Waldorf je svoboda vyvážená odpovědností, říkají ve škole v Ratajích

Povídali jsme si se zdejší ředitelkou Kristýnou Pazderkovou a třídní učitelkou Adélou Richterovou.

Jak vypadá den ve vaší škole?

Kristýna Pazderková (KP): Tak jako jinde u nás chodí děti do školy od pondělí do pátku, týden má svůj rytmus, děti mají pravidelný rozvrh. Začínáme v 8:45 setkáním celé školy u zapálené svíčky, pozdravíme se, společně si zazpíváme nebo zahrajeme na flétnu a pak si každá třída zapálí vlastní svíčku z té společné a odnáší ji k sobě do třídy. Ve vyšších ročnících mají žáci výuku i odpoledne, funguje u nás družina.

Co ještě máte společného s klasickými školami?

KP: Všechny metody, které používáme ve výuce, může dělat každý ve svých hodinách úplně na jakékoliv škole. Část výuky děti sedí v lavicích, není tu chaos, i vyučovací hodiny mají svůj rytmus, ve kterém se děti dobře vyznají. Na zdech najdete vyjmenovaná slova a násobilku, máme tabuli, byť ne interaktivní.

Nepoužíváme klasické učebnice, ale školní vzdělávací plán odpovídá výstupům Rámcového vzdělávacího programu, naši žáci musí splnit stejné výstupy jako děti na běžných školách.

V čem se lišíte?

Adéla Richterová (AR): Vedle rytmu klademe velký důraz na osvojení učební látky skrze praktické i umělecké prožitky. Jsme škola pro hlavu, srdce i ruce. Je krásné sledovat, když jde člověk do nějaké třídy suplovat, že děti vědí, co mají dělat. Rytmus nahrazuje sílu. Můžeme se potom soustředit na to, co je opravdu podstatné.

V hodině jsme viděli, že se tu děti učí mnoho promluv nebo básní zpaměti. Proč je to důležité?

AR: Cílem je posilovat u dětí paměť i určité „zpřítomnění se“ a koncentraci. Paměť je klíčová životní dovednost, která se v současné době trochu vytrácí. Přitom nám umožňuje žít vlastní život v souvislostech a vědoměji. Další rovina je, že když člověk dokáže zarecitovat nějaký původní text nebo vyprávět příběh, tak si to nese s sebou, jako vnitřní bohatství, kterým může pak někoho obdarovat.

Co se ještě snažíte u dětí ve škole rozvíjet?

KP: Všechno, co děláme, děláme proto, aby v nich byla zachovaná jejich životní síla a vnitřní motivace. Aby ve chvíli, kdy si řeknou: já bych chtěl být doktor, truhlář nebo cokoliv jiného, tak aby byli schopní a motivovaní si sednout a v tu chvíli „zabrat“ a dotáhnout to na to, co si přejí dělat. Snažíme se vědomě přinášet aktivity, při kterých děti poznávají sebe sama v bezpečném prostředí. Jako všechny waldorfské školy i my klademe důraz na rozvoj osobnosti dítěte v oblasti emoční a volní – umělecké zpracování učební látky i mnoha příběhů je samozřejmostí, jakož i řemeslné předměty, kterých si do budoucna přejeme začlenit do školy mnoho, jen je to běh na dlouhou trať – sháníme prostory pro dílny a ateliéry i finance na jejich vybavení.

Dbáme na to, aby se chovaly prosociálně a abychom je podpořili v hledání jejich vlastního daru, protože každý nějaký má.

Víme, že má náš svět rád výsledky hned, aby bylo rychle zřetelné, co pedagogika s dětmi dělá. Ale nejsme fast food a víme, že o některých věcech se dozvíme třeba až na srazu po 30 letech školy. Doufáme a věříme, že tím, jak s dětmi pracujeme, jim pomáháme na cestě ke skutečnému sebepoznání a tudíž i k sebevědomému uchopení osudu do vlastních rukou.

A ještě mi přijde moc důležitá ta opravdu vědomá práce s vůlí. Mám pocit, že to bývá v mnoha alternativních školách někdy opomíjeno, že tam bývá tendence zejména rodičů, aby děti mohly dělat, co chtějí, a nebyly do ničeho nucené. My se je snažíme vést k tomu, aby se nebály se překonávat a zvládat to, z čeho třeba měly ze začátku obavy.

To klade na učitele asi docela velké nároky?

KP: Víme, že učitel jde vždy dětem příkladem a vlastně učí hlavně a především tím, kým je, učí svým příkladem. Proto je nezbytné, aby učitelé, kteří tu působí, na sobě vědomě pracovali a vzdělávali se.

Proč jste se rozhodli právě pro waldorfskou pedagogiku?

KP: Studovali jsme s mým bývalým partnerem oba Akademii sociálního umění Tabor, která je s waldorfskou pedagogikou spjatá, a na sobě jsme zažili, jakou hloubku může vzdělávání mít. Bylo to, jako když na člověka nalijí živou vodu – po procesu, který jsem zažila v rámci běžného státního vzdělávání, to bylo skutečně oživující. Vrátila jsem se tam na cestu sama k sobě.

Když se nám narodily děti, založili jsme nedaleko Uhlířských Janovic lesní klub. Tam jsme potkali kolegyni Martinu Váchovou, která tou dobou pracovala ve „waldorfu“ už 20 let, tak jsme ten klub nastavili také tak a asi po roce jsme se začali rozhlížet tady po okolí po škole, kam bychom dali ty naše předškoláky. A nakonec jsme se rozhodli čistokrevně waldorfskou školu založit.

Jak se na vás pan starosta tvářil, když jste za ním přišli poprvé?

KP: Bylo vidět, že je otevřený novým věcem a nápadům a ve chvíli, kdy do toho dáváme nějaké svoje vlastní zdroje a svou sílu a iniciativu, tak se s ním dají rozumně vyjednat naše potřeby. Jeho podpory si moc ceníme.

Adélo, a proč zrovna waldorf pro vás?

AR: Protože to má určitou hloubku, kterou jsem zažila na vlastní kůži jako studentka. Je v něm klíčové, aby učitel viděl dítě s obrovským respektem k tomu, že má nějakou minulost, má širokou biografii a že nevíme, v jakou osobnost vyroste. Když má tohle člověk na paměti, pracuje s dětmi úplně s jiným respektem a s vědomím dalších souvislostí.

Měla by to být opravdu výchova ke svobodě v tom smyslu, že se žáci ideálně potkají sami se sebou. Vedeme k tomu, aby poznali sebe ve své opravdovosti. A aby potom ve svobodě, která je vždycky vyvážená odpovědností, byly schopné jednat a konat a utvářet svůj vlastní osud, aby nebyly vláčené životem. Waldorf má v tomhle jasně dané nástroje, jak pracovat.

Ve všech třídách visí obraz panny Marie. Nakolik je vaše škola ukotvená v křesťanské tradici?

KP: Waldorfská pedagogika vychází z antroposofie, filozofie Rudolfa Steinera, která je s křesťanskou tradicí velmi úzce spjata. Usiluje však o svobodný duchovní rozvoj člověka, nejedná se o církevní proud. Součástí výuky není náboženství. Učitelé přistupují k dětem s vědomím duchovní podstaty každého člověka – s úctou i respektem vůči jejich vlastní, jedinečné a svobodné cestě životem.

Na stejných základech stojí také biodynamické zemědělství nebo antroposofická medicína.

Obraz Sixtinské madony od Raffaela Santiho je neobyčejné dílo a stojí za bližší prozkoumání. Vyobrazenou madonu vnímáme mimo jiné jako patronku dětí.

Říká se o vás, že jste škola pro každé dítě, ale ne pro každého rodiče. Co se u vás od rodičů vyžaduje?

AR: K tomu, aby se dítě mohlo harmonicky vyvíjet, je nezbytné, aby to, co zažívá ve škole a jak žije doma, nešlo proti sobě. Proto je pro nás důležité, aby rodiče byli ochotni přijmout hodnoty, na kterých waldorfská pedagogika stojí, aby je žili i doma. Je to například trpělivost a důvěra v individuální vývoj každého dítěte, v jeho vlastní tempo. Některé dítě se naučí samo číst již v předškolním věku, jiné ke čtení dozraje ve třetí třídě. Další hodnota, na které waldorfská pedagogika stojí, je například to, aby děti nebyly předčasně vystavovány technologiím. Ochuzuje to jejich vnitřní život a fantazii. To může být pro některé rodiče výzva.

Všichni jsou členy rodičovského spolku a je pro nás moc důležité, že tu rodiče spolupracují se školou. Ta spolupráce může mít různé formy. Organizují jarmarky, vypomáhají na zahradě nebo v družině, jeden z tatínků se také stará o naše včelstvo, jiný vede stavbu venkovního posezení. Jednak nám to pomáhá s našimi napjatými rozpočty, přínos je ale i v tom, že děti vidí, kolik toho může vzniknout ze společného úsilí dospělých lidí, kteří mají různé názory i různé možnosti, ale dokážou se spojit.

Jak je to ve vaší škole s hodnocením, známkujete?

KP: Známky zatím nemáme, povinné jsou od osmé třídy, my máme nejstarší děti šesťáky. Do té doby chceme pracovat se slovním hodnocením, místo vysvědčení dostávají děti dopis. Slovní zpětná vazba probíhá pořád, děti vědí, jak na tom jsou.

Jak často se vaši žáci dostanou ven?

KP: Součástí rozvrhu prvňáčků jsou „venkovní pátky“, kdy chodíme pěšky po okolních kopcích, učíme se zorientovat v přírodě a okolním kraji, děti znají každou cestu z Ratají a všechny vesnice v dochozí vzdálenosti. Snažíme se, aby si děti v přírodě zažily i značný diskomfort, aby se posílila jejich odolnost. Aby byly schopny zvládnout situace, které život přináší tak, jak jsou, přijmout je a postavit se k nim vždycky čelem. Sáhnou si na svoje hranice, poznají je a zažívají to, že když jsou tam ve skupině, tak to vždycky zvládnou, ať už samy nebo s pomocí ostatních. Můžou se ocitnout v roli toho, komu je pomáháno, i pomocníka. Někdy je nám u toho zima, jindy brodíme řeku. A ono se to vrací. Když jsme plnili svatomartinský čin, vymyslela si nejstarší třída, že tady jedné staré paní, která bydlí sama, chtějí dovézt dřevo, protože ji potkávají v lese s kárkou. To bylo moc krásné. Ven chodí děti i na výuku cizích jazyků, v rámci předmětu Pozorování přírody, na tělesnou výchovu a nejstarší třída nově i na řezbářství.

Jak vysoké je u vás školné?

KP: 6 500 korun s tím, že každý má možnost obrátit se na nás, když si tuto optimální výši školného nemůže dovolit uhradit. Poskytujeme sourozenecké slevy a do budoucna usilujeme o vznik sociálního fondu, aby škola byla dostupná pro co možná nejširší okruh zájemců. V předchozích dvou letech provoz školy významně podpořila německá nadace AG Stiftung. Od září 2025 bude škola zapsána v rejstříku škol MŠMT jako Waldorfská základní škola Ratolest z.s., což nám umožní postupně školné opět snižovat.

Jak hodnotíte spolupráci s Eduzměnou?

KP: Zapojili jsme se do programu Řešíme společnou výzvu, v rámci rozvojového plánu školy čerpáme finanční podporu na vzdělávání a na supervizi. Šárka Mrňáková tady byla v rámci mapování potřeb učitelů, rodičů i dětí na školní zahradě. Naše bývalá průvodkyně Katka Záhubská tu měla hudební program. Za podpory minigrantů chystáme projekt na propojení s místní mateřskou školou. Od našeho založení probíhá kontinuální podpora a spolupráce, čehož si moc vážíme.

Autorka textu: Lucie Römer