Článek
Když dnes držíte Pozemský prach, máte pocit, že už víte, kudy kam, aby se člověk neproměnil v pozemský prach?
Člověk je z povahy věci pozemský prach, ale v kombinaci s Božím dechem. Na rozdíl od všeho ostatního ve vesmíru má toto privilegium pouze člověk. To je jeho triumf i svízel. Bůh ví, že ví. Zvíře neví, že neví. A člověk je ten jediný tvor, který ví, že neví. Ale má něco jedinečného – schopnost tvořit. Tak jako Bůh stvořil celý vesmír z ničeho, tak i člověk je schopen vytvořit z ničeho něco. To je fascinující.
Je podstatné tvořit? Je důležité, aby člověk tvořil?
Pro mě osobně jistě, ale domnívám se, že i pro ostatní lidi. To neznamená, že tvoříte tím, že vytvoříte sbírku básní nebo namalujete obraz. Ale to, že uděláte hezký domov, že dobře vychováte děti, to je taky tvoření. Máte v ruce miminko, které je potřeba prostřednictvím své lásky a invence rozvinout. Člověk si nemůže pomoct a vždycky tvoří.
Michal Horáček: Pozemský prach a Boží dech
Před sedmnácti lety jste napsal písňový text Kudykam. Můžeme tam najít nějaké propojení?
Propojení je akorát v tom, že jsou to verše určené ke zhudebnění. Mají rytmus, rým a dost často i refrén. Dá se to určitě zhudebnit a dobře zpívat. Jistě se to dá lépe zhudebnit než třeba Villonské balady z předchozí sbírky Český kalendář – to je skoro nejobtížnější žánr. Naposledy to udělal Vítězslav Nezval v roce 1936 pod pseudonymem a od té doby to vlastně nikdo nedělal. A to se mi líbilo, tak jsem se o to pokusil.
A vidíte, i tam si tvůrci našli způsob, jak to zhudebnit, protože to také mělo rým a rytmus. Refrén tam nahrazuje takzvané poslání.
Já vždycky přemýšlím o tom, aby moje verše měly tuhle hodnotu, tuhle vnitřní melodiku a rytmus. Protože jsem přesvědčený, že my lidé jsme na rytmu závislí. Nemůžeme se ho zbavit. Tluče nám srdce v nějakém rytmu. Ne pořád stejném, vždyť přece říkáme: „Zase se mi zrychlil tep.“ Nebo dech. Nebo kroky. To všechno je rytmus.
A celý vesmír je rytmus. Vesmír poskytuje harmonii a každý z nás poskytuje zvláštní melodii, která se o tu harmonii opírá.
Kdo by chtěl slyšet zhudebněný Pozemský prach, může zajít v listopadu do Státní opery…
Může tam zajít, ale těžko se dostane, protože už je šest měsíců předem vyprodáno do posledního místa. Ale může některé věci z Pozemského prachu slyšet zhudebněné, jenom ne se symfonickým orchestrem a čtyřicetičlenným sborem, ale se smyčcovým kvartetem, s rockovou kapelou, s brilantním pianistou a zajímavými interprety, jako je třeba Michal Kocáb.
Chci živé lidi, ne AI
Jak jste vybíral právě ty interprety?
Vybírám je ve spolupráci s těmi skladateli. Napřed musím najít skladatele. Zrovna dneska ráno ve tři hodiny napsala z Islandu Markéta Irglová a předkládá nějakou věc, kterou zhudebnila v noci. Domluvím se s ní – chce to zpívat sama, nebo chce najít jinou interpretku či interpreta? Skladatel je pro mě prvotní, s tím se to musí napřed domluvit.
A Markéta Irglová se tedy bude podílet?
Markéta poslala něco, k čemu jí ještě něco musím říct. Rád bych tam tu její píseň měl. Ona je zvláštní – čekala byste, že Markéta Irglová pošle rap? A poslala rap, což je úplně mimo mou původní představu. Ale to nevadí, důležité je, jestli to funguje. Proč to nemít jako rap, když je dobrá skladatelka a hudebnice, fakt. Nemůžu ty lidi narvat do svých představ – to bych to mohl dělat sám pomocí umělé inteligence, to by třeba šlo. Chci živé lidi, původní tvůrce a nechat se překvapit.
Jsou pro vás důležitá čísla nebo symbolika? Kudykam měl dva tisíce devět veršů v roce 2009 a Pozemský prach jste psal čtyřicet týdnů, každý týden jeden biblický příběh.
Ano, nějaká symbolika v tom je. Ale každá symbolika se musí vztahovat reálně, autenticky k podloží. Biblická symbolika je taková, protože v Bibli je číslo čtyřicet výjimečně důležité. Čtyřicet let bloudí Izraelci po poušti, než vůbec vstoupí do zaslíbené země. Čtyřicet dní trvá potopa a čtyřicet let pase Mojžíš stáda svého tchána, než ho osloví Bůh v hořícím keři. Těch čtyřicet let je v Bibli čas očištění, vnitřního usebrání a přípravy na něco podstatného. A já jsem to tak vzal. Možná to působí směšně nebo pateticky, ale je to autentické. Já jsem to tak vnímal. Za čtyřicet týdnů jsem chtěl udělat čtyřicet věcí, což znamenalo napsat asi šestapadesát, protože člověk musí být připraven, že si po čase řekne: „To není na té úrovni, to se nepovedlo.“
Ta sbírka je odpovědí na hledání, nebo je to smíření s tím, že člověk vlastně nic nevyřeší?
To určitě není smíření s tím, že člověk nic nevyřeší. To mě ani nenapadlo. Člověk toho vyřeší spoustu. Je naopak věnovaná tvořivosti člověka – to je leitmotiv. Různé druhy tvořivosti, může být pozitivní, ale musíme připustit i negativní. Velké biblické příběhy nám o tom hodně povědí. Ale chci říct, že to není určeno věřícím. To není sbírka, která má někoho přivést ke křesťanské víře. Je to antropologický nebo humanistický pohled. Jak my prožíváme podobné situace jako bibličtí aktéři – taky máme lásky a nenávisti, jsme někdy zbabělí a někdy stateční, máme smutek i radost. Úplně stejně jako oni.
Mluvil jste o negativní tvořivosti. Ta je všude kolem nás. Může být východiskem upnout se na biblické příběhy nebo hledat v nich odpovědi, proč na světě existuje i negativní tvoření?
To je hodně teologická otázka, která je trochu mimo mou snahu. Samozřejmě je to jedna ze základních otázek, kterou si člověk věřící v nějakého stvořitele musí položit – jak je možné, že připustil Osvětim nebo gulag? Na to existují určité odpovědi, ale dostali bychom se do teologické literatury. Já to řeším ve druhé básni, která se jmenuje Cherubín a je o vyhnání z ráje.
Šuplík s nápisem Jan Šibík
Jsou tam fotografie Jana Šibíka. Co tomu podle vás vdechl?
Každý člověk, když něco napíše, tak to není jen výsledkem toho, že to píše týden nebo měsíc. Píšete to týden plus celý svůj věk, který jste tady na světě prožil, protože všechno se do vás zapisuje. Je důležité, aby člověk to inspirativní v sobě znovu našel – otevřel ten správný šuplík.
Něco podobného je s Honzou Šibíkem. Poznali jsme se v Mladém světě na sklonku osmdesátých let, kde jsem byl redaktorem kulturní rubriky a on byl fotografem. Byl mimořádný už tenkrát – pozoruhodně osobitý, statečný, zajímavý člověk, který, když mu o něco jde, tak to fanaticky, navzdory všem překážkám, uskuteční.
Čtyřicet let jsme se neviděli, ale ve mně byl šuplík s nápisem Jan Šibík. Tak jsem ho pootevřel. Ukázalo se, že mezitím udělal tisíce mimořádných fotografií. Troufám si tvrdit, že určitě patří k těm nejzajímavějším současným českým fotografům. A to i proto, že vyhledává situace, o kterých píšu, takové ty mezní, biblické situace. Současně jsou to velké antropologické konstanty. V jeho fotografiích je pozemský prach a Boží dech jak vyšitý.
Mě zaujala spoustu věcí, ale snad nejvíc ze všeho právě tohle. To je například fotografie, kterou jsem přiřadil k písni Veronika. Veronika je legendární dáma. Není to biblická ani apokryfní postava, ale postava legendární. Když Kristus klopýtal pod křížem na Golgotu, podala mu šátek, aby si otřel tvář, a do toho šátku se obtiskla jeho tvář. A to je takový poetický kontrapunkt. Není to ilustrace, je to kontrapunkt. Tohle se stalo někde v Arménii nebo v Karabachu. Stalo se to před pár lety. To je náš současník. Není to nějaká vzdálená biblická věc. Děje se to teď.
Takhle jsem ty fotografie vybíral. Honza mi předložil několik tisíc fotografií a já z nich některé vybral a řekl jsem: „Tohle bych použil pro tohle a tohle bych použil pro tamto.“ Pak jsme o tom trochu mluvili, ale on se nijak nevzpíral. Říkal: „Koukej, když myslíš, tak jo.“ A já měl radost, že jsem měl tolik možností doplnit ta slova takovými zajímavými obrazy, a to právě kontrapunkticky.
Takže tomu dal ještě další rovinu?
Ano, určitě. Myslím, že tomu v té knížce nesmírně prospěl.
Podle Bible, ale po svém
Říkal jste, že kniha není pro věřící, ale přece jen pracuje s biblickými příběhy. Kdy jste se s nimi poprvé setkal a jak jsou pro vás důležité?
Asi ve čtyřech letech, kdy moje babička, silně věřící katolička, potřebovala svého vnuka v bezbožném prostředí vítězných bolševiků vydrápat ze spárů ďábla. Udělala všechno pro to, abych se seznámil s tou pravdou, jak říkala. Četla mi ty věci, když jsem byl předškolák.
Ale to by nestačilo – mít vzpomínku, že babička četla Bibli. S tím se musí hodně pracovat teologicky. Hrozně mi pomohlo studium dějin umění na filozofické fakultě, protože poslední staletí západoevropského a euroatlantického umění je téměř výhradním motivem zpodobnění biblických příběhů.
Caravaggio maluje biblické příběhy, akorát po svém. To je přesně tak, jak bych to já chtěl dělat.
To znamená, že bychom z nich měli čerpat všichni, ať jsme věřící, nevěřící nebo máme jakoukoliv víru?
No nepochybně, protože na tom my jako Evropané stojíme. Možná, že Indové nebo Japonci ne, to nevím. Ti mají své vlastní zdroje, ze kterých čerpají. Ale tohle udělalo nás. My jsme Evropané právě proto. Evropa není žádný světadíl, to je vymyšlený světadíl. Je to prostě západní výběžek Eurasie. A my jsme tady vytvořili Evropu, která se liší od Asie právě tím, že jsme měli tyhle zdroje. Jedním byla hebrejská mystika, druhým řecká filozofie a třetím římské právo. To jsme dali dohromady a na tom fungujeme. Je dobré to znát.
Poslední otázka – když si člověk vaši básnickou sbírku přečte, případně poslechne, do jaké nálady by ho měla dostat? Bude ho inspirovat? Protože některé fotografie můžou působit depresivně.
Můžou, ale třeba tady k básni David – víme, že David se postavil proti Goliášovi jen s kamínkem. Tady stojí někdo proti nepřekonatelnému nepříteli, nějaké ohňové stěně, a přesto má v ruce kámen a je odhodlaný vystoupit proti tomu nepřekonatelnému nepříteli. To je přece strašně inspirativní. Pro mě je.
Mimochodem, tohle nebude píseň, ale árie, kterou zhudebnil Michal Kocáb.
#Barbora Měkotová
#Moje Argo
