Článek
Román Anny Strnadové Volyňská rapsodie, který právě vyšel v nakladatelství Argo, přináší působivý pohled na lidské osudy, které bychom nepřáli snad ani nejhorším nepřátelům. 80. výročí masakru českých rodin na ukrajinské vesnici Český Malín připadá právě na dnešní den.
V polovině devatenáctého století předložilo carské Rusko Čechům na první pohled velice lákavou nabídku – za to, že se odstěhují na Volyň, tedy na území dnešní Ukrajiny, dostanou spoustu úrodné půdy, kterou můžou obhospodařovat. Jenže dopadlo to tak, jak to obvykle s ruskými nabídkami končí – pobyt na Volyni přichystal jen dřinu, utrpení a neštěstí několika generacím těch, kteří vábení snadno nabytého blahobytu podlehli…
Promluvme si o Volyni
Významným kamínkem v mozaice přispívajícím k porozumění tragických osudu našich vysídlených krajanů je Argem vydaný román Anny Strnadové Volyňská rapsodie, který k tématu přidává i velmi osobní rovinu. Autorčini předkové totiž k volyňským Čechům patřili.
Anna Strnadová, známá čtenářům mimo jiné z románu …stačilo říct jen Jáchymov, v němž popisovala útrapy politických vězňů nucených pracovat v padesátých letech minulého století v uranových dolech, se nyní rozkročila mnohem šířeji a napsala románovou kroniku odehrávající se na ploše zhruba sedmi desetiletí. Sílu výpovědi to nikterak neumenšilo, spíš naopak. Děs a hrůza z nekonečné beznaděje lidí žijících na místě, které nezná jiné než „zajímavé časy“ a kde hrozí neustále hladomor nebo násilná smrt ze strany partyzánských bojůvek rozličných politických názorů a vyznání, je přímo hmatatelná a svíravá.
Anna Strnadová
Strach z každého zabouchání na dveře
Volyň je území na severozápadě Ukrajiny poblíž hranic s Polskem proslulé svou úrodnou půdou. V průběhu devatenáctého a dvacátého století se o ně neustále přetahovaly Rusko s Polskem. Prošly jím fronty obou světových válek. Místní usedlosti drancovala ruská vojska i banderovci (jejichž noční návštěvy znamenaly často i nebezpečí života). A korunu všemu nasadily sovětské kolchozy, které už tak ztrápené obyvatelstvo zbídačily definitivně…
Volyňská rapsodie líčí osudy několika českých rodin, které se na Volyň přestěhovaly z různých míst českých zemí. Ukazuje civilizační šok, jaký zažily, když do této zaostalé oblasti přišly, beznaděj první generace, která se byla ochotná sedřít k smrti, a připravit tak svým dětem lepší život – aby všechno zničila první světová válka. Naději poválečných let a postupné rozevírání nůžek v jednotlivých částech rozdělené země – mezi částí, která připadla Polsku, a tou, jíž spolkl Sovětský svaz.
Sugestivně popisuje bídu, hladomor a chudobu přicházející z východu, žebráky riskující život a chodící si pro almužnu přes hlídané hranice do „bohatší“ částí – a posléze náraz v podobě začátku druhé světové války. Naději spočívající ve volání staré, bájné vlasti, nyní již Československa, dlouhou cestu „domů“ – a nástup komunistické moci, která ty, co po desetiletí pravidelně přicházeli o všechno – zase připravila o všechno.
Anna Strnadová: Volyňská rapsodie
Naděje v beznaději
Román Anny Strnadové přináší děsivé svědectví o lidském utrpení, které je však od začátku do konce prostoupeno lidskou houževnatostí, pracovitostí a vnitřní silou, jež hrdinům pomáhá přežít – a také hledat v celé té beznaději něco hezkého, povzbudivého, šťastného.
Autorka sleduje osudy několika rodin, které se v mikrokosmu jménem Volyň ocitají v rozdílných situacích. Jejich životy se proplétají a zase rozdělují, nedílnou součástí jejich existence je pak i smrt – přirozená, násilná, předčasná, způsobená nemocemi. Také jejich postoj k zemi, s níž tak zoufale bojují, je rozdílný – a návrat do Československa je všechno, jenom ne idylický.
Volyňská rapsodie tak přináší zážitek nejen čtenářský, ale je i emotivní zpovědí o tom, na co jsme měli dávno zapomenout, jenže ono to kvůli poučení pro budoucnost nelze…
Jiří Popiolek
