Článek
Proč jste se rozhodla pro povolání učitelky?
Zcela upřímně, já jsem tohle nikdy dělat nechtěla. Zato mě to vždycky hodně táhlo k přírodopisu, na základce i střední jsem ten předmět opravdu milovala a tíhla jsem k lékařským oborům, ale rodina mě od toho odrazovala. Učitel, ke kterému jsem hodně vzhlížela na střední škole, mi nakonec poradil učitelství pro základní a střední školy. Dostala jsem se na pedagogiku do Hradce Králové i Prahy a vůbec jsem se nemohla rozhodnout. Nikdo mi nedokázal poradit. Nakonec jsem zvolila tu „Karlovku“.
Jak to rozhodnutí zpětně vidíte?
Zpětně toho trošku lituju, protože kolegové, kteří obor studovali v Hradci, o té škole mluví tak, že je na pedagogické povolání dobře připravili. My jsme probírali hodně detailně ten obor, to ano – a v případě přírodopisu to bylo super, protože mě to hodně bavilo. Ale didaktické předměty jsme skoro neměli, šlo se jen po té odborné kvalifikaci.
Kolik jste měli praxe?
Na bakaláři jsme měli povinně absolvovat 15 až 20 hodin volnočasových aktivit. Na praxi do školy jsme směli jít až na magisterském stupni, tam jsme měli asi 12 hodin odučit a 8 hodin náslechu. To vůbec nestihnete poznat děti, toho učitele, nestihnete nic. Měla jsem ale strašné štěstí, že jsem šla na praxi na kutnohorské gymnázium k Václavě Kapitánové. Měla úžasný přístup k dětem i ke mně. Poprvé mi někdo začal trošku radit. Na škole nám totiž sice pořád říkali třeba: „učte aktivně“, ale ne, jak to dělat. Nebo že máme mít cíle, ale zase nám nikdo neřekl, co to je, jak si cíl sestavit.
Co vám teď v praxi nejvíce pomáhá tu velkou výzvu zvládnout?
Všechno to zjišťuji až teď, za pomoci seminářů, na které chodím. Hodně se pro aktivity, zejména v tělocviku, inspiruji na internetu.
Jak se vám učitelská praxe líbí?
Zcela upřímně, je to to nejúžasnější, co jsem kdy dělala. Já ten přírodopis opravdu miluju a baví mě lidem ukazovat, jak zajímavé vše, co kolem sebe mají, je, a pak pozorovat ty výrazy, když je to chytne.
Právě vztah s dětmi může asi být jedním z důvodů, proč se pedagogice věnovat?
Určitě. Mě vždycky každá brigáda velmi vyčerpala, ale tady se mi naopak stává, že třeba nemám dobrý den, jdu do hodiny unavená a když z ní odcházím, jsem v 99 procentech úplně nabitá a šťastná. Je prostě úžasné s dětmi pracovat. Většinou jsou strašně pozitivní a mají různé ztřeštěné nápady, hodně se zasmějeme.
Co vám pomáhá je tak zaujmout?
Občas je to těžké. Chystám jim prezentace, barevné obrázky, maximum věcí se snažím sehnat v přírodě. Když jsme měli minulý rok bezobratlé živočichy a prvoky, bylo to pro ně hrozně abstraktní. Nachytala jsem jim tedy nezmary, udělala jsem senný nálev, aby si tu trepku prohlédli naživo na mikroskopu. Pomáháme si i s kolegyní.
V čem všem spolupracujete?
Alena Voldřichová je moje uvádějící učitelka. Učíme spolu v přírodopise hodně v tandemu. Jednou dvakrát do měsíce se domluvíme i s Janou Červenou, která u nás učí fyziku, a uděláme přírodovědný blok, kde děti pracují badatelsky a hodně ve skupinách. Táhnou to spíš ony dvě a já se snažím vstřebat, co jen jde. Teď třeba v devítce bereme geologii, což nebývá pro děti moc atraktivní. Ve fyzice zrovna měli elektrický proud, tak jsme vymyslely zkoumání vodivosti různých kamenů. Žáci zapojovali různé kameny do elektrických obvodů, rozsvítila se jim žárovka a na základě toho vyvozovali jejich vlastnosti.
Nakolik podle vaší zkušenosti koresponduje realita vašeho oboru s tím, jak jste si ji představovala na vysoké škole?
To asi vůbec, to vám asi nikdo nedokáže říct, a určitě vám to nedokáže říct učitel na vysoké škole, který v životě na základní nebo střední škole neučil. A nás učili jenom takoví. Ale vím, že třeba na tělocviku se to v posledních letech prý dost zlepšilo. My jsme třeba i u státnic didaktiku vlastně neměli, dnes už tam prý takové otázky jsou.
Do jisté míry by to měli pomoci napravovat uvádějící učitelé. Jaká je v tomto směru vaše zkušenost?
Paní Voldřichová je anděl, je neskutečně pečlivý, hodný a vstřícný člověk a má k tomu oboru hezký vztah. Mám opravdu obrovské štěstí, že tu roli bere vážně a plně se mi věnuje, sedíme spolu i v kabinetu, což hodně pomáhá, pořád něco diskutujeme. Vím, že všichni takové štěstí nemají, mnohdy dotyční s nováčky vlastně nic neřeší a je to jen papírová záležitost.
Konečně dobré školení
Máte pocit, že nabídka různých školení a kurzů pro začínající učitele ve vašem oboru je dostatečná?
Ano, a naše paní ředitelka naše další vzdělávání hodně doporučuje. Jsem letos v programu Řešíme společnou výzvu a chodím na metodické centrum pro začínající učitele v Centru podpory vzdělávání Kutnohorsko (CPV vzniklo v návaznosti na pilotní projekt Nadačního fondu Eduzměna, pozn. red.), které vede Václava Kapitánová. Také jsme s mojí třídou zapojeni do městského projektu k oslavám vstupu Kutné Hory do UNESCO, či do projektu Ekoškola.
Jak jste spokojena s těmi dvěma programy v Centra podpory vzdělávání?
Líbí se mi, že je to hodně provázané a lektoři v obou programech to vedou v podobném stylu. Došlo mi díky nim třeba, že je opravdu fajn s dětmi dělat reflexi. Ona je reflexe mnohdy jen takové slovo pro inspekci. Ale já jsem letos zjistila, co přesně a k čemu to je. V obou programech na sobě hodně zkoušíme modelové situace, někdo třeba dělá děti a my na to zkoušíme reagovat, což mi hodně pomáhá. Vždycky můžu přijít s jakoukoliv otázkou a vždy mi vyjdou vstříc. Hodně mi pomohl i loňský seminář s Janou Zajícovou, průvodkyní naší školy z Centra podpory vzdělávání, zaměřený na celou naši sborovnu. Dozvěděli jsme se, jak motivovat žáky, jak může hodina zajímavě vypadat, aby se všichni zapojili. Byli jsme skutečně nadšení.
Je pravda, že pořád nosíte zkumavku v batohu?
Ano. (smích) Děti už jsou také naučené, že mi nosí různé věci, na pracovním stole mi zrovna leží třeba rozpláclý střevlík. Nebo mi posílají různé fotky. Přijde mi úžasné, že si na mě takhle, třeba i o víkendu, vzpomenou, a pošlou mi to na whatsapp.
Autorka textu: Lucie Römer
