Článek
Ve své nové roli je odpovědná za odbornou podporu regionů, se kterými Eduzměna spolupracuje, a do praxe tak často převádí to, co před lety na profesní cestě nejvíc posloužilo jí samotné. A pendluje přitom po celém Česku, protože dojíždí mimo jiné na Českobudějovicko, Přešticko a Blovicko, Šumpersko a Zábřežsko.
V čem konkrétně spočívá tvoje práce?
Podporuji vedení škol a průvodce ve spolupracujících regionech, kam zároveň pravidelně dojíždím. Nejvíc aktuálně spolupracuji s Českobudějovickem a Šumpersko-Zábřežskem, protože právě tam se už vytvořily poměrně stabilní a zároveň aktivní týmy průvodců. Ve všech regionech se snažím usnadnit zavádění aktivit, které se osvědčily na Kutnohorsku. A zároveň zdůrazňuji to, v čem se Eduzměna odlišuje od jiných organizací zaměřených na vzdělávání, tedy komplexnost. To že pracujeme se všemi cílovými skupinami, nejen s řediteli a učiteli, ale také s dětmi, rodiči a zřizovateli.
Po malých krůčcích
Jak bys jednotlivé regiony popsala? Předpokládám, že mají určitá specifika…
Ty regiony jsou různé ať už z hlediska velikosti, struktury škol a taky míry spolupráce s Eduzměnou. Českobudějovicko má velký potenciál, žije tam opravdu hodně dětí. V regionu máme tým tří průvodců, kteří se už teď starají o 21 škol. Do některých z těchto škol přímo dojíždím, protože tamní ředitelé chtějí slyšet příběh jiného ředitele, který Eduzměnou prošel. Vyprávím jim příběh naší zručské základní školy a je to pro ně velká inspirace, z čehož mám radost. Přešticko-Blovicko je zase menší region, kde je spousta menších malotřídních škol a jedna velká škola s téměř tisícovkou žáků. Spolupracujeme s kolegyněmi z MAPu (Místní akční plán vzdělávání), s nimiž se snažíme některé věci posunout, což se po malých krůčcích daří. Problémem jsou nicméně malé úvazky tamních průvodců. V Turnově působí dvě průvodkyně a poptávka po nich vzešla přímo z konkrétních škol. Zavádí tam prvky učících se skupin a poskytují podporu ředitelům a učitelům.
Největší tým průvodců se vytvořil na Šumpersko-Zábřežsku…
Právě na Šumpersko-Zábřežsku se dostali z mého pohledu nejdál. Deset průvodců tam působí už ve 34 školách. Ty nejprve mapovali, to znamená zjišťovali, jakou konkrétní pomoc školy potřebují, v řadě z nich už připravují i rozvojové plány. Velké podpory se tu dostává ředitelům, a to nejen od našich průvodců, ale také od tamního MAPu.
Tady bychom měly dodat, že průvodci ve spolupracujících regionech prošli v loňském roce speciálním vzdělávacím kurzem.
Ano, a díky tomu fungují nejen jako mentoři nebo koučové, ale jsou to opravdu průvodci Eduzměny. To znamená, že školy posouvají komplexně, z hlediska všech cílových skupin: ředitelů, učitelů, zřizovatelů, dětí a rodičů.
Teď bude důležité v těchto nových regionech vytvořit Centra podpory vzdělávání, pod nimiž by průvodci fungovali a měli jasné podmínky své práce. Protože v současné době spadají pod tamní MAPy, jejichž aktuální programové období končí rokem 2025, a zatím není jasné, jestli a jakým způsobem budou pokračovat.
Jaké další aktivity z Kutnohorska se v nových regionech rozjíždějí?
Kromě průvodců, kteří jsou tím nejdůležitějším nástrojem podpory škol, je to hlavně participace, tedy zapojování dětí. Tady máme z Kutnohorska inspiraci hlavně v programu Řešíme společnou výzvu. I z mapování v nových regionech nám vyšlo, že zapojování dětí je hrozně důležité, ale že se ve školách vlastně moc neděje. Grant, který od Eduzměny dostaly, umožnil některým novým regionům, respektive školám o těch věcech začít trochu jinak přemýšlet.
Ivana Maxová na setkání se zástupci regionů, se kterými Eduzměna spolupracuje.
Bez reflexe se nepohneme
Téměř 20 let jsi působila jako ředitelka základní školy ve Zruči nad Sázavou. Jak své zkušenosti využíváš ve své současné roli? Asi je velká výhoda, že některé věci a situace znáš z druhé strany…
Určitě, díky svým zkušenostem mám poměrně velké porozumění pro vedení škol, které se snažím přenášet i na průvodce. Oni se mnou sdílí takové ty pocity, že je těžké, aby se posuny ve školách opravdu děly. Já jim říkám, že musí být trpěliví, protože méně je někdy více. Není potřeba tlačit na pilu, není potřeba dělat 150 věcí, ale je potřeba nejprve se dobře naladit s vedením školy a budovat dobré vztahy.
Z mé ředitelské praxe jsem si také přinesla přesvědčení, že se nikam nepohneme bez reflexe. Když ji týmu umožníte, když vám opravdu mají možnost říct, co je pro ně důležité, a vy jim nasloucháte, tak se můžou začít dít velké věci. A přesně to se já teď snažím přenést do nových regionů, vysvětluji, v čem je reflexe důležitá, protože my ji tady v Čechách moc neumíme.
Co dalšího ti spolupráce s Eduzměnou přinesla?
Přinesla mi hlavně podporu, lidi, kteří najednou pomáhali v oblastech, na které jsem si dlouhodobě připadala hrozně sama. To je obecný problém českého školství: když ředitel potřebuje odpověď na nějakou otázku, tak se často nemá na koho obrátit. Každý kolega mu k tomu řekne něco jiného, na internetu najde zase něco jiného. Já jsem najednou mohla tu záležitost probrat s průvodcem nebo někým dalším z Eduzměny. Měla jsem k ruce experta, který mi pomáhal v rozvoji školy.
Druhou velkou věcí byly Týmy duševního zdraví, které jsme u nás ve škole pilotovali. Tam se mi otevřela možnost spolupracovat s odborníky, kteří mi ve škole pomohli v tom, aby opravdu každé dítě mělo alespoň příležitost zažít ideální podmínky pro vzdělávání. Protože to je taková rovnice: pokud se někdo necítí dobře, nemůže se dobře vzdělávat. Když budou děti do školy chodit rády, budou se mnohem lépe učit.
Největší pomoc
V čem konkrétně ti Tým duševního zdraví pomohl jako ředitelce školy?
Největší pomoc pro mě byla, že jsem některé věci už nemusela řešit, od toho tam byli odborníci: sociální pracovník, speciální pedagog, psycholog. Například než jsem ve škole měla sociálního pracovníka, tak tu agendu dělali hlavně učitelé nebo vedení, tedy já. Opravdu hodně času jsem věnovala schůzkám s rodiči, kteří zažívali nějaké náročné životní situace. Jenže pro jejich řešení já nejsem kompetentní, protože nejsem specialistka na sociální práci. A najednou tu byl někdo, s kým jsem to mohla projednat a časem mu celou tuhle oblast předat. Jedním z velkých témat ředitelů škol v České republice je odbřemenění, a toto je reálný příklad, kdy odbřemeníte ředitele a zároveň tu oblast předáte někomu, kdo jí rozumí.
Můžeš stručně popsat, jak jste se u vás ve škole k Týmu duševního zdraví vlastně dostali?
S myšlenkou multidisciplinárních týmů duševního zdraví pro školní prostředí přišla Klára Laurenčíková. Společnost pro inkluzivní vzdělávání (nyní Society for All) mě tehdy oslovila, jestli bychom tento projekt jako škola odpilotovali. A protože mi dával smysl, dohodli jsme se se zřizovatelem a šli do toho. A jsem opravdu šťastná, že se to povedlo, že se podařilo sestavit tak skvělý tým a že se teď zdá, že podobné týmy by mohly vzniknout po celé republice.
Autorka textu: Zuzana Kudrová
