Gruzie: od války k válce. Vardiashvili má vzpomínky jako nášlapné miny

Hrdinou jeho knihy Hluboko v temném lese, která se stala senzací letošního Londýnského knižního veletrhu, je Sába. Bylo mu osm, když jeho rodina uprchla po rozpadu Sovětského svazu z Gruzie zmítané občanskou válkou. Za sebou museli nechat matku, s níž se už nikdy neshledali. Otec Irakli sužovaný vinou a vzpomínkami na ztracenou manželku se po téměř dvaceti letech odhodlá vrátit domů. A když se pak po zvláštním vzkazu přestane synům ozývat, vyrazí za ním do Gruzie starší z nich, Sandro. Netrvá dlouho, a ztratí se tam i on. Sába ví, co musí udělat, i když to znamená čelit démonům z minulosti, které se tak dlouho snažil umlčet.

„Tbilisi je zamořené vzpomínkami, které na mě číhají jako nášlapné miny. Uplynulo tolik času, aby mi tu všechno připadalo dost cizí. Hlasy, které jsem dávno a za značnou cenu umlčel, se teď bez mého svolení vrátily. Pak je tu ta biblická potopa, zoo na útěku, chaos ve městě, zabavené pasy a pohřešovaní otcové a bratři. Situace si žádá někoho, kdo má plán. A já si nepřivezl ani pastu na zuby.“

Hluboko v temném lese má silné autobiografické prvky. Také Leo Vardiashvili (1983) z rodného Tbilisi uprchl společně s rodinou, když mu bylo dvanáct ze stejných důvodů jako jeho hrdina. Stejně jako Sábova rodina, i Vardiashviliovi se usadili v severním Londýně. Leo neuměl ani slovo anglicky, číst se učil sám pomocí slovníku.

„Občanská válka způsobila naprostý chaos a její následky byly strašlivé. V mocenském vakuu po rozpadu Sovětského svazu padl veškerý řád. Ekonomika zkolabovala, sovětský rubl ztratil přes noc jakoukoliv cenu, potraviny byly vzácné, byla dlouhá období bez elektřiny, vody nebo plynu. A co hůř, zůstali jsme bez budoucnosti, bez možnosti vzdělání nebo práce,“ vyprávěl Leo Vardiashvili pro časopis Observer. „Když jsme se usadili v Londýně, byl jsem bez kamarádů, neuměl jsem moc anglicky, ale dostal jsem se rovnou do osmé třídy. Byla to státní škola, málo učitelů, moc nevěděli, co si se mnou počít. Tak jsem seděl v poslední lavici s knihou a se slovníkem.“

Sába ve Vardiashviliho románu přijíždí do města, kde se po ulicích prohánějí zvířata, jež unikla ze zatopené zoo; do města, které voní jeho dětstvím; do města, v němž přetrvává postsovětský systém kontroly a korupce, ale kde s pomocí taxikáře Nodara zachytí stopu svého otce. Ta jej jako drobečky v pohádkách zavede až do hlubokých lesů, kde číhá zlo horší než pohádková čarodějnice. A pak ještě dál…

Leova cesta do rodného Tbilisi se uskutečnila také až po dlouhých dvaceti letech, ale nebyla tak trýznivá jako cesta jeho hrdiny. „Zpracoval jsem téma návratu domů a zjištění, že je to tam jinak, ale nechtěl jsem psát jen příběh vlastní rodiny, to by přece nikoho nezajímalo,“ říká.

A tak Leo Vardishvili, který ve dvanácti neuměl anglicky, ve třinácti už psal ve škole eseje, a nakonec vystudoval anglickou literaturu na Queen Mary University of London, napsal čtivý román, v němž se skutečné dějiny setkávají s mýtem a osud jedné rodiny zrcadlí osudy zástupů, jimž do života nezvratně zasáhla válka; neuhýbá před žádnou lidskou slabostí, ale zároveň se v něm i v nejtemnějších chvílích mihotá naděje a víra ve smysl sounáležitosti, odvahy a obětavosti.

Vardiashvili se netají tím, že je velkým obdivovatelem Kena Keseyho a jeho Přeletu nad kukaččím hnízdem (česky Vyhoďme ho z kola ven). Jeho schopnosti přimět čtenáře smát se a plakat v jednom okamžiku chtěl také dosáhnout. Zároveň byl téměř posedlý Cormacem McCarthym. „Šel jsem studovat literaturu na univerzitu, protože jsem chtěl dobře psát - ale hlavně jsem se tam naučil dobře číst,“ říká.

Že se mu ovšem podařilo obojí, dokládá nadšená reakce Khaleda Hosseiniho na román Hluboko v temném lese: „Tenhle román mě dostal do kolen. Během četby jsem střídavě lapal po dechu, smál se a plakal. Příběh o dobrodružné cestě mladého gruzínského uprchlíka, který se po letech vrací do vlasti, aby zachránil svou rodinu, je prosycen ironií, a přitom překypuje lidskostí – zasáhl mě rovnou do srce a toužil jsem číst dál a dál.“

Román o válce, která zasahuje do osudů rodin, a o domově, který zůstává domovem, i když je daleko, vyšel na počátku roku 2024. Na jeho konci se Gruzie opět dostává na samotný práh občanské války. A Rusko si těsně za hranicemi brousí drápky.

#MojeArgo