste tedy měli vidět i vy,to byste si taky užili. Vypadal jako ohromný,opravdu ohromný sud a když jsem se chtěl podívat do jeho dobrácké měsícovité tváře musel jsem poodstoupit a hodně zaklonit hlavu. Můj děda Pravec taky bejval zahradník,ale teď už je starej a bolavej, celej pokroucenej se opírá o svoje kolo, když jde do práce,hlídat na pilu,kam mu nosím v plechový bandičce občas jídlo. A víte co dělal?No ten zahradník. Těma svejma prstama,co byly každý skoro jako jako moje zápěstí hladil stonky růží a něco si tichounce brumlal,pověděl mi,že mačká mšice to jsou takoví malinkatý broučci,kteří ty růže žerou, aspoň tedy jak říkal on,ale proč by to neměla bejt pravda,když měl takovou vlídnou tichou tvář?
Strach Za zámeckým parkem jsou dva rybníky vzájemně propojené ještě se třetím v parku a u něj je ta pekelná Čertova lávka, nádherně se klene přes roklinu kde hluboko dole zurčí potok procházející parkem kolem různých altánků a vyhlídek,aby nakonec minul zámek a zvětšil řeku Sázavu. Ta prokletá lávka je celá kovová z různě pokroucených chladných železných prutů, působí na mne hrůzostrašně tím jak chladně,železně se klene,a to ještě musím přejít po jejím vysokém oblouku nad potokem plným balvanů, po železných prutech tenkých asi jako můj palec,mezi kterými jsou mezery,kterými slyším a vidím tam hluboko dole potok prodírající se mezi balvany. A tak dlouho váhám na okraji,ještě na pevné zemi a pak prudce vyrazím a téměř se vznáším,letím,skoro se těch prutů nedotýkám a bez dechu letím po tom vysokém oblouku na druhou stranu, která je tak vzdálená. Konečně se oblouk láme a začíná seběh a já úplně bez dechu brzdím na druhé straně, se srdíčkem rozhrkaným přestálým nebezpečenstvím, za chvíli se ale zklidnilo a já hrdinně vykročil za dalšími dobrodružstvími. Protože život je jimi nádherně zaplněn.
Držkovka s rohlíkem Na tady máš dvě koruny a dojdi si"K mostu"na dršťkovku a rohlík. A tak vypukl další svátek,malý mudrc se sejde se svým učitelem a povedou chlapský řeči v hospodě co tak zvláštně voní a je tichá a chladná v tom horkým letním popoledni. Nevím co lidi proti dědovi Kotynkovi mají,prej že smrdí,ale mně ne. On to není můj děda ale já mu tak říkám, a nesmrdí ale voní tabákem z nedokouřenejch viržinek,nebo jak On správně říká viržín,který si zastrkuje nedokouřený do náprsní kapsy toho flekatýho saka usmolenýho dlouholetým používáním. Vedeme spolu krásný rozmluvy a někdy taky moudře a rozšafně mlčíme, to jsem od něj okoukal a je to nádherný a chlapský. Však von je na mne náramně pyšnej a každýmu se se mnou chlubí,a tím se dycky rozproudí rozprava,ať už tady v hospodě,nebo u něj na zápraží na lavičce kde hulíme a dumáme spolu po večerech,teda aby ste si nemysleli, že i já hulím, já to jen lapu ze vzduchu. Von děda je hrozně starej a proto si toho hrozně moc pamatuje, třeba minulou neděli. „Tak to sem hned po válce, po tej první, za zámkem kosil navečer jetel a najednou vrčení na nebi. Vzhlídnul jsem a von to aviatik. Zakroužil nade mnou,sletěl níž a zavolal: „Kudy na Vídeň?“ Já na to: „Tudy, a mávnul jsem rukou na jihovýchod,směrem na Lány. Ještě jednou zakroužil hodil mi viržína, a zavolal:,,Díky pane Kotýnek“ a letěl dál.“ No nenaštvali by vás ty chlapi v hospodě? Taková krásná neděle,takovej poklid, takovej krásnej podvečerní příběh,a voni se smějou jako pominutí,a že prej sedmilhář, to mne teda naštvali a to to říkám slušně,asi s nima nebudu nějakou dobu mluvit.
Suprdobrodrůžo u řeky Tohle ráno se taky vydařilo, nebe modré bez mráčku, a já vím naprosto jistě že dnes zažiju určitě nějaký superdobrodrůžo.Už se prodírám lískovím podle Sázavky nahoru ke splavu kde je stavidlo který pouští vodu do Motorletu na turbínu,která dělá elektriku pro motory a všechny stroje, tak a teď přebrodím Sázavku pod viaduktem po kterým jezděj vlaky na Ledeč, tam nahoru já nesmím jednak bych moh s tý vejšky spadnout, nebo by mně srazil vlak jako toho starýho ožralu Vrbatu když šel vnoci opilej ze Zastávky zkratkou domů. Tak a teď po pešuňku náhonu a už slyším jak splav šumí a šplouchá, klucí už tam určitě jsou.Nejlepší je když Motorlet začne brát vodu a většina jí teče náhonem a přes splav teče hodně málo vody a pod ním vzniknou uzavřené tůňky a odkryjou se balvany mezi kterými jsou schované uvězněné ryby,pro ten případ tu máme schované sklenice pětilitrovky do kterých ty úlovky naházíme, jsou to všelijaký plevelný ryby jak mi vysvětlil táta když jsem je poprvé donesl domů,hrouzky,plotice a línky si vzal jako návnady na dravce, větší kousky jsme upražili. Taky se pod kameny a v zákoutí v písku schovávají chrostíci,my říkáme živý dřívka. Někteří mají boudičku která je jako trubička ze který kouká jen hlavička a nožky těch larev ze kterejch se pak vylíhnou vážky,z pískovejch zrnek. Ty dáváme do malejch sklenic, je to parádní návnada, jelci a líni po nich jdou jak diví. Když jsem byl malej bál jsem se jich dotknout,ale teď už ne. A už jsem tady, a ani jsem nepotkal to protivný hejno hus,který natahujou krky a výhružně syčí kousssnu, ššštípnu, koussssnu, a když se rozeběhnou,tomusíš utýct vono to bolí. A kluci se už rochní v tůňkách a vykřikujou a vytahujou se kdo je největší borec. A Říha najednou přímo řve: ‚‘ já tu mám úhoře,ježíš to je ale klacek''. Všichni letíme k němu takovej úhoř to je něco ,to nebejvá často. Všichni snaží nějak pomoct ale spíš si překážíme několikrát už ho někdo drží ale úhoř je tak slizkej,že i když se povedlo vyhodit ho na břeh a všichni jsme se na něj vrhli, uklouzl nám a odhadil si to do hlubší Sázavky a zmizel. Ještě nějakou dobu pátráme a lovíme ale pak vody přes splav teče víc a víc a my už se střídavě koupeme a nebo se ohříváme na sluníčku ale to vždycky až když už máme promodralé rty a drkotáme, že skoro ani mluvit nejde. Pak ale na kostele v dálce zazvoní poledne a do nás jako když střelí. A fofrem domů,aby nebyl zase mazec. Šupajdím si to zpátky do Karlova sám,byl jsem tu dnes jedinej karlovák, a cestu k viaduktu mi přehradily husy se svý husákem,jak se říká houserovi,kterej je ještě větší než husy a když se postaví a roztáhne křídla kouká mi přímo do očí. Všichni na mne syčí a mně je ouzko. Nevzdám se ale bez boje a prudce se rozeběhnu se široce roztaženejma rukamamezi ně abych je polekal,a těsně před husákem na čele jejich šiku seknu ostrou kličku doleva abych je těsně minul a pronikl k brodu pod viaduktem. No tak jsem to mněl vymyšlénkovaný a mohlo to fungovat, bylo to i vyzkoušený,ale dnes pohroma. Jak se tam ty bělokrčky, jak jim říkala babice,předtím pásly podělaly tu oštipovanou travičku svými zelenými hovínky podobnými šiškám s mákem,ale bez máku, a jak jsem říznul tu kličku ucítil jsem jak mi ta hovínka kloužou pod chodidlem a pasírujou se mezi prsty a už se řítím bokem na zem a kloužu po té podělané trávě a pak se odrazím a celý pomatlaný a zazelenalý sebou praštím do Sázavky mezi kameny v brodu, husy se ale té atrakce polekaly a s rozčileným kejháním napůl utíkají,napůl letí pryč,a já se zvedám voda po mně crčí tričko a trenky mám zbarvený dozelena a už se těším na ten tanec doma.
Pod vodou s Čochtanem Tohle je prádní místo,tiché vlhké a rybičkám se tu líbí,sem chodím rád. Voda se tu tak nějak zvláštně kroutí a svíjí,je těžká a olejovitá,olovnatá ,mazlavá, hrozivá, a těžká jak olovo. Tak copak vám dám dneska na žraní? Já vím mám to zakázané tohle místo,prej tu bydlí Čochtan,ale věř jim. Vždyť mi je už skoro pět,a ještě ke všemu už se budeme stěhovat někam daleko. Je to tu opravdu jako na tý desce od pana Wericha o Čochtanovi i ta macatá vrba se sklání nad tu zátočinu,nad tu točící se úžasnou vodu. Tááák, a máte to tam hajzlíci a koukejte žrát,i když u jídla se nemlaská jak mi říká táta,,,,,,,někdy i rukou. Sakra to je záběr,to by měl táta vidět,ježíš já letím klouže to,to bláto je slizký, voda chladí a bublinky stoupají od mých úst nevím kde je dole a kde nahoře,na prsou to hrozně bolí, někdo na mně sedí, bolí to. ........Ahoj mami,kde se tu bereš,a tak to jsi byla ty, ta modrá víla ve zlatým světle? ,,No to jsem ráda,že už mluvíš,ale asi tě za to courání zabiju“,vydechla. Asi mne z tý vody vytáh Čochtan a nenechal mne utopit.
Karfiolová „Ty nad tou polívkou prosedíš snad i soudnej den.“ To asi jo,ale byl jsem varován,že nesmím ven dokud to nesním,a ta potvora je už úplně studená udělala se na ní mastná oka,která se mi smějí a posmívají. Chce se mi ven za rozesmátým sluníčkem, moc, moc,ještě dvě, tři lžíce, proč to furt musí vařit,tenhle hnus karfiolovej nechutnej,že prej je to zdravý a všem to chutná, jo chutná, lháři jsou to a už si asi hrajou u náhonu, ježišmarjá ještě tuhle jednu....... Vypadá to jako by mi to někdo do toho talíře nabl............ Uááááá, Ty kluku ničemná ty si to jídlo tak hnusíš ,až tohle, ale to si po sobě uklidíš sám. Ponaučení: měl jsem se do toho talíře strefit líp,ale vono by se to tam stejně nevešlo.
Jízda na kře Na začátku jara,když povolily ledy a uvolnily Sázavu ze svírajícího krunýře,to vám bylo dobrodrůžo,odlamovali jsme pod splavem veliké kry tlusté deset,dvanáct centimetrů ,a na nichjsme pluli, minuli jsme Pách a vznešeně,s pocity slavných mořeplavců jsme velkolepě a halasně plynuli směrem k Černému víru,který tam tehdá ještě byl,teď už ne. Někteří borci dokázali za jízdy přeskakovat na různá míjející se plavidla,ale já jsem mezi ně nepatřil,já už jsem měl s topením sesvoje zkušenosti. Ostatníale ne, takže Pokorný sklouzl, sjel pod led a ve všech hrklo, vynořil se ale,všichni jsme byli rádi,ale ztratil tátovu holinku,vyfasovanou, a protože byli z pastoušky šlo mu o život. Táta by ho určitě zavraždil,on tedy neváhal a holinu pečlivě hledal a našel. Bylo fascinující sledovat,že když se vždycky vynořil hulilo se z něj. Tak tak nějak to bylo.
Koně krásní koně Bydlíme teď v domě,kde je dnes hudební škola,naproti kovárny a koňskýmu řezníku. Letošní léto je zvláštní,celý den vymetená obloha,krása sama,zabalená do modra,večer se zatáhne a krátká bouře,nebo i dlouhá,ale ráno se probudíš a azůro. Fascinují mne koně,který tam naproti kovají, fascinují mne chlapi,kteří je kovají,koně jsou obrovští, mají kopyta jak lidská hlava i s těmi vlasy-žíněmi od kotníku dolů.A ti chlapi je pohladí,promluví jim do ucha,pak jim vemou tu obrovskou nohu,zakleknou,nohu položí do klína do těžké kožené zástěry, a vyrvou z podkovy hřeby,a ten kůň fascinovaný lidskou velikostí drží. Kdyby jenom nebyl uhranut tou lidskou dobrotou a vehemencí, mohl by jenom tak lehounce odporovat a kývnout podkolením a kovář by byl až v Sázavě,ale jsou to dobráci a vidí nás větší,než sebe. Pak těmi ohromnými kleštěmi odlomí tu starou odupanou placatou podkovu,hodí jí zručně do šrotu,pohladí koní nohu po těch vlasech,něco mu asi řekne,veme rašpli a to kopyto srovná k obrazu svému,kůň drží a div se nerozplyne rozkoší nad tou péčí a laskavostí,se kterou ho připravuje na další úmornou práci. Mezi tím je nažhavena nová podkova a kovář jí přiloží na kopyto,zasyčí to,zasmrdí to, až sem to cítím a slyším,kůň narkotizován tím mocným velikým člověkem drží a takřka vrní,kovář bere horké hřeby a připevní jimi podkovu,obejme ho a oba spolu odcházejí.Je to nádherné, a kůň ze samého vděku hodí na zem svoje kobližky,ze kterých já vždycky když je liják stavím přehrady dešti,který je pak postupně naplní, proráží, prolomí, a s novou větší silou se vrhá na další překážku,tu už prolomí hravě a kobližky ze sena a ovsa už nevzdorují a všechen můj um,nadšení a síla putuje do kanálu.
O Dědovi Babi, babi, babi,Pravcová.Proč mi tak říkáš?Kadečko?Víš jak je to hnusný? Nevím ani co to znamená,možná tlustá baňatá káď,plná samého hnusu, ale proč já? Vždyť ty jsi docela hodná babka,když tě nic nebere, necháš mne courat se u vody,stavět přehrady,a snít, aleproč jsi tak zlá na dědu?Vždyť on je tak hodný starý a utrápený, a bolavý,celý pokroucený těmi bolestmi co jim říká revma. Každý ráno vypije svůj kafáč melty, kterým zalévá malé kousky kousky chleba, který nejdřív nakrojí svým nožem zavírákem, dá k puse a odtrhne. Lokne si, a zase znova. Pomalu žmoulá to sousto, a pohled má upřený někam do dálky jako by tu ani nebyl,asi je někde tam co je jeho mládí, a radostě. Teď už je ale starej, jak mi říká když spolu mlčíme u Sázavky,nebo u náhonu. S ním se krásně mlčí. No a pak se zvedne vyjde ven opře se o svoje prastaré kolo a šourá se do práce a já ho až do poledne neuvidím. V poledne dostanu bandičku s meltou a kastrůlky kterými je prostrčené takové ucho,aby držely pohromadě jeden nad druhým,v nich je jídlo pro dědu a já jdu za ním na pilu.Je to dost daleko až za nádražím a musím spěchat aby mu to nevystydlo.Děda pilu hlídá. Někdy vedne,někdy vnoci. Že vnoci, tomu bych rozumněl,ale proč vedne? No tak mu dám rendlíčky a bandasku pozdravím se s ním a jdu dom,teď už ale nemusím fofrovat.Většinou to vemu přes koleje k řece. Je tam plovárna a na samým konci leží obrovský kolesa z lokomotivy co sem doletěla když na konci války přiletěli letadla kotláři a střelili do kotle tý lokomotivy a ta vybouchla a její kusy lítaly všade okolo. A když už je skoro večer jdu vyhlížet dědu,já dohlídnu až na půl cesty k nádraží k tý červený benzínový pumpě na křižovatce. Děda si tam povídá s panem Vondruškou co tam pracuje,u tý pumpy je taková dlouhá páka,taky rudá se žlutou rukojetí a tou on kývá a benzín nateče do nádrže auta nebo traktoru.Pro motorky se to nejdřív napumpuje do velký konve a pak se to přelejvá do nádrže, docela by se mi líbilo dělat u pumpy, většinou tam starej Vondruška jen sedí a hulí jak komín, a babča říkala že to jednou vybouchne a bude pokoj. Děda má na nosiči pytel pilin a hoblovaček z pily,on to takhle každý den vozí a dává do dřevníka,dokud není dřevník plnej aby bylo dost na celou zimu. Ty piliny a hoblovačky se pak dusají do takovejch plechovejch válců kam se doprostřed dá poleno a tím vznikne uprostřed komínek, kterým ty piliny prohořívají vevnitř v bubínku,kterýmu se říká ,,Venca chcípáček",no a tak se topí. Teda v zimě, teď ne.
Průser s velkým pé Tak to ale bylo dneska dílo,to si za rámeček nedáme.Dneska jsme se ale opravdu nudili,opravdu nudili,nic nás nebavilo,všechno bylo starý a známý a furt žádný dobrodrůžo,a to mne brácha dneska nezahnal a já byl s velkejma, takže vlastně se nudili jen oni,já pořád čekal co se bude dít, ale oni se pořád jen váleli v trávě skoro pořád mlčeli a když někdo něco navrhnul nic z toho nebylo,až jsem se začal nudit i já a chtěl odejít. Jenže pak se Škvor Pepa zvednul a řek jdeme k nám táta není doma,,,, a šlo se. A u Škvorů byl plnej dvůr různejch mašin, slámy,sena, a v zadním koutě dvora hnojiště. Stál tam překrásnej zelenej traktor z předválky se sytě rudejma blatníkama a plátěnou stříškou. Vepředu měl kapotu která vypadala skoro jako střeva když děda stahuje a vyvrhuje králíka. A před tou kapotou byl takový veliký kotouč asi jako dva největší disky ze vzpěračskejch činek dohromady. To je setrvačník do kterýho se doprostřed zastrčí klika,tou se setrvačník navolno roztočí,klika se vytrhne,řidič nahodí zapalování a pustí spojku a motor naskočí.Aspoň takhle to Škvor vysvětloval bráchovi. Pak se vyšplhal nahoru na plechovou sedačku k volantu a zavelel: ''Poletíme s větrem v zádech“. Brácha zarazil kliku do setrvačníku,Škvorák zahlásil sešlápnutou spojku a brácha pomalu roztáčel setrvačník a my ostatní jsme zírali a obdivovali je. Rudej setrvačník se točil čím dál rychleji a my ani nedýchali.Škvor zakřičel teď, a brácha vytrhl kliku ze setrvačníku a ono nic motor kucknul setrvačník se ještě kývnul sem a tam a ticho po pěšině. „Ty to Jirko neumíš pořádně roztočit“ řekl Škvor a slezl s traktora. Brácha vylezl nahoru a šlo se znova na věc. Setrvačník nabíral rychlost a Škvor sykal: “ Eště ne,eště ne a......... úúúúž“ Jenomže nestihl vytáhnout kliku,motor naskočil a jak Škvor marně hrábnul po klice která se mu vytrhla z rukou, klika opsala další otáčku, Škvor se chytil za obličej běhal po dvoře a křičel : „Můj nos, můj nos ,čím teď budu smrkat“. Paní Škvorová vyběhla z domu od vaření a vynadala nám do vrahů jejích nervů, a my se rozprchli.
Novoborák A už bydlíme v Novém Boru. Tak mladej tady máš deset korun a kup chleba, máslo a mlíko........a už jsem v mlíkárně. „No tak to paní vidíte takovou pakáž to k nám nastěhovali od bůhvíkud“. „No a představte si mají čtyři haranty.Tak to vidíte co je to za svoloč.Von byl prej zavřenej,prej za nějakou špionáž,nebo co“. Potom si říkaly ještě nějaké větší tajnosti,které jsem už neslyšel,ale v podstatě jsem rozuměl,a protože než jsem odešel,táta říkal: „Jseš už velkej kluk nedej se,za rok už půjdeš do školy. A i když umíš číst a psát už teď,nebude to taky lehký.“ Stoup jsem si tedy na špičky a slušně a nahlas jsem řekl: „Nejsme žádná pakáž a verbež odněkud. Chleba, máslo dvojku,a litr mlíka“. Důkladně jsem spočítal penízky nazpět a vážně jsem pravil: „Je to v pořádku,ale táta říkal: Nenech se vod tý starý čarodějnice ošidit.“ A začala moje éra Jana Zlatoústého, a to ještě ten den pohřbili Zápotockého,toho prezidenta, a zvony zvonily, a táta ve svatém ateistickém osvícení řekl: „Buď mu parchantovi země moc těžká.“ Tak mi to začlo.Dovedli mně dneska poprvé do školy.Ještě ani nestihla do třídy přijít učitelka a už jsem se válel po zemi s Tomášem Lebruškou, nějak jsme si padli do oka a tak jsme se do sebe pustili a tím se z nás stali kamarádi na celej život,ačkoliv my jsme se za čtyři roky zase stěhovali a já ho potom vídal velice málo,ale to jsme toho prvního září 1957 ještě nevěděli. Mně to tam ze začátku nebavilo,protože už jsem se naučil psát a číst doma od toho jak táta doma usilovně dovzdělával moje starší sourozence a já nechca jsem došel úhony základního vzdělání. Pak ale,když se naši dozvěděli,že mne sice máma dovedla do školy,ale já do třídy často nedorazil,táta mi velice domluvil,až mi asi dva dny nešlo klidně sedět, a mně se tam začalo líbit. Paní učitelka Cabejšková,hodná stará paní mne oddělila od Tomáše,prý aby byl větší klid. Posadila mne do druhé lavice u okna vedle Věrušky a tak jsem se poprvé zamiloval,jaké to bylo krásné, když jsem jí po vyučování směl nosit tašku až k nim domů.Prostě se mi to ve škole zalíbilo a vydrželo mi to hodně dlouho. Třeba když už končily prázdniny po škole se mi stýskalo. Láska k Věrušce mi moc nevydržela,protože to byla zrádkyně zrádná. Já a malování jsme si nikdy nepadli do oka. Tragedie začala,když paní učitelka přede mne položila čistý bílý papír a řekla nám všem : „Namalujte zimu“. „Namalujte zimu“.To se lehce řekne,ale těžko udělá. Všichni se do toho s vervou a nadšením obuli. Všichni až na jednoho. Paní učitelka po mně pokukovala, obdivovala práce tu jednoho,tu druhého,dlouho mne nechávala na pokoji, asi abych si to důkladně rozmyslel,,,měla mne ráda a nadržovala mi,protože jsem jednak byl mudrc, a druhak jsem byl z politicky perzekuované rodiny. Proto tolik těch stěhování,teď už to vím,když už jsem velkej. Pak to ale nevydržela a oslovila mne. Byla dost překvapená,když jsem na ní začal lehce hystericky po křikovat: „To není možný,to neumím, to nejde, na bílej papír namalovat bílou zimu“.
Vono se to!!!! Ježíšku na křížku,že já si nedám pozor,proč musím všechno tak důkladně prohlížet a zkoumat, až to zlomím, rozbiju,zničím,nebo aspoň nevratně poškodím.Potom to musím vysvětlovat a obhajovat svoje postupy.Nejstrašnější je ,že často použiju mého oblíbeného úsloví: VONOSETO. A už to začne, táta zrudne,zhluboka se nadechne,vidím na něm ten úpornej vnitřní boj dobra s vražedným zlem poháněným bezedným vztekem. Využiju toho,že vím,že nevidí neslyší,nevnímá jak tetřev hlušec a jenom se dusí, a už startuju. Někdy mi to vyjde, jindy ne, jsem díky mým tělesným dispozicím pomalý a to je zle. Vyláme se z pod stolu a s až nepochopitelnou rychlostí po mně jde.Co, jde,letí, za chvilku mne dostihuje mlátí mne svou velikou rukou svrchu do hlavy, jako by mne chtěl do podlahy zatlouct, a křičí: „vonoseto, tak vonoseto, já ti dám vonoseto“ a mně se pomalu zkracují nohy jsem menší a menší, copak neví že ze mne vyroste prcek? A dopadlo to tak. Jsem jen o trochu větší než největší trpaslík. Můj brácha je o tři necelé roky starší,vždycky jsem si myslel ,že mne nemá rád,ale on mne jenom chránil před ještě většími průšvihy.
Například vosy, to byl měkkosrdcatej a vzal mne na lovničení vos. Protože věděl, připravil mne teoreticky předem: Vosy mají jedno hnízdo, do něj vede několik cest-dvě až tři,my před nimi zapálíme ohně,a jak se rozzuřej budou vylétávat a křidélka odhoří a budou z nich poměrně neškodní broučci. Kdyby se ale stalo něco nepředvídaného utíkej. Není se čeho bát,stačí sebou praštit na zem,a ony přeletí. Boj začal,všichni byli teoreticky připravení, technicky vybavení,nervózní a nažhavení.Na dané znamení jsme se do nich dali,já teoreticky vybavený a instruovaný jsem dohlížel na průběh akce z blízkého povzdálí s úkolem varovat. Ačkoliv vše bylo důkladně připraveno, akce se i po dokonalém předchozím průzkumu poněkud vymkla z předpokladů. Ty svině,totiž vosy měly pět vchodů a ze dvou nezajištěných vylétlo neuvěřitelné množství rychlých žihadel. Věren svým povinnostem jsem varoval včas. Celé mužstvo proletělo kolem mne jako větry,ne vítr,jen já jsem hrdinně hájil naše pozice,když jsem zjistil ,že zbabělci prchli a nepřítel nemá ke zničení než mne,zahájil jsem prudký ústup i já. Vzaly si ale za úkol jenom mne. Přesně podle instrukcí jsem sebou praštil o zem tak šikovně, abych ani trochu neposkočil. Byl jsem chvíli spokojený svou rafinovaností, ale za chvilku jsem se svíjel pod stovkami velmi nepřátelských bojovníků,drtil jsem je na sobě oběma dlaněmi,ale byla to opravdu přesila. Když jsem prohrál přišlo mužstvo a odvleklo mne domů. Postavilo mne před dveře zazvonilo a uteklo. Otevřela máma a řekla: ,,Co si přeješ chlapečku“?A já jenou zakňoural: “MAMI “ Tři dny jsem byl obkládán já šikmooký mongoloid studenými prostěradly, a dodnes jsem bráchovi vděčný za absolutní imunitu vůči vosám,které si hlupaně myslí že jsem jedna nich, a neublíží mi. Když i píchnou,nic se mi nestane jsem imunita sama.
Alšováci Boje o Alšovu ulici byly slavné,my alšováci jsme byli mladší,ale bylo nás o Marcelu víc.Jo Marcela to byla dívka,která mne zase hodně naučila, ne nadarmo se z ní v dospělosti stala pornostar. Protože jsme většinou dostávali na frak,šli jsme na to jako Filištínští, po několika krvavých výprascích jsme je jednou dostali brilantní lstí a taktikou.Boj začal jako obvykle půtkou na rozhraní našich teritorií.Bojovali jsme jako o život, ale dali jsme se jako na překotný,neřízený ústup,a oni hlupáčci to spolkli.Vyrazili za námi se sníženou vervou nadřazených,kteří už budou jenom popravovat poražené.Jenomže my unikli do předem připravené a vyzbrojené verandy a rozsekali jsme je připravenými zbraněmi na kaši tak,že byl asi čtrnáct dní nevyhlášený mír. Nejslavnější jsem byl kupodivu já,který jsa napaden o tři roky starším Petrem Borským, který mi trhal meč z ruky,jsem nezaváhal a štítem-poklicí z kotle na paření prasat jsem mu vymodeloval bouli přes celé čelo. To mělo ale později dohru. Můj táta se málem popral s panem Borským. Dostal jsem totiž zle nařezáno od obou Borských synů z ničeho nic, příměří nepříměří. A když už potom naši otcové byli takřka zapásníci,ten srab pan Borský křičel: “A proč ten váš mrňous na naše volal:Chcete zase pár boulí”? Mrzí mne to Táta je větší a umí se rozpálit, moh to bejt hezkej boj . O Marcele vyprávět nebudu je to příliš intimní,ale když jsme už u těch půtek,ták to jsem jednou vytěžil velkou limonádu, a ještě jsem viděl jak má nepřítel nahnáno. Tenkrát to byl opět krásný boj.Obě strany se na sebe vrhly jako dvě smečky znepřátelených neandrtálců,dobývajících a bránících svá území-v naší terminologii teritoria. Boj byl neúprosný sveřepý,ale celkem fér,když jsme získali drobnou převahu,vzal mně Standa Borský (ani po rocích jsem ho nepráskl) půlkou cihly po temeni a tím roztržka pro ten den skončila.Odvedli mne k panu Borskému do hospody,on mne ošetřil,umyl krev a dal mi zadarmo limonádu,a já viděl jakej mají srabové strach. Teď osvětlím složitý konglomerát v Alšově 225,tedy my a Studeňáci.Bylo nás bez rodičù dohromady sedm. Ale potíží ,problémù a tragédií bylo za celý regiment. Prostě jsme se doplňovali. Takže když jedno komando mělo domácí vězení,druhé ho zvenku bavilo. Když jsme ale byli vypuštěni všichni,nebo alespoň skoro všichni,zalézali do doupat i lvové a pumy. Jednou jsme okupovali zahradu vedle u mohovitých sousedů,myslím,že se jmenovali Sládkovi,nebo tak nějak od S. Jo už vím…Neckářovi. Zábava nádherná,nikde nikdo,malí Neckáři se rádi přidali,takovej rachot v životě neviděli. Pak jsme vymysleli hru na kosmonauta,i když Gagarin vyletěl teprve až později. Rozhoupali jsme tu těžkou kovovou houpačku a Gagarin se v kulminačním bodě vznesl na orbitu a elegantně přistál. Když opět přišla řada na mne, chtěl jsem jak je mým zvykem opět posunout hranici lidských možností. Důrazně jsem se odrazil,krásný elegantní dopad do hlubokého podřepu,úžasný pocit absolutního pokořitele zemské přitažlivosti ,narovnám se — a houpačka je tu už zas zpátky a srazí giganta strašlivým úderem do temene. Jak jsme se dostali přes plot domů dodnes nevím,ale po ošetření jsme všichni zalezli-tedy my- Nacházelové do postelí a hráli hodné děti. Tím jsme ale byli podezřelí a když táta a máma přišli domů z kina byli asi lehce v šoku. “Co se stalo”? „Ale nic,, jen jsme ospalí“. “A proč Honza spí v čepici”? Naneštěstí ta hlava byla na šití ,a na nářez nedošlo.
Hra všech her Nedlouho na to ale došlo.Rodičové se obřadně oblékli a šli do divadla. Asi půl hodiny nato nás přišla zkontrolovat paní Studená.Uviděla však čtyři andílky na pokraji usínání. Klika cvakla dveře letí a čerti se probudili. Byla to přenádherná hra,kterou jsme ale hráli tentokrát naposledy,nějak nás to asi přestalo bavit. Vezmeme to z mého pohledu. Vyrazil jsem z mojí postele podle okna přes peřiňák ,a šup na skříň,a hop do bráchový, pak do Eviný postele,na šicí stroj, na zem,a znovu dokola. Občas někdo někoho dohnal a všelijak ho popoháněl. A kolotoč nabíral na obrátkách. Ještě jsme nebyli ani pořádně zadýchaní, a Olina způsobně slezla se skříně a zalezla do své postýlky a řekla: „Já….. nehraju“ a dělala že nehraje a spí. To bylo něco pro nás běhat přes ní. Později jsme se dozvěděli,že když byla na skříni,viděla jak se záclonka na dveřním skle odsunula a byl tam chvilku táta,který ale byl přece v divadle, to jí ale umravnilo a tak nehrála. Táta to byl, jenom divadlo se nekonalo,a měl to údajně být parádní kus. Mezi tím co se kolotoč opět pěkně roztáčel sundal si sako, řemen nechal v gatích protože jeho dlaň byla zbraň hromadného ničení a lehce přikryla dětskou prdelku. A opět klika cvakla dveře letí a táta stojí ve dveřích. Byli jsme vycvičení a tak jsme také způsobně ukončili rej a uposlechli jeho: „Nástup.“ Seřadili jsme se podle velikosti a první dostal Jirka jako nejstarší, pak Eva, já a nakonec Olina. No Fantazie,po jeho pumelenicích ti prdel žhnula jak fakule ve starym zákoně. Katan uspokojen odešel, a my jsme zezadu žhnuli a dívali se navzájem do cizích utrápených ksichtíků. Pak jsme se ale začali jeden druhému smát, vysmívat za utrpení a pokoření. To se ale nemělo stát. Klika cvakla dveře letí.....Tak vám to nestačilo? Pak se divte,že nás ta skvělá hra už tolik nebavila.
A teď konec srandy,nejen tou je život poháněn. V tom domě bydlel taky Toníček,kterej byl jenom o malinko menší než já. On to měl těžší.Na nás čtyři byli dva rodiče,on byl sám proti dvěma. Toníčka přejelo auto,když v Pihelu vyběhl zpoza autobusu před jeho chladič a já mu musel na pohřeb,a tam mi málem srdce puklo z toho hroznýho smutku,který byl všade okolo kolem nás, po téhle zkušenosti už radši kolem mne nikdo neumírá,protože ví,že bych to nemusel přežít. Táta se mnou měl svatou ateistickou trpělivost,byl jsem vždycky pokusník a musel jsem otestovat co co vydrží,už ve Světlý jsem absolvoval pár neúspěšných pokusů. To ale byly jenom prkotiny.Když jsme tady v Boru spolu poprvé po mnoha mých prosbách řezali dříví,šel jsem do toho s takovou vervou,abych ho přesvědčil jakej už jsem chlapák,že jsem mu skoro uříz pár prstů,no legrace to nebyla,ale on se hojí jako kočka,přežil i komunistickej kriminál. Proč to ale říkám,jednou jsem ho dost překvapil. Od dětství jsem miloval kladiva,asi jako ten kretén z knihy pana Hrabala - Obsluhoval jsem anglického krále, a tak jsem si v dílně- táta byl vždycky dobře vybaven nářadími a byl nadán pořádkumilovností- vybral to nejhezčí kladivo,krabici hřebíků pětapadesátek a šel jsem trénovat,aby mi zase neříkal ty dřevo. Já na jeho názory vždycky dal. Stoup jsem si ke špalku na sekání dřeva a s čím dál větší zručností jsem ty pětapadesátky rval do toho špalku jeden vedle druhého, až jsem to uměl na dvě rány.Špalek byl opracovaný, obouchaný a ony krásně zmizely v jeho chlupatosti. Když jsem to už dost uměl uklidil jsem vše aby se táta zase nedopálil. Za pár dní jsem o tom tréningu ani nevěděl,ale bylo mi dáno rozpomenout se. Táta šel dělat zásobu dřeva na podpal na zimu. Přebrousil svojí nejmilejší sekeru,dal poleno na špalek a prásk, poleno se rozskočilo ranou jeho oblíbenkyně, ta pokračovala a ačkoliv se měla měkce vetnout do špalku odrazila se s nevídanou razancí o hřebíkovou desku a div tátu nepřeklopila na záda. Nevím proč,ale ihned věděl po kom tvrdě jít. A zase jsme se pěkně proběhli.
Také v Novém Boru je kostel i kino, a navíc loutkové dívadlo.To vám je zážitek. Jejich kostel není jako Světelskej,kino nevoní,ale do loutkáče chodím s nadšením. Taky to tu voní. Sice jinak,ale voní. Je tu vždycky v neděli po obědě úplně nabito,a sálek bzučí a drnčí napětím a očekáváním. Publikum šumí,štěbetá, pokřikuje,mnohde se i pošťuchuje. A pak to přijde: v sále se setmělo,všichni napjatě ztichli,na scéně se rozsvítilo, to ticho zřejmě naschvál trvá dlouho,hodně dlouho,až největší nedočkavci začali syčet a brebentit nervozitou, a to byl signál k roztažení opony,kde se odehrávají překrásné příběhy,končící vždycky šťastně. Mě víc než to hraní fascinuje to povzbuzování publika,které se bojí o Kašpárka,Šmidru a jiné populární figurky. Víc než na scénu se dívám na reakce mých vrstevníků,a nepřestávám se divit.
A zase houby Dalším oborem ve kterém jsem byl vzděláván bylo houbaření.Houby jsou ve velké většině moc krásná,někdy i překrásná stvoření,co se malebně ukrývají,aby jejich krása ještě vynikla.Kolikrát najdu něco tak parádního,že okolo toho chodím dokolečka, a nemám sílu tu nádheru vykroutit ze země,očistit a dát do košíku.Nakonec ale řeknu: 'Tak pojď půjdeme ke mně na výstavu“ a jdeme. Je krásné slunečné odpoledne a já a táta jsme vyrazili na křemenáče a hříbky na Lindavu. Právě jsme zastavili a vešli do hospůdky.Zvenku pootevřenými okny proniká jas a výkřiky babího léta do zšeřelé hospůdky.Táta objednal pivo,limonádu a dva chleby se sádlem a škvarkama.Chvíli si povídáme a on odchází na záchod. Ukousl jsem z krajíce a zasněně pozoruji svět skrz tátův pulitr naplněný nazrzlou perlící se pochutinou korunovanou pěnivou čepicí.Sluneční jas pivo tak nádherně rozzářil až se mi sliny sbíhají a v ten moment bych ani promluvit nemohl.No co kdybych… a už se chápu pulitru,beru ho za ucho pravou,a levou ho podepírám a nakláním, ochutnávám nejdřív hořkou pěnu,zakláním trochu hlavu a už lokám tu perlící slast,takřka se zalykám tou dobrostí, droboučké bublinky trochu pálí na jazyku,ale je to nádherné,chladivé,bylinkově kořeněné.No,než se táta vrátil,zvládl jsem skoro celý pulitr,jakou jsem měl hroznou žízeň.Řekl mi něco srdečného,objednal si ještě jedno,zaplatil a jdeme do lesa. Co jdeme , nejdřív jdeme potom se začínám tak nějak nadnášet,pak se vznáším, všechno je tak nějak krásně prozářené.Táta mne ukládá pod břízku do stínu a odchází na křemenáče sám,a mne nechává aby se mi o nich alespoň zdálo.
Hurá Sudety Z NB jsme se na velice dlouhou (v měřítcích naší rodiny)dobu přestěhovali na Prácheň pod Panskou skálu,neboli Varhany,kde se natáčel kousek filmu Pyšná princezna. To byl nářez,já už páťák. Opravdový Sudety,lidi tvrdí jako skála,zocelení celoroční zimou a třemi metry sněhu, v zimě. Ta drsárna mne zahnala ke knihám,kterých měl táta až nesmyslný přebytky. A tak abych se nemusel rvát se syny honáků krav a sklářů,začal jsem si vyrábět mozoly na loktech od povalování se v knihách. Četl jsem tak rád a tak moc,že mi to i zakazovali. Ale já bojoval a četl jsem i pod dekou ve světle baterky.
Na rybách Kralovice je obec ,která už není. Tenkrát byla ,teď je pod vodou vodního díla Želivka. Byli jsme tam na úhořích.Sliby o zemi zaslíbené nebyly chyby. Ještě než jsme do země zaslíbené dojeli ,děly se věci. Měli jsme po dlouhé cestě hlad a Kralovická hospoda byla prázdná ,až na dva svérázné staříky. „Já sem s tvojí Zdenkou nikdy nic neměl“, křičel ten menší a okoralejší. „Jaká moje Zdenka,nikdy jsem si jí nevzal,tu couru“. „Tak počkej ,cos to řek?“ “ Nic moc,ale lhát tu nebudeš“. „Já že lžu, vždyť ty ani nevíš který je století“. „A ty seš tak senilní že už nerozeznáš jestřába od motorové pily“. Slovo dalo slovo a já ve svých asi šesti letech jsem viděl rvačku na nože. Oba takřka bleskurychle tasili,teda vybalili příborové nože,a místo do tlačenky s cibulí ťali po sobě,nože ale proťaly jen vzduch,cítil jsem tu vášeň a vzepětí sil,ale vypadalo to komicky. Sípali a chtěli si dořešit problém,který kdysi vznikl a nebyl vyřešen,vzduch byl plný boje a já byl, vyděšený, vykulený,ale zvědavý. Táta se stoickým klidem očekával věci příští. Naštěstí byl stůl přes který šavlovali dost široký, a udýchaní borci skončili beze šrámů. “Račte si přát“? ,ptala se asi o generaci mladší dáma. Podle p.Wericha říkám těmto statným junonám tohoto věku rozsochaté madony. Vezměme si slovo rozsochatý, či -á, to je prostě nádhera a tloušťku to povyšuje na ctnost. I já jsem tehdy byl trošku rozsochatý, říkali mi „Honza za tři buřty“, prostě mne bavilo jíst. Pojedli jsme a jeli úvozem až ke splavu,kde nad ním čekali úhoři na naší návštěvu. Pan porybný ale ne. Jeho překrásná paní a jejich krásní psi nám ukázali,kde můžeme mít stan,a tím to zase začalo. Byl den jako vymalovaný,ještě dodnes si nedokážu před takovými dny dát pozor. Stan byl postaven,náš KDF Volkswagen odstaven,nafoukli jsme matračky a ulehli jsme na vodu.Ta ale bestie mne jako lehčího ale stáhla do splavu, táta si asi v očekávání série zlatých úhořů snil a já jsem už zase bojoval o život. Jo živel to je běs,a když si tě vybere je to děs. Přeháním,splav byl takřka mírumilovný a válec pod ním milosrdný, akorát jsem hrozně ze strachu řval. Přišel večer,totiž tma a žížaly od nás ze severu navlečeny ve smyčkách na háčcích začaly lákat jihovýchodní úhoře. Znal jsem je už ze Světlý,pod splavem,když z náhonu pustili vodu do elektrárničky Motorletu a zmizela voda začaly naše dětské reje. Desítky ryb různých ras nám byly na pospas. Tak jsme tedy nahodili,táta dva pruty,já o pár metrů výš jeden. A čekáme, já vím že na rybách se nekecá,ale je to nějaký dlouhý a má hlava je včelín,úl plný otázek, ale bobříka mlčení jsem vybojoval. Najednou záběr za záběrem,taháme je jako zběsilí a já mám obra,mydlíme je asi hodinu a pak je konec. Všichni jsou přibodeni za hlavu ke stromu, umyjeme se a jdeme spát. Ráno tátu vzbudí moje vytí: „Ty bestie proč nám to udělali?, potvory psí“. Co tu řveš?A pak to uviděl. Na stromech visely jen přibodené hlavičky našich kapitálních úlovků,které ty psí bestie té krásné paní porybné sežraly,ta řeka se jmenovala a jmenuje Želivka.
Tak a teď ty včely. Mám je hrozně rád a obdivuji je. Jejich pracovitost,přesnost,organizovanost,krásnou barvu a úžasnou vůni kterou prosytí svoje bydlo a jeho okolí. Kdybych nebyl lenoch,staral bych se o ně,měl bych správně říct,choval bych je,ačkoliv podle vůně mé krve si mne často pletou se svými nepřítelkyněmi vosami. Pod sjezdovkou na Práchni měli bratři Dvořákové včelíny a táta se s nimi skamarádil,pálil totiž kvalitní pálenky a skvěle hrál mariáš. K tomu ještě mohl vypít i líh z teploměru ,když už nic nebylo a nikdy nevzlykal pod tíhou kocoviny,a nikdy ho alkohol nezdolal,nedostal do kolen,ani v něm neprobudil,zlobnost,nebo sprostotu, jak se mnohým stává,nebyl totiž žádné tuctové zboží. S bráchou jsme o včelaření pochytili podle táty dost, a přišel den naší zkoušky. „Jedu na služební cestu a je potřeba stočit med z prvního a čtvrtého úlu ,aby nezvlčily a neulítly“. A klidně odjel.Brácha řekl v sobotu odpoledne : „Jdeme na ně “. Říkám:”Neblbni je jako před bouřkou, necháme je bejt“. „Ale táta nás nenechá bejt až přijede“. Chvíli jsme se dohadovali ,až mudrc a knihomol podlehl. Jen jsme je dobře zakuklení oddeklovali a začali s vykuřováním vypukl tanec se kterým,je lov vos v N.Boru srovnatelný. Rozdílné je to, že od včel to víc bolí. Bestie nervní z předbouřky seděly všechny doma naštvané,že nemohou plnit svojí odvěkou povinnost pracovat, a klima neklima po nás vyjely s vervou draků. Asi po sto metrech jsme odhodili i kukly a rukavice a prchali snad kilometr až do jezírka pod Panskou skálou, kde se zachránil princ s princeznou ze slavného filmu Pyšná princezna, a my dva.
A teď k té kořalce ,nebo radši kořalkám, neboť z kvakvalitní lihoviny šikovný Čech za socializmu vyrobil i BOURBON. Táta sbíral,totiž sbírali jsme všechno,v čem bylo trochu chutí a cukru. Jednou dokonce od obchodníků sehnal padesát kilo zkažených datlí a výpotky toho roku byly obvzlášť oblíbené. Znal jsem jenom dva ještě lepší paliče než byl On. První byl chemik z Crystalexu Gajdůšek, a druhý blahoslavený Bohouš Havránek ze Světlé n/S, dejž mu pánbu věčnou slávu. Ten jednou ve svatém rozjaření pravil: „Dejte mi tři kýble hlíny a tři kila cukru a tou pálenkou ožereme celej okres“. I my jejich následovníci jsme dělali pokusy,ale byli jsme opatrní,vždy jsme sehnali někoho lačného,který ,když je to zadarmo,pije i za několik borců. Potom jsme mu zavdávali,a srdečně se ho ptali: „Jaké to je?“ „Nepřečetl bys nám něco z novin?“ A když to dokázal a tudíž nevyhrál o soutěž o bílou hůl zavdali jsme si také.
A teď tom močení nebo spíš nemočení. Přežil jsem dnes zase krutý den v průmyslovce,můj neoblíbený profesor,jak jsme mu museli říkat ačkoliv měl taky jen průmyslovku a nějaký rychlokvašný kurs se po mně zase tak vozil,až to moji kamarádi nevydrželi a začali pískat.Von byl především straník a tím byl větší.No a potom jsme šli do hospody U stadionu,kde nám takřka bez rizika nalévali pivko.Byli jsme schovaní ve studentském boxíku a pili jako diví až šel z toho strach jak říkal Nezval.Vymýšleli jsme mu hrozné pomsty a hrozná pokoření a samé : ‚'Anoda, Katoda, uzemnit, a chlemst'‘. Jenže kamarádi pak šli na intr a já na autobus Nějak jsem neodhadl rytmus,prostě synchronizace zaváhala,a já vběhl do autobusu do Kamenického Šenova nevylitý. Zatím nic,pohoda,výborně stihl jsem to,co víc si můžu od života přát. První zastávka Horní Libchava-usmívám se aby nikdo nevěděl že mám pod kulichem a nemám žádné starosti.Další zastaveníčko Vofartice a starosti tu už jsou,asi jsem se měl vyčůrat,ale nebylo času.Inu řekl jsem si,vydrž skoro nic se neděje. Ale už bylo skoro zle. Potom v Nové Vsi už jsem trpěl,ale bylo to na dojítí dom moc daleko a já nevěděl co si způsobím, i rozhodl jsem že vydržím do Dolního Oldřichova, už to bylo hodně bolavé. Pomalu jsem se šoural k předním dveřím malinkými krůčky a sykal jsem. Autobus zastavil,rozsykl dveře,a já se skoro ovíjel o tu tyč u východu a řek si to je hrozná dálka,z Horního Oldřichova už to dojdu. Visel jsem na té tyči a nadával si. Autobus se skřípáním brd znovu zastavil v Horním Oldřichově a já učinil hromovládné rozhodnutí, že dojedu až do Šenova, přece jenom to byly ještě tři kilometry. Visel jsem u tyče oči mi lezly z důlků a dělal jsem že se nic naděje.Už tehdy jsem věděl kdo to byl Tycho de Brahe a jak hroznou smrtí umřel.Takže velmi pozvolna jsme vyjeli do kopce nad Kamenickým Šenovem,a ještě volněji jsme sjížděli dolů. Čas se skoro zastavil a moje utrpení bylo bezmezné. Potom přece jenom Šenov náměstí a lidé vystupují a nevšímají si trosky visící na tyči u dveří. Vystoupil jsem a malinkými krůčky se dopajdal do Hotelu na náměstí a tam jsem skoro věčnost syčel bolestnou slastí že jsem to zvládl. Inu někdy se z chlapce musí už stát muž.
Táta opravdu nebyl tuctové zboží, a mne měl nejraději. Stalo se mi to ale jednak zdrojem malých i větších výhod,ale i nevýhody očekávání velkých věcí v budoucnu,kdy se zúročí hřivny do mne vložené a já překročím stín onoho giganta-mého předchůdce a budu ještě lepší. Dnes bych ale byl raději,kdyby do mne naděje nevkládal.Kdyby byl prostým popelářem,nebo krmičem dobytka,či kopáčem,to by se mi to překračovalo. Jenomže on byl od přírody talentovaný konstruktér,mnohokrát zapatentovaný,a ještě ke všemu v šedesátémdevátém utekl před komunisty,aby ho opět nezavřeli za jeho aktivity v přípravách Pražského jara osmašedesát, a radiovysílač co jsme měli na půdě,v době,kdy šíření zdravých názorů bylo oficiálními hromadnými prostředky nemožné. No a on si utek na Západ a nebyl tu nikdo,kdo by mne dofackoval až ku promoci. To byla taky legrace,jak jsem vydupal s komoušema, kteří mi zakázali studovat na všech vysokých školách jejich mocnářství těmito slovy v posudku: „Jmenovaný je od mládí vychováván v protisocialistickém duchu,a nikdy nepochopil důležitost kázně,a proto by neblaze působil na svoje budoucí spolužáky,a tak okresní výbor národní fronty nedoporučuje............................“ No počkal jsem si na doplňující zkoušky na technice v Liberci a pozval jsem se sám. Neměl jsem u sebe ale vůbec nic,ani doklady ani vysvědčení, ani posudek ,ani tužku,pero a logaritmické pravítko. Vše jsem údajně následkem velkého rozčilení zapomněl v autobuse,a tak jsem s vypůjčeným nářadím absolvoval přijímací dodatečné zkoušky s úspěchem. A komoušům trvalo pět semestrů,než mne tak znechutili že jsem se nechal vyhnat.
