Dostala odvahu říct, že vede segregovanou školu. Příběh kutnohorské základky se šťastným koncem

Našla odvahu přiznat si, že vede segregovanou školu, a začala to společně s městem řešit. Vsadila na program Začít spolu, podařilo se jí zaktivizovat rodiče a dnes na základní školu Kamenná stezka chodí 280 dětí, přičemž mnohé dojíždějí i zdaleka.

Jste dnes segregovaná škola, nebo ne?

Ne. Romského původu je každý desátý žák. Ještě nedávno to byl každý třetí. Teď máme vysoké procento spíše dětí-cizinců, tvoří asi čtvrtinu. Rozdíl je v tom, že se dnes město snaží koordinovat rovnoměrné zastoupení různě náročných dětí ve všech školách a třídách.

Jak se to stalo?

Dříve jsem musela přijmout každého, kdo přišel, protože jsme měli nízké počty dětí ve třídách. Školu vedu šestým rokem, dlouho jsem ale neměla odvahu říct, že další náročné dítě nevezmeme.

Když vypukla válka na Ukrajině, směřovala většina dětí-uprchlíků k nám, protože jsme neměli naplněnou kapacitu. Záhy jsem si řekla, že naše vzdělávací situace je v některých třídách už teď obtížná a že ji nemusíme, nebo spíš nemůžeme dál zhoršovat. To mi umožnilo čelit tlaku na přijetí.

Kdo vám s tím pomohl?

Ve spolupráci s městem se podařilo uzavřít mezi základními školami v Kutné Hoře dohodu, že bude ve všech třídách strop čtyři cizinci na třídu. Vznikla sdílená tabulka, kde je přehled, kolik má každá třída v Kutné Hoře ukrajinských uprchlíků a žáků s jiným než mateřským jazykem. Pokud jsem v dané třídě už nad limit čtyř žáků-cizinců a přijde zájemce o zápis, obracím se na oddělení školství a kultury ke konzultaci.

Stále nemáme naplněnou kapacitu, takže je u nás například ukrajinských uprchlíků pořád víc než tam, kde mají třídy naplněné. Celkové rozvrstvení je teď ale výrazně rovnoměrnější. Pokud by město nezasáhlo, vytvořila by se u nás škola se segregovanou ukrajinskou menšinou.

Narovnání sil

Já vnímám rozdíl i v tom, že důvody, proč jsou ta vysoká procenta, se změnily. To, že je válka, vlastně neovlivníte. Ale to, že ty děti chodí více k vám, i když by měly být i jinde, se ovlivnit dá. Říkáte, že dnes nejste segregovaná škola. Stalo se to jen založením té tabulky?

Těch kroků bylo víc. Prvním z nich byla změna spádovosti v roce 2021, kdy se ubytovny, které předtím spadaly všechny k nám, rozdělily i mezi ostatní školy. Nám zůstala jen adresa městského úřadu. Tohle náš problém ještě nevyřešilo, naši spádoví rodiče dále přihlašovali děti na jiné školy. Nicméně byl to první krok.

Co to tedy změnilo?

Předpokládám, že hlavně práce mých učitelek, učitelů a asistentek, a v důsledku toho změna naší pověsti mezi rodiči. To podle mě pomohlo víc než vše ostatní. Prostě to, jak o nás mluvili se svými známými. Myslím, že ta změna pověsti byla souhra více okolností.

Základ vidím v tom, že pro mě rodiče byli od začátku partnery. Na setkáních ředitelů nebo učitelů někdy zaznívá, že rodiče jsou problém. Já sama jsem ale přeci také rodič, rodič tří dětí, a nechci, abych byla problém. Jsou to moje děti, já mám nějaké pohnutky, potřeby a chci slyšet od školy, jak to má ta škola. A společně pak udělat dohodu, co budu dělat já, co dítě a co škola, abychom problém (který je mezi námi, a nikoliv v nás) vyřešili.

V rozhovoru pro web Eduzměny jste v roce 2021 řekla, že úřady tehdejší segregaci vaší školy takto nenazývají. Kdy se to změnilo?

Stalo se to brzy po tom rozhovoru a stalo se to asi nejvíc mnou. Protože Martina Kopecká, která se mnou tehdy ten rozhovor vedla, mi dodala odvahu na rovinu říct, že segregovaní jsme a že to není v pořádku. To, že jsem si to přiznala, byl základ všeho. Do setkání s ní jsem pořád tvrdila, že jsme běžná základka.

Proč jste to říkala?

Bála jsem se, že odradím ještě víc lidí. My jsme tehdy dokonce dopisem obesílali spádové rodiče, aby k nám děti zapsali. Bylo to tak strašně nepříjemné, těch několik let. Kapacitu žáků máme 350, k 30. 9. 2020 jich k nám chodilo 176. Dnes jich je asi 280 a poprvé za dobu, co pamatuji, otevíráme tři první třídy.

Respekt a bezpečí

Vizí Eduzměny je, aby děti chodily rády do školy. Jak moc to můžete vy jako ředitelka ovlivnit?

Mohu to ovlivnit zejména tím, že si vybírám takové učitele, kteří to naplní. Také se snažím zajistit bezpečné prostředí, pro mě je to zásadní hodnota, která ovlivňuje spoustu dalších věcí. Nastavit ho školám pomáhá řada programů, my jsme si zvolili PBIS, tedy Pozitivní podporu očekávaného chování. To znamená, že se jako sbor musíme dohodnout, jak vlastně chceme, abychom se k sobě ve škole chovali, děti i dospělí, a vytvořit systém podpory, abychom náročnému chování co nejvíce předešli. Jako kolektiv jsme se shodli na třech hodnotách, které chceme ve škole žít: bezpečí, respekt a spolupráci. Když v té debatě půjdeme do hloubky, jde o komplexní přenastavení mysli. Bavíme se spolu hodně o tom, co přesně si pod tím, kdo představujeme a jak to zařídíme, aby to tak bylo.

Co si v rámci toho programu chcete přenastavit vy osobně?

Mnohem víc si uvědomuji, že to, co říkám před dětmi i kolegy, ty různé vtípky, žertíky, které zdánlivě jsou vtipné, tak mnohdy nejsou. Mohou být pro někoho ohrožující. Víc si hlídám, jak věci říkám.

Proč je tak důležité se v tom jako sbor sjednotit?

Na prvním stupni je to relativně dobré, tam všechno řeší od první do třetí třídy jeden učitel. Na druhém stupni to už ale má každý učitel trošku jinak. A ten různý přístup způsobuje neklid ve třídách. Citlivější děti se potom opravdu chovají náročně a má to svůj původ i v té naší nejednotnosti.

Na vzdělávací cestě Eduzměny do Holandska jsme navštívili přednášku pedagoga Loeka Schoenmakerse. Mimo jiné říkal, že chování dětí ve třídě z 80 % ovlivňuje učitel. I já jsem přesvědčená, že učitel má přímý vliv na to, jak se děti chovají. A zavádění PBIS vnímám jako příležitost k tomu si vyjasnit, co pro nás všechny to „bezpečí, respekt a spolupráce“ znamená.

Co respekt znamená pro vás?

Respekt pro mě znamená, že na každém člověku můžu něco ocenit, bez ohledu na to, jak na mě celkově působí. To mi umožňuje přistupovat k němu rovnocenně. On je stejně cenný jako já. Každý má nějaký kontext, kterému já nemusím rozumět. Jedná tak, protože něco. To dítě ani ten dospělý není „hajzl“. Ke svému chování má nějaký důvod. A ten je potřeba odhalit, pojmenovat a naučit dítě se chovat, reagovat jinak, kompenzovat lépe svoje potřeby.

Zavést PBIS nebude jednoduché, bude to těžké. I proto, že když se chceme naučit vytvářet bezpečí pro kolegy a pro děti, budeme se každý muset dostat i k sobě. A na to se těším.

Pedagog-lídr

Proč jste se před pěti lety rozhodla přijmout nabídku na vedení školy?

Byla jsem ve fázi, kdy jsem zvažovala školství zcela opustit. Měla jsem pochyby, zda umím zacházet úplně se všemi dětmi, působit tady v tak náročných třídách, v podstatě jestli vůbec umím učit. Před „Kamenkou“ jsem učila nějakou dobu na gymnáziu. Vůbec jsem pak nechápala, proč se nějaké dítě třeba uprostřed hodiny zvedne a začne mi sprostě nadávat, neuměla jsem s ním zacházet.

Proč jste se nakonec rozhodla neodejít, ale postavit se do vedení?

Vnímala jsem to jako výzvu, chtěla jsem situaci na Kamence změnit.

To se povedlo i díky programu Začít spolu. Jak se na vaši školu dostal?

V roce 2017/2018 hledala skupinka rodičů alternativu k tradičnímu školství, ale v rámci státního školství. Potkali se s tehdejším ředitelem Kamenky Vítem Šnajdrem a domluvili se, že tou alternativou by mohlo být Začít spolu. Já si jako tehdejší učitelka pamatuju, že Vítek vstup do toho programu označil za restart Kamenky. Říkal, že jestli nám toto nepomůže, pak už nic. K 30. 9. 2018 jsme totiž vykázali pouhých 160 žáků. Já jsem tedy školu přebírala už s tím, že Začít spolu tu bude. Začali jsme se učit, jak u dětí kromě znalostí rozvíjet i kompetence – k učení, komunikaci, spolupráci, řešení problémů… Ještě s Vítkem se jelo několik rodičů a učitelů podívat do škol, kde program Začít spolu fungoval, začali jsme spolupracovat s metodičkou Začít spolu a vzdělávat se na letních školách. Začali jsme se učit být školou Začít spolu, s ohledem na podmínky a možnosti naše i žáků. Ten proces stále běží.

V prvních letech nám ta nálepka určitě pomohla, přelepila tu „cikánskou školu“. Dneska máme asi 280 žáků a Začít spolu už není nálepka, ale něco, co se tu opravdu děje.

Jak si může základní principy toho programu představit i laik?

Vede děti k tomu, aby rozvíjely své komunikační dovednosti, poznaly svoje silné a slabé stránky, spolupracovaly, přemýšlely v souvislostech, o tom, jak se učí, jak se jim dařilo, navzájem se oceňovaly a dávaly si doporučení.

To se prolíná celou výukou, ale koncentruje se to zejména v pravidelných Centrech aktivit. (Tematicky zaměřená centra, ve kterých žáci v programu Začít spolu po delší časový úsek řeší různé interaktivní úkoly, pozn. red.) Všechny tyto kompetence jsou součástí národního kurikula, měly by se rozvíjet na všech školách, Začít spolu je jen jedna z cest.

Jak moc je u vás program přítomný na druhém stupni?

Začít spolu se na druhém stupni obtížněji realizuje, protože musí spolupracovat víc učitelů. Rozvrh se dá vymyslet, především jsou ale třeba lidi, kteří spolu chtějí něco plánovat, vymýšlet. Dvě kolegyně to teď zkoušely, jednou za dva měsíce plánovaly pro třídu, která u nás „jela“ jako první podle Začít spolu, projektový den s centry aktivit. Cesty hledáme.

Když děti tráví hodně času rozvíjením těchto dovedností, nejsou potom znevýhodněny u přijímacích zkoušek na střední školu, které kladou důraz spíš na vědomosti?

O nějakou rovnováhu usilujeme v průběhu celého studia. V devítce je pak intenzivně připravujeme na přijímačky. Nabízíme jim mimo jiné kroužek přípravy na přijímačky, kde mají možnost si zkoušet řešit testová zadání, snažíme se je podpořit všechny – kroužky máme u nás bezplatné, v rámci podpory rovných příležitostí (což je moje téma).

Jak na to reagují, nevyvolává tak razantní změna odpor?

Zatím máme v devítkách ještě stále děti, které se neučily v programu Začít spolu, pro ně to tedy taková změna není.

V čem je jiná Andrea Melechová-pedagožka v roce 2000 a teď?

Myslím, že mám dnes pro děti víc pochopení. Vnímám, že pochází z prostředí, které si já mnohdy ani neumím představit. Snažím se pochopit, proč „zlobí“. Aby to děti nedělaly, musí se cítit dobře, bezpečně. Zároveň vím, že můžu předcházet tomu, aby se chovaly náročně. A i díky projektu Týmů duševního zdraví už vím, že když dítě začne eskalovat, nepomůžu mu tím, že se také dostanu do afektu. Spíš pomůže ho uklidnit a pak v dlouhodobém horizontu mu pomoct naučit se to chování ovládnout.

Pomohl vám připravit se na to třeba i program Ředitel naživo, kterým jste také prošla?

Ten se více zaměřoval na pedagogický leadership, zprostředkoval mi kontakt s pedagogickými lídrovskými dovednostmi, o kterých mě do té doby nikdy nenapadlo přemýšlet. Učili jsme se, jak učitelům umožnit, aby přemýšleli o tom, jak učí, co učí, proč učí. Nebo jak v dětech vzbudit motivaci převzít odpovědnost za své učení. Pokud jsem jako učitelka tím, kdo všechno naplánuje, zorganizuje a odříká, budou žáci jen stroje plnící moje očekávání a já budu totálně vyčerpaná. Funkčnější mi přijde, aby učitel zajistil, že se udrží cíl a hodina se pohybuje v nějakých mantinelech, ale nemusí určovat vše, co se ve třídě odehraje a není jediným nositelem vědění a pravdy. Zaměřili jsme se i na to, jak to udělat, aby se učitelé více učili od sebe navzájem.

Dobrá konstelace

Jako škola i vy osobně intenzivně spolupracujete s Eduzměnou. Co vám to přineslo?

Umožnila nám být tam, kde jsme. Kdyby tenkrát nepřišla redaktorka Martina Kopecká, kdybychom si nepřiznali, že jsme segregovaní, kdyby pak nebyla podpora od rodičů, kdyby mi manažerka MAP Kamila Drtilová a později moje mentorky Jana Stejskalová a Pavlína Seidlerová nekladly všechny možné otázky… Tak nejsme tam, kde jsme. Prošli jsme díky Eduzměně jako sbor velkým objemem vzdělávání. Řada kolegyň navštěvuje nebo navštěvovala metodická centra, čtyři jsme v intenzivním vzdělávacím kurzu Pedagogický lídr, navštívili jsme mnoho škol v rámci inspirativních návštěv, čerpali jsme pomoc v době covidové krize i v souvislosti s válkou na Ukrajině, i díky Eduzměně jsem mohla projít Ředitelem naživo. Pro mě je Eduzměna ale především strůjce a moderátor různých setkání, propojování všech aktérů. Což by jinak nikdo neudělal, dřív jsme se jednou za rok sešli s vedoucí Oddělení školství, pak jsme měli několik málo porad ředitelských, kde se řešily zejména nápravy havarijních stavů budov a podobně.

Moc dobře si uvědomuji, že teď mám, nebo kutnohorské školy vůbec, dobrou konstelaci, to musím zaťukat. Máme totiž také starostu, který je velmi podpůrný a jehož prioritou je školství. A máme silnou vedoucí Oddělení školství.

Co vám po pěti letech ve vedení školy dělá největší radost?

Že se na mě kolegové často usmívají, že mě děti zdraví a zdravíme se i mimo školu. Jsem ráda, že všechny naše děti poznám. A samozřejmě mě těší, že mě zdraví i rodiče. Moc mě těší vítat děti ráno u vchodu do školy, což se od návštěvy Holandska, kde jsem to viděla, snažím dělat.

Jaké plány máte se školou v nejbližší budoucnosti?

Kromě zavádění zmiňovaného PBIS usilujeme o naplňování a udržení standardu školy Začít spolu. Samozřejmě bychom také potřebovali mít lepší ty materiální podmínky – intenzivní komunikací s městem tedy usilujeme o strategický plán postupné rekonstrukce budovy školy. O což mimochodem usilují samozřejmě i ostatní, městem Kutná Hora zřizované školy.

Obecně je mým cílem mít prostě dobrou školu, což si myslím, že se tady začíná dít. Aby se tady cítili dobře děti, učitelé i rodiče. Aby to celé dávalo smysl, aby sem chodili rádi. Stejně jako na ostatní školy. Protože nejlepší škola je ta, která je nejblíž.

Autorka textu: Lucie Römer