Článek
Byl jste jedním z těch, kdo měřili pro Českou školní inspekci a Asociaci školních sportovních klubů tělesnou zdatnost dětí. Co přesně jste sledovali?
Měření proběhlo na téměř všech základních a středních školách v Česku, konkrétně v třetích a sedmých třídách základních škol, příslušných ročnících víceletých gymnázií a ve druhých ročnících středních škol. Žáky čekal skok daleký z místa, běh, sedy-lehy či shyby.
Proč jsou ta měření potřeba?
Čerpá z nich mnoho oblastí, například psychologie, pedagogika, lékařství či zdravověda. Poslední však proběhlo plošně v Česku před třiceti lety a od té doby se zdatnost populace značně změnila. Ať byli komunisté jacíkoliv, na rozvoj těla kladli velký důraz, byla otevřená hřiště, podporovali budování sportovišť, všichni známe spartakiády.
Jak moc se fyzická zdatnost asi zhoršila?
Výsledky měření napoví, předpokládá se ale, že značně. Velký rozdíl byl totiž patrný už při posledních dvou měřeních, tedy v 80. a 90. letech. Uvedu příklad na shybech, tedy přitažení celé váhy těla k tyči, hrazdě a podobně. V 80. letech udělali ti nejlepší dvacet jedna shybů, střed populace jich zvládl cca dvanáct a tři až čtyři dokončil de facto každý. Do dalšího měření v 90. letech to kleslo o polovinu, ti nejlepší začínali průměrně na dvanácti, střed populace byl na pěti šesti a spousta lidí měla nulu. Jde přitom o životu důležitý pohyb, je třeba, aby se člověk mohl někam přitáhnout, třeba se vytáhnout na strom, když za ním běží pes nebo je povodeň. Jak jsou na tom se shyby dnešní děti se skoro bojím domyslet, je dobře známo, že mnohé čelí velké pohybové degradaci nebo obezitě a mají třeba kulatá záda.
Co podle vás to zhoršení způsobilo?
Jde o mix faktorů. Žijeme v blahobytu, dřív bylo více manuálních prací, méně se jezdilo auty. Zároveň byli učitelé na pohybovou výuku více připravováni a systémově se víc zařazovala už od mateřských škol, kde se běžně dělaly třeba kotouly. Dnes jsme jako společnost více úzkostní, máme tendenci děti před vším chránit. Děti dnes také tráví minimum času pohybem venku, jsou sice místa, kde to tak není, ale když mluvíme o celé republice, je to průšvih. K tomu přispívají mj. i uzavřená školní hřiště – dřív bývala volně přístupná, dnes jsou to výjimky. Zabaráková výchova je přitom to nejlepší, co děti může potkat.
V čem?
Na pohyb venku si děti zvyknou od mala, ostatní děti je pohybem venku postupně provedou. Dřív se tak děti rychleji osamostatnily a získávaly sebevědomí řešit věci samy. Někdy se venku samozřejmě potkaly i se šikanou a nebylo to zcela bezpečné prostředí, třeba si i zlomily ruku, ale ve finále se to stalo málokomu.
39 minut se v hodině tělocviku promešká
Jak by měl na to, že dnes tyto hrátky venku chybí, reagovat tělocvik?
Osobně bych byl raději, kdyby se ve škole začínalo spíš pohybovou výchovou než tělocvikem. Pohybová výchova je všestrannější než tělocvik a propojuje víc dovedností najednou. Tanec, jemná motorika, zpívání, to vše lze krásně nakombinovat a jde o pohyb. Ve 20. letech to patřilo včetně procházek do jednoho balíku pohybových aktivit, kterým bylo ve škole věnováno hodně prostoru. Dřív bylo možné dělat hned od malých žáků gymnastiku a atletiku a děti víc specializovat, protože měly základ přirozeně z venku a z té pohybové výchovy. Dnes v této situaci nejsme, a proto je potřeba tělocvik změnit.
Jak?
V první řadě by měl jít víc ze široka, zaměřit se na pohybovou všestrannost. Zároveň víme, že reálně bývají děti během tělocviku v pohybu jen minimum času. Než si paní učitelka udělá docházku, než žáci přijdou na řadu při systému, že stojí v zástupu, jeden hodí, odejde, hodí další, odejde a tak dál, jsou ve výsledku z těch 45 minut v pohybu průměrně jen 6. K tomu alespoň dospěly studie, které se staly podkladem pro experiment Hodina pohybu navíc. (Šlo o projekt MŠMT realizovaný před pěti lety, který se právě snažil do škol dostat víc pohybu.) Mimo jiné cílil právě na omezení stání v zástupu.
Jak ještě se dá tělocvik dělat, aby se při něm děti víc hýbaly?
Nechat je například běhat víc najednou. Člověk se toho může zpočátku bát, že se jim takto spíš něco stane, ale děti se to naučí. Další možností je dělit prostor na víc částí, kdy jedna skupina dělá něco méně náročného na asistenci učitele, například tancuje, a druhá dělá něco složitějšího, třeba gymnastiku. Pokud je tělocvična malá a nejde to, dá se víc použít stěny, hrát o stěnu a tak. Nebo lze děti víc dělit na skupiny podle zdatnosti. Já nemám úplně rád absolutní individualizaci, protože když mám v tělocvičně 30 dětí a budu se věnovat jen jednomu, otočím v tu chvíli záda těm zbylým 29. Ale co dělat lze, je individualizace v kolektivu, tedy třeba když se vyhazuje míč, tak dát těm šikovnějším nějakou výzvu navíc, nechat je to udělat dvacetkrát a s tlesknutím. A ty pomalejší podpořit spíš v tom, aby to udělali dvakrát, ale pořádně, a třeba ještě vyzvat toho nejlepšího, aby jim pomohl.
Jak ve škole víc zapojit pohyb i mimo tělocvik?
S pohybem se dá krásně spojit třeba matematika. V první třídě, když se počítá, můžete děti poslat, ať doběhnou třeba pro dvě šišky. Nebo se jít při přírodopisu projít ven. Při fyzice se dá házet klackem a počítat jeho trajektorii. Těch možností je spousta…
A co fyzické prostředí školy?
Prvním předpokladem je srovnat si v sobě, zejména jako rodič, a pak i jako učitel a ředitel, že se dětem při pohybu může něco stát. My z toho děláme vědu, ale že děti spadnou a bouchnou se je normální. Svět přirozeně objevujeme pomocí chyb a tím, že se nám něco stane. Když budeme dětem o přestávce pořád říkat „neběhej“, tak prostě běhat nebudou. Je přitom super, když mohou o přestávce vyběhnout ven. Na chodbě zase může být ping-pong nebo fotbálek.
Házenou trénujete asi patnáct let. Proč máte rád právě tento sport?
Já jsem v něm od malička vyrůstal, trénuje ji můj táta a starší bratr. Vyhovuje mi, že je to kolektivní sport, který je přiměřeně tvrdý a je dobrou průpravou pro další sporty, dobrý házenkář se totiž musí umět hýbat, házet i něco trefit ve výskoku. Protože mají házenkáři dobré reflexy a lépe zvládají práci pod stresem, bývají žádaní i třeba do speciálních jednotek. Mně osobně dala házená do života, že když mě někdo praští, můžu se smát a před někým jen tak necouvnu. A taky mi dala pocit, že jsem v něčem prospěšný, ať už v týmu při hře, jako trenér nebo když jsme se členy oddílu za covidu rozváželi sezinfekci důchodcům. Mně se moc líbí teze, že v oddílu má každé dítě ne povinnost, ale právo nějak pomoci.
Mluvil jste o tom, co pro pohyb dětí může udělat škola. Co můžou pro to, aby si dítě k pohybu vybudovalo dobrý vztah, udělat rodiče?
Trávit s nimi čas venku, ideálně s kolektivem jiných dětí, v různých pohybových aktivitách, chodit třeba i do hor. Někdy stačí malá změna, a pohybu přibude - nejezdit výtahem, nevozit je všude autem, nejezdit jen na odrážedle, ale i chodit. Co nejmíň jim pomáhat, pohyb neusnadňovat, zbytečně je nechránit. Dneska jsou všude elektrické koloběžky, dřív měly děti koloběžku klasickou. Já zatím sám nejsem rodič, tak to možná vidím příkře, ale proč někdo pětiletému dítěti koupí elektrické auto nebo motorku? Co mu pak chce nabídnout v patnácti, když si tu radost z rychlé jízdy už teď odžije? Ono taky když je budeme od malička každý rok k moři a na lyže do Alp, tak proč by s rodiči pak někam jezdili v pubertě? Když jsme vloni byli s dětmi z oddílu ve Slovinsku, říkaly některé: „zase moře“? Těžko se mi to chápalo. My je někdy pouštíme do velkého světa až moc brzy, když ještě pořádně neznají ani to svoje okolí.
Josef Salák (35) působí patnáct let jako trenér házené v Kutné Hoře. V práci také projektuje veřejné osvětlení a právě dokončuje studium FTVS. Podílel se na projektech Hodina pohybu navíc, snažil se rozpohybovat děti v kutnohorských školkách jako Dráček Pepe, na řadě místních škol vede odpolední sportovní kroužek. V roce 2016 získal v kutnohorské anketě ocenění Trenér roku. Od září také bude v rámci projektu Trenéři do škol spolu s kolegy z dalších sportů působit ve všech prvních třídách v Kutné hoře s cílem inspirovat pedagogy k oživení tělocviku. Když má jmenovat koníčky kromě házené, odpovídá: lidi. Výlety, motorka a poznávat lidi.
