Článek
Cormac McCarthy patří ke kmenovým autorům Arga, ba dokonce k těm, kteří jsou pro nakladatelství naprosto zásadní. Jeho tvorba vychází v edici AAA od roku 1995, kdy v překladu Tomáše Hrácha vyšel román Všichni krásní koně.
Po náhlé a tragické smrti Tomáše Hrácha se u překládání autorových románů vystřídala celá řada překladatelů. Jaký vztah mají ke svému autorovi?
Alena Dvořáková, překladatelka Suttree (překlad byl v roce 2013 nominován na Magnesii Literu)
„Když byly moje děti malé, braly si oblíbené knížky s sebou do postele a stavěly si z nich kolem matrace – nejen v hlavě, ale někdy i v nohách postýlky – neprodyšný obranný val. Ten měl nejspíš fungovat na základě sympatetické magie a v souladu s jejími zákony – zákonem podobnosti a zákonem doteku – zpředmětňovat a rozhojňovat v temnotách noci vše dobré a odpuzovat vše zlé.
Když se mluví o literatuře, posuzují se někdy spisovatelé podle toho, jestli se probojovali, anebo neprobojovali do nějakého všeobecně uznávaného literárního kánonu, ať už literatury národní, nebo světové. Cormacu McCarthymu už význačné místo v kánonu americké, ale i světové literatury dvacátého století nikdo neupře; dohadovat se lze jen o tom, která z jeho jazykově i myšlenkově nesmírně hutných a osobitých děl byla, jsou a zůstanou pro jeho věhlas určující.
Krvavý poledník – nepochybně. Cesta? Nejspíš taky. Hraničářská trilogie? Možná, doufejme. Tahle země není pro starý? Proč ne, když se vezme, že McCarthyho dílo zná spousta lidí spíš z filmových adaptací Cesty a Týhle země než z vlastní četby. Ale co obskurní Suttree? Co útlý debut Strážce sadu nebo nevykupitelné Dítě Boží? Mají můj hlas, i když budu možná v menšině.
Jenže o hodnotě literatury rozhoduje nakonec něco jiného než všeobecná kanonizace. Důležitější je, jestli jsou ten či onen spisovatel a jeho dílo dost mocní na to, abyste si je vybrali do svého obranného valu – na ochranu proti temnotám noci i masakrům za bílého dne. I když má ten val v dospělosti spíš podobu nehmotných představ než hmatatelné hradby knížek strategicky rozmístěných kolem postele, pořád se v něm uplatňuje tatáž magie podobnosti a doteku. McCarthyho díla patří už dlouho k mému obrannému valu, a proto se mě dotýká, proto je mi smutno, že jejich autor umřel.“
Petr Fantys, překladatel Vlaku Sunset Limited a Konzultanta
„S Cormacem McCarthym jsem se stejně jako většina českých čtenářů seznámil až v 90. letech skrze první dva díly Hraničářské trilogie a výborné překlady Tomáše Hrácha. Později mě (nejen svým jazykem) uhranul především jeho Krvavý poledník a Suttree. Jako k překladateli se ke mně McCarthy nakonec dostal oklikou – skrze titulky k televiznímu zpracování Vlaku Sunset Limited s Tommy Lee Jonesem a Samuelem L. Jacksonem. Teprve poté jsem pustil do překladu celého textu tohoto „románu v divadelní formě“ pro Argo a v mém úsilí mi jistě pomohl i výkon obou těchto úžasných herců. Přes rozličná úskalí jsem měl rozhodně méně práce než moji kolegové, kteří se v McCarthyových textech jistě museli vypořádat s obtížemi vesmírných rozměrů a většinou se s nimi vypořádali skvěle. Patří jim velký dík za to, že máme v češtině k dispozici téměř kompletní dílo jednoho z nejhlubších (a nejtemnějších) romanopisců světové literatury.“
Jiří Hrubý, překladatel Cesty, Měst na planině a Strážce sadu
„Nabídku přeložit McCarthyho Cestu bych možná nedostal, kdybych měl čas na román Tahle země není pro starý. Na ten překlad jsem se těšil, kniha mě zaujala, ale pospíchalo to – je možné, že už odstartovala sláva kolem filmu ověnčeného Oscary, anebo už se o filmu vědělo – a „Země“ se ujal kolega. Nelitoval jsem (snad jen toho fantastického názvu, který bych ale stejně nemusel až tak pěkně trefit), protože mi Cesta připadala jako dost solidní kompenzace. A pořádný náraz, čtenářský i překladatelský.
Byl jsem tak na dvacáté stránce, když mi telefonovala redaktorka Eva Slámová a já se jí snažil předat své nadšení z úchvatného textu. Vzpomínám, že jsme pak řešili název: máme sice Kerouaca a road movies, ale opravdu to musí být „Cesta“? Nemohla by to být třeba „Silnice“ (protože oni přece ten supermarketový vozík tlačí skoro pořád po asfaltu, byť rozbitém)? Nakonec se tedy název nehlásí k Fellinimu, ale ke Kerouacovi.
A ještě mě napadá: žádný svůj překlad jsem nikdy nikomu nedával (nebo nedoporučoval) s takovým rozechvěním, protože jsem zejména myslel na to, jestli ten člověk má (měl) či nemá zhruba sedmileté dítě, zejména tedy syna – tak jako Cormac McCarthy při psaní svého životního díla.“
Ladislav Nagy, překladatel Pasažéra a Stelly Maris (obě knihy vyjdou ještě letos)
„S dílem Cormaca McCarthyho jsem se seznámil začátkem devadesátých let a pak si dlouho přál nějaký jeho text přeložit. Když jsem byl osloven, neváhal jsem ani okamžik. Cormac McCarthy je nikoli náhodou pokládán za jednoho z nejvýraznějších anglicky píšících stylistů. Stylisticky prozkoumává hranice jazyka, zkouší, kam až může dojít v narušování větné stavby. Překlad jakékoli jeho knihy je náročné dobrodružství.
Pasažér (a Stella Maris) v něčem navazuje na předchozí McCarthyho romány a autor svým způsobem opisuje kruh a uzavírá. Pasažér svým rozsahem a rejstříkovou rozrůzněností někdy působí jako víc než jedna kniha. O to je to pro mě jako překladatele zajímavější a doufám, že to bude stejně zajímavé pro čtenáře.“
David Petrů, překladatel Tahle země není pro starý
„Překládání je v podstatě velmi pomalé a důkladné čtení, při němž je třeba věnovat plnou pozornost skutečně každému slovu. Účinek některých textů se tím poněkud rozmělňuje, účinek jiných naopak znásobuje, a protože hlavní roli tu nepochybně hraje, jak dobrým je autor stylistou, nejspíš nikoho nepřekvapí, že práci na Téhle zemi dodnes řadím mezi své nejintenzivnější překladatelské prožitky. Vzpomínám si, že po jedné scéně jsem si dokonce musel dát pauzu a jít to ven na chvíli rozdýchat.
Přestože jsem později četl další McCarthyho skvělé romány (Všichni krásní koně, Suttree, Cesta), ten hluboký dojem, který ve mně zanechal tenhle jeho nesmiřitelný jižanský příběh s jedním z nejlépe vykreslených psychopatických záporáků světové literatury, žádný z nich nedokázal překonat.“
Michal Svěrák, překladatel Vnější tmy a autor knihy Svět v hrsti prachu
„S literárním dílem Cormaca McCarthyho jsem se poprvé setkal čirou náhodou. Poohlížel jsem se tehdy po nějakém čtení na dovolenou a v jednom obchodě s knihami mi pod ruku přišel překlad románu Hranice vydaný v roce 1997. Kniha mne zprvu zaujala jen stručnou anotací a medailonem autora na záložce. Pak jsem poprvé četl popis vlků pronásledujících vidlorohy v uchvacujícím podání Tomáše Hrácha a matně si uvědomil, že stojím na počátku změny svého kulturního paradigmatu. Během následujících let jsem se postupně seznámil se všemi McCarthyho romány. Byla to však především vlídnost a velkorysá vstřícnost Evy Slámové, tehdejší vedoucí Edice angloamerických autorů, která mi otevřela cestu k vlastnímu překladu pozoruhodné variace na lidovou baladu a existenciální podobenství s názvem Vnější tma. Po završení jeho bohaté tvůrčí i životní dráhy mohu s jistotou prohlásit, že třebaže McCarthy nebyl novým filosofem ani gnostickým mystikem, stal se nesporně velkým americkým vypravěčem a neúnavným obhájcem věčného údělu člověka, navždy rozpolceného svou zvířecí a božskou podstatou.“
Martin Svoboda, překladatel Krvavého poledníku
„Z trojice velkých amerických literátů předinternetové éry – kam náleží Thomas Pynchon, Don DeLillo a Cormac McCarthy – posledně jmenovaný jako jediný z nich digitální věk okázale ignoroval a všechny své romány situoval do dřívějších dekád (či výjimečně do postapokalyptické budoucnosti).
McCarthy byl spisovatelem starého, faulknerovského, analogového světa – mistr obskurní slovní zásoby, tajemných biblických narážek i sofistikovaných filozofických úvah. Dokázal plasticky a neotřele popsat divokou krajinu, stejně jako v živých barvách vylíčit napínavou bitvu či utkat úsečný a hrozivý dialog. Nepsal o ženách (dle vlastních slov jim nerozuměl a „neuměl je“), ale o mužích a násilné mužské mysli toho napsal výstižně a vrchovatě mnoho.
Se žánry si pohrával svévolně jako kočka s myší, ať už šlo o western (Krvavý poledník), thriller (Tahle země není pro starý), dystopii (Cesta) nebo pikareskní román (Suttree), a jako jeden z mála dokázal tvůrčím způsobem – jak říká můj miglior fabbro Petr Onufer – „skloubit vysoké s nízkým“.
Překlad Krvavého poledníku jsem si jednak nesmírně užil, jednak nesmírně protrpěl. (A myslím, že mé dvě redaktorky, Markéta Janebová a Alena Dvořáková, pak při práci na textu už pouze trpěly – ještě jednou díky a omluvy za to.) Na tak filigránském textu jsem se toho naučil tolik, že z toho těžím dodnes, a dodnes také ochotně přiznávám, že McCarthy byl druhý nejobtížnější autor, jaký se mi dostal pod překladatelskou ruku. Budiž mu jižanská země lehká.“
Profesor Zdeněk Slouka o Tomáši Hráchovi, překladateli Všech krásných koní a Hranice
„Stále platí, že Tomáše Hrácha jsem na tomto světě neviděl a neuvidím. Ale potkal jsem ho ve světě jiném, ve kterém on žil a který já navštěvuji, jak to jen jde – ve světě slov. Mohu to upřesnit. Potkal jsem ho v onom koutu světa slov, kde Texas přechází v Mexiko a Mexiko v Texas, kde se jedna kultura prolíná s druhou v polední výhni a o studených nocích. Asi si to žádá letmé vysvětlení.
Někdy vpůli let devadesátých mi syn poslal z Kalifornie knihu: Cormac McCarthy, All the Pretty Horses. Dočetl, za čas přečetl podruhé, a bylo mi jasné, proč román měl hned ve svém prvním roce jednadvacet dotisků, proč McCarthy za něj dostal v roce 1992 americkou národní cenu za literaturu, proč jeden z předních amerických literárních kritiků, ne právě proslulý vlídným slovem, napsal, že McCarthyho lze nyní srovnávat jen s Melvillem a Faulknerem.
Mnohem později, v létě 2000, jsem se v městské knihovně na Lucemburské přehraboval v bedně s detektivkami, lehce plesnivý Fiker, ošuntělý McBain a – a McCarthy, Všichni krásní koně v češtině! Čtenářskou rukou téměř nedotčený. Večer jsem knihu otevřel s nedůvěrou, prýštící z dřívějších zkušeností s českými překlady z angličtiny, a s tužkou v prstech připravenou dělat na okrajích zhnusené vykřičníky – člověk se cítí bezpečněji se zbraní v ruce. Čtu, a jsem znovu na severní mexické hranici, s Johnem Gradym a jeho kamarády v sedlech a mesa opět voní trávou a chlapci hledají a rostou a upřesňují sami sebe ve střetu kultur.
Dočetl jsem – a náhle si uvědomil, že tužka mi už dávno vypadla z prstů a že čtu český překlad a nevím to. V tiráži: „Přeložil Tomáš Hrách.“ Tak jsem ho potkal. Jižně od Boquilla del Carmen, vpodvečer, kdy vlci sestupují z hor. Příští den jsem volal Lubě a Rudovi Pellarovým – „Kdo je Tomáš Hrách?“ „Vynikající, jeden z nejlepších.“ „To už vím, ale kdy se vrátil do republiky? A kde je? Chtěl bych ho poznat.“ „Nikdy se nevrátil, protože nikdy neodešel. A že ho chceš poznat, to bude těžší – nedávno zemřel. Neštěstí.“
Hleděl jsem na zmlklý telefon, a udělal další věc, fatální pro ego. Otevřel jsem si namátkou anglický originál McCarthyho a začal překládat hutný odstavec. Koš se plnil papíry. A to jsem prosím žil a přednášel v anglicky mluvícím světě bezmála půl století, mexická mesa mi nebyla cizí, ani češtinu jsem tak docela nezanedbal – musel jsem si vyhledat odstavec v Hráchově překladu.
„… běžel s koni po mesách, kde jim půda zvonila pod dopadajícími kopyty, přelévali se, mísili a cválali dál, hřívy a ocasy za nimi vlály jako mořská pěna a nic jiného v tom vysokohorském světě neexistovalo, souznění mezi nimi se rozléhalo jako hudba a žádný se nebál, hřebec, hříbě ani klisna, utíkali v tom souzvuku, z něhož se skládá svět a který se nedá definovat, jen chválit.“
Tak to rozezněl Tomáš ve svých sedmadvaceti letech, z nichž ani den, ani hodinu nestrávil v anglicky mluvící zemi, tak jako nikdy nebyl ve Francii a překládal francouzskou prózu i poezii, nebyl v Japonsku a skvěle přeložil tisícistránkový román Eidžiho Jošikawy Taiko, kromě dalších čtyřiašedesáti knižních překladů, všechno v rozpětí jedenácti let. I věděl jsem, že je nezbytné hledat Tomáše Hrácha – nezbytné a marné.“
#MojeArgo
